O školách

1-2 2010 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Vaše slovo o školách v jednom starším vydání Českého dialogu má správné úvahy. Já myslím, že učitelé jsou špatně placeni na celém světě. U nás máme státní školy a soukromé. Státní jsou zdarma a do dětí cpou „socialistickou filozofii“ jako na Kubě. Soukromé se platí a stát je nutí, aby učební látka byla stejná. Politické události ve světě pomátly vyučování dějepisu, zeměpisu atd. Já jsem se učil, že Kolumbus objevil Ameriku, dnes u nás se děti učí, že Španělé nás neobjevili, ale nás obsadili, odváželi zlato, diamanty atd. a pan prezident odstranil dvě sochy Kolumba v Caracasu! Není to lehké!

Zmíním se o škole profesora Emila Friedmana v Caracasu. Maestro přijel do Venezuely realizovat koncert v Maracaibu. Od starosty města dostal nabídku, aby řídil hudební Academii. Přijal nabídku, a tak zůstal ve Venezuele, kde se oženil a v roce 1949 založil mateřskou školku v Caracasu, kde housle byly povinný předmět; v roce 1967 na ploše 40 000 m2 postavil školu, která spojuje umění, vzdělání a sport.

Ke stému výročí jeho narození (*24. 5. 1908 +24. 4. 2002) ředitelství školy spolu s naší Asociací se rozhodly jeho sochu postavit ve škole. Odhalení sochy mělo být 24. května 2008, ale návrhy, práce sochaře a odlití posunuly odhalení na 14. ledna 2009. Práci provedl náš akademický sochař Milan Kříz. Socha váží zhruba 600 kg, výška 1,55 m, vylitá v bronzu a představuje maestra Friedmana spolu se dvěma žáky, jak hrají na housle. Nescházela prezentace orchestru školy a sbor dětí zpíval česky píseň Má hvězda od B. Smetany, oblíbenou skladbu Friedmana. Podle něho je obecná škola strašně důležitá pro děti od věku 6 až 12 let. Tam se dítě naučí číst, psát a trochu myslet, dostává se do prvního styku se společností. K tomu všemu potřebujeme dobré, poctivé a talentované učitele, kteří připraví žáka na další školení.

Je v tom hodně pravdy. Já často vzpomínám na moji Jubilejní školu Masarykovu v Užhorodě. Byla otevřena ve dnech 27. a 28. října 1931, zpívaly se tři hymny: Kde domov můj, Nad Tatru sa blýska a podkarpatskou Rusini osmavte... Krásná budova, velké hřiště, v létě se hrávala kopaná, v zimě hokej a bruslilo se. Měli jsme krásnou tělocvičnu, všechno nářadí, kam jsem jednou týdně chodil do Sokola (tatínek byl starostou Sokola), třídy měly ústřední topení, parketové podlahy, lavice měly kalamáře s inkoustem a péra měla dvě špičky a muselo se umět namáčet, aby se neudělala kaňka. Krasopis a vůbec psaní bylo důležité.

Na podzim 1938 Maďaři obsadili jižní část Podkarpatské Rusi a taky Užhorod. Vrátili jsme se na Moravu do Hodonína, kde jsem pokračoval ve studiích na reálce. Když se nás ptali, odkud jste přišli, řekli jsme z Užhorodu. Kde to je? Mysleli, že to je Asie za Košicemi. Vydávali jsme v Užhorodu noviny Podkarpatské hlasy – přikládám malý výstřižek, mám jedno originální číslo z roku 1934. Samozřejmě jsme měli také Lidové noviny, České slovo a časopisy jako Ahoj na neděli atd.

S krajanským pozdravemM
Ludvík Dorňák,
Venezuela

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012