Český rok Aleny Hoblové

1-2 2010 Ostatní česky
obálka čísla

Kde jsou ty časy, co nad mým kumštem bdělo laskavé, ale i přísné oko profesora Karla Plicky, folkloristy, fotografa, filmaře, sběratele lidových písní a pohádek, básníka. Dodnes vidím jeho krásnou tvář moudrého stáří, zvuk hlasu, typická gesta, úsměv...

Tehdy jsem se ještě rozhlížela, kudy vede stezka lákavou, leč neznámou mi krajinou, zvanou folklor. Vylétla jsem z hnízda Tröstrova scénografického ateliéru na DAMU jak neopeřené ptáče, nevědoucí o lidovém odkazu našich předků ničeho. Především Karel Plicka ukázal mi cestu k tomu, co bylo nad mou představu krásné, hodno zájmu a lásky. Však mi ty lidové inspirace vydržely a drží dosud a já děkuji šťastnému osudu, který mi to všechno dopřál poznat.

Jednou před lety byla jsem oslovena k výtvarné jevištní práci tanečním souborem v Táboře. K svému založení chystal slavnostní představení v divadle a pak dlouhou štaci po vlastech. S radostí jsem přijala, zvlášť, když námět odpovídal mojí nátuře. Taneční libreto Můj domov vycházelo ze zvyků a obyčejů čtyř ročních dob, jak se uchovávaly v paměti generací, a jsou stále živé až do přítomnosti. Mladý soubor byl svěží, planoucí nadšením. Práce ne vždy lehká došla cíle, dlouho očekávaný večer jiskřil spontánností, obrazy roku se půvabně scénicky proměňovaly, srdečné obecenstvo nešetřilo potleskem. Škoda, že to hezké představení už nemohl vidět v souboru všemi milovaný a ctěný pan profesor Plicka. Mohli jsme jen společně zavzpomínat a poslat mu blankytný pozdrav do jeho světa věčného.

Skoro po dvaceti letech zbyly z představení pouze návrhy kostýmů. Ale možná, že mohou potěšit i dnes.

LEDEN – ÚNOR je ve znamení veselého masopustu, jak jsem ho poznala na jihočeských vesnicích.

Maso-půst nebo Maso-pusť, odbýval se po zamyšlených, vážných Vánocích, kdy už bylo třeba myslet na radost i starost nadcházejícího roku. Po dlouhých půstech bylo dovoleno „vyřádit“ se malým i velkým a i když bylo slunce ještě chladné, v těle už kolovala prudší krev, každému bláznovství nakloněna.

A tak než se kdo nadál, odněkud vyskočil šprýmař samá záplata Strakapoun, vyrazily tetky s vozembouchem, strejci s břesknou muzikou, a už se strhla na návsi metelice (někdy i sněhová), těch nejroztodivnějších maškar. Vrata se otevřela, dvorky ožily, a co nevidět dal se strakatý průvod masek po vsi. Šla tu bába s dědkem v nůši, Nána s Kubou, kominík, cikánka, Turek s medvědem, hajný kráčel za jelenem... U každého stavení sehráli komickou scénku, popřáli dobrý rok a v něm všeho dostatek. Zapilo se sklenkou něčeho ostrého a zajedlo sladkou pochutinkou a táhlo se dál se šprýmy a vtípky, s vřeštící muzikou až za humna. Jen hřbitov byl ušetřen – „přejme klid nebožtíkům, však oni už to mají šťastně za sebou!“ Nazpátek vítala otevřená hospoda nebo dvě, veselicím a tancování nebylo konce dlouho do noci. Užívejme, užívejte štědrých darů života – buďme všichni blaženi!

Alena Hoblová, akad. mal.

Kostýmní návrhářka a scénografka Alena Hoblová přispívá svými poutavými články o osobnostech našeho divadla či hudby i do Listů Prahy 1. Ti, o kterých píše, většinou prošli jejím životem – profesním nebo i osobním. Píše vždy s láskou a úctou, tak jako vytváří své návrhy pro divadlo, kostýmy pro taneční či pěvecké soubory. Bezbřehá fantazie, kterou do své tvorby vkládá, někdy dokonce bránila jevištní realizaci. Alena Hoblová své umělecké cítění ale nikdy nehodlala korigovat. Proto také vzniklo mnoho operních i baletních inscenací v Národním divadle i dalších divadlech v Praze a po republice, které se staly dík jejímu výtvarnému pojetí nezapomenutelné (Zlatá brána, Sen noci svatojánské...). Proto v jejích kostýmech Kühnův dětský sbor či Státní soubor písní a tanců objely svět i celou republiku...

Maf

Kresby Aleny Hoblové na téma Český rok ve folkloru nás budou provázet všemi čísly letošního Českého dialogu.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012