Velikonoční úvaha Tomáše Halíka

3-4 2010 Aktuality česky
obálka čísla

Zatímco Vánoce slaví s křesťany tak či onak u nás téměř všichni, tak Velikonoce - ty nejvýznamnější křesťanské svátky - asi většina dnešních Čechů prožije jen jako den volna navíc, snad zdobený nějakým odvarem z lidových zvyků. Nic proti kraslicím, zajíčkům a pomlázkám - ale pokud by zbylo v povědomí společnosti z bohatství Velikonoc jen toto, bylo by asi dost málo...

Možná že i ti, kterým je cesta na velikonoční obřady do křesťanských kostelů a sborů z různých důvodů obtížná, by mohli najít chvíli zamyslet se nad tím příběhem, který je tam o každých Velikonocích už po dvacet století čten. Stará legenda, kterou zachytil Erben v básni Poklad, říká, „že při pašijích hlase“ se na Velký pátek otvírají poklady. Možná, že je v této pověsti zašifrována zkušenost, že když se čte strhující pašijový příběh, mohou puknout skály v našem nitru, všechno, co v nás zkamenělo, ztvrdlo, okoralo - xa to nejcennější hluboko v nás aspoň na chvíli zasvítí a stane se přístupným. Pašijový příběh je opravdu - jak mi jednou řekl herec Josef Vinklář - snad nejbarvitější drama dějin. Na scénu vystupují všechny mocnosti - moc s tváří Piláta, tradice a náboženský establišment v šatu velerady, zrada s maskou Jidáše, selhání v podobě Petra, soucit v závoji Veroniky - a pravda, pravda opuštěná, pravda vzdorující moci, v bezmocném králi, který s trnovou korunou na hlavě říká: Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. A když se na scénu vyhrne dav, aby byl rozhodčím, tak tento hlas pravdy překřikuje a volí Barabáše. A o těch, kteří svému Mistru slibovali věrnost až za hrob, je dříve psáno: tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli. I Petr, který byl nazván skalou, svého Pána třikrát zapře. A do svědomí čtenářů zakokrhá kohout. Pak nastupují kati.

Velikonoční příběh však nekončí tmou. Mnoho bylo těch, kdo se opakovaně v dějinách pokoušeli - jak to vyjádřil básník Jan Zahradníček „aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku“. Jim navzdory však do tmy zrady, viny, bolesti a smrti, nakonec do tmy hrobu padá světlo. Velikonoce říkají všem, kdo by snad chtěli kapitulovat: není žádný tak těžký kámen zla, aby nakonec nemohl být odvalen.

O politice

...Na to já už prostě nemám žaludek. A já vím, že zase teďka před volbami se budou otevírat ty Pandořiny skříňky a nečekám, že už se tam objeví nějaká myšlenka. Objeví se asi zase ohňostroj prázdných slibů, populismu, vzájemného napadání. Já mám pár přátel, kteří ještě mají žaludek se na ty věci dívat, kteří to monitorují i pro mě, takže mě upozorní, když se děje něco, k čemu bych se třeba měl nějak veřejně vyjádřit. Nebo jim říkám: prosím vás, sledujte, jestli bude nějaká politická síla nebo nějaká osobnost, která skutečně se tímhle tím neposkvrní, která projde i tou volební, předvolební kampaní, aniž by urážela, pomlouvala, napadala druhé, jestli někdo takový bude, prosím vás, upozorněte mě na něj. Ale sám skutečně na to nemám žaludek a od toho tedy abstinuji. Poslouchám zprávy na BBC, co se děje ve světě, zkontroluji si na internetu nejdůležitější události dne, ale prostě na ty debaty, kauzy, prosím, nechť mě to mine.

Z vysílání Čs. rozhlasu Praha

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012