Pozor, čtěte, záleží také na vás... Chceme nové papaláše?

1-2 2010 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Na téma nefunkčnosti či dokonce škodlivosti monopolu moci politických stran se začínají ozývat hlasy z různých občanských hnutí a seskupení. A hledá se řešení. To je dobře. Denně jsme svědky toho, jak se arogantní a nabubřelí novodobí papaláši vysmívají voličům, když se ústy médií ptají na to, proč bylo rozkradeno to či ono, proč nebyl nikdo za nic potrestán, proč jsme na jedné z nejvyšších příček v korupci atd., atd. Nutno říci, že ani média neplní důsledně svoji funkci, neboť když se nějaký skandál zamete pod koberec, což je díky zkorumpované policii a soudům běžné, jsou zticha. Dnes jsme však našli zajímavý článek z Hospodářských novin, o který bychom se s vámi chtěli podělit. Vaše názory na problematiku omamné moci politických stran rádi uvítáme...

-red-

Stanislav Komárek Úřad pro ochranu politické soutěže

K lidské společnosti a jejím podivnostem patří, že co v jedné oblasti života mýtí, to v jiné podporuje. Zatímco v rámci „svobodného trhu“ se bedlivě dbá na to, aby firmy netvořily kartely, monopolně neovládaly trhy a nepoužívaly nedovolených triků, v oblasti politiky se takováto činnost naopak podporuje a vede ke vzniku politických stran, které jsou naopak napojeny na státní penězovod a sají bohaté dotace z daňových peněz.

Neutěšený stav politické scény ve všech středoevropských státech, podporovaný navíc poměrným systémem hlasů, je zakotven právě v této skutečnosti. Je otázkou, zda je vskutku dobře dávat takovýmto obskurním subjektům takovou moc nad lidmi a státem. A zda představa, že politické strany jsou neodmyslitelným základem státu, není podobnou pověrou, jako třeba, že v zemi nelze trpět jinověrce či že bez panovnické moci zakotvené v božské autoritě nemůže stát fungovat.

Rozehnání politických stran by vůbec nemuselo znamenat konec demokratického fungování, Jak se někdy soudí – v parlamentu by mohli zasedat starostové obcí, u těch velkých i představitelé jejich částí.

Určité náznaky „stran“ by se pochopitelně tvořily i poté, ale bez neblahé institucionální podpory ze strany státu, tvorby partajních aparátů a sekretariátů a při tom či onom hlasování by se celková politická „krajina“ mohla měnit.

Cosi jde „nakřivo“

Tento systém by nepochybně velmi posílil roli ministerstev, která by připravovala návrhy nových zákonů a musela by mít nějaký kariérní řád pro výchovu odborníků v daném oboru, nikoli jen úředníků sloužících tomu či onomu politickému subjektu.

U politických stran je vždycky otázkou, kdy začínají vykazovat rysy toho, co právnický žargon nazývá „zločinné spolčení“: kupříkladu nacisté v Německu i komunisté u nás byli kdysi řádnými politickými stranami. A k moci přišli v zásadě legální cestou. Jisté prorůstání nejvyšších etáží společnosti a podsvětí a jeho praktik je ostatně fenomén velmi rozšířený a jistě ani „decentralizace“ na úroveň obcí by je neodstranila úplně, ale zabránila by aspoň horizontálnímu propojování na oficiální úrovni.

Problém se vcelku neřeší ani vznikem politických stran nových, které sice mohou (i to je však řídké), na chvíli uchvátit voličstvo frustrované těmi tradičními, ale přijdou-li opravdu k moci, nemohou dlouhodobě fungovat z principu jinak nežli ty etablované. Nadávání na politické představitele je zajisté oblíbenou lidovou i masmediální zábavou a důležitým ventilem společnosti, která cítí, že cosi jde „nakřivo“. Málokdo si ale uvědomuje, že takto konfigurovaný systém jiné postavy do světla ramp vynášet nemůže. Pro člověka s běžným uspořádáním duše, který by mnohou výkonnou funkci ve státě prováděl úspěšně a odpovědně, je zcela vyloučené se přes tento bizarní institucionální mlýn dostat. To vysvětluje jinak nepochopitelnou skutečnost, že úřednické vlády bývají mnohem úspěšnější a oblíbenější než vlády politické – ta současná je toho dokladem.

Co přijde po nás

Je smutné, pokud politický systém slušnější a méně otrlé subjekty odrazuje po dvaceti letech do stejné míry jako onen, kde k moci vedla cesta pouze skrze aparát jedné Strany a službu jí. Je rovněž smutná představa, že by současný systém podobně jako tehdejší čekal až na „vyhnití“, protože podobně jako on není schopen se reformovat...

Co by asi přišlo po něm? Nějaký asijský model, už proto, že ve světě nejsme sami a brzy upadneme do ekonomického i politického područí? Nebo se Evropa – a jedná se o problém Evropy jako celku, nikoli eminentně náš – ještě nějak vzpamatuje?

Autor je biolog a filozof

Sloupky Petra Fischera
Hospodářské noviny – Agora
13. ledna 2010

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012