Jaroslav Šonský

Má rád Ježkovu písničku Život je jen náhoda a přiznává, že jeho život ovlivnila opravdu řada náhod a možná i štěstí. To však přeje připraveným. A tak se Jaroslav Šonský, vynikající houslista, pedagog a také zdatný organizátor, dostal z Lomnice nad Popelkou přes Prahu do Švédska a odtud pak doslova obcestoval svět. Čtenářem Českého dialogu je už dlouho a jeho hudební aktivity máme možnost sledovat. Je také jedním z těch Čechů ve Švédsku, jejichž příběh můžete sledovat v dokumentu České kořeny, který vznikl v naší spolupráci s filmovým KAMstudiem v Kyjově.

ZBLÍZKA nejen o hudbě

Koncem 60. let se během studií na pražské AMU seznámil se Švédkou pracující na velvyslanectví a dostali se zákonitě do hledáčku tajné policie. Když mu pak během prvního angažmá v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu dal režim najevo, že v zahraničí nikdy koncertovat nebude, rozhodl se po dlouhém váhání k odchodu. S Československem dlouhou dobu neměl důvod být příliš v kontaktu. Tím většího významu nabyla pro něj česká hudba, kterou v různých komorních uskupeních šířil po celém světě a prosazoval ji i v symfonickém orchestru ve švédském Norrköpingu, jehož je také členem. S rokem 1989 ale začaly být kontakty s vlastí stále častější a otevřely se nové možnosti. Jaroslav Šonský začal znovu hrát v Česku, zvát české hudebníky do Švédska, organizovat nejen koncerty, ale i celé festivaly české kultury, propagovat českou hudbu i na té nejvyšší úrovni. To vše nezištně, s velkým idealismem a takřka nevyčerpatelnou energií. Znám ho však také jako citlivého člověka plného porozumění a zájmu o lidi kolem sebe. Alespoň symbolicky byla jeho práce pro českou kulturu oceněna v roce 2003 cenou Gratias Agit, kterou uděluje Ministerstvo zahraničních věcí ČR podobně obětavým osobnostem ve světě.

Zmínil jsi náhody ve tvém životě, které tě nasměrovaly dál. Kam například?

Život je pro mne někdy celá souhra náhod, někdy se tomu až divím nebo i směju. Zmíním se alespoň o té úplně první: V roce 1976 byl v Praze německý politik jménem Wolfgang. Zašel do jedné lepší vinárny na Újezdě, kde jako portýr stál můj starší známý, penzista Zoltán Hornád. Politik neměl ani sako, ani kravatu a Zolli ho nechtěl pustit dovnitř. Wolfgang se jen tak nedal a začali konverzovat. Nakonec Zolli sehnal někde sako a kravatu a pustil ho do vinárny. Spřátelili se a Wolfgang pozval Zolliho do Mannheimeru a tam na koncert, kde vystupovalo Mannhemier Barock Trio. Když jsme se v Praze, kam jsem na Vánoce přijel ze Švédska, sešli se Zollim v Bruselském pavilonu, napsal mi na ubrousek jejich adresu a já jim poslal dopis. Za pár dní jsem měl doma odpověď – a tím začala celá moje hudební organizace. Zoltán brzy na to zemřel a my jsme si vždy po koncertech, turné i osobních setkáních připíjeli na jeho památku.

Odehrál jsi stovky koncertů v asi 23 zemích. Byly některé, které měly pro tebe zvláštní význam?

To je těžké říct, i na tom nejmenším místě se třeba objeví v publiku někdo, kdo tě po koncertě navštíví, někam tě pozve a malý koncert tak dostane zvláštní význam. Ale jinak mne samozřejmě potěšilo, že jsem mohl hrát pro švédského krále nebo pro prezidenty Havla, Raua a Weiszäckera.

Jak je to ve švédsku s hudbou Bedřicha Smetany? Pobýval a zkomponoval tam řadu zásadních skladeb. Nezapomněli na něj Švédové?

Nezapomněli, mají ho rádi. Jeho Vltava (tu ovšem napsal až po návratu) se například stala nejžádanější skladbou u nás v orchestru, když děláme koncert na přání. A Švédové si dokonce myslí, že Smetana pro hlavní téma použil jejich známou lidovou píseň. Asi to tak není, ale já jim to nevyvracím, pro propagaci Smetany je to vlastně dobře, když si to myslí.

Ty jsi ale přesto pro českou hudbu v zahraničí cílevědomě pracoval, aby se její postavení ještě vylepšilo. Proč vlastně?

Dvořák a Smetana možná už tolik propagovat nepotřebují, spíš jen některé jejich méně hrané skladby. Když jsem přišel do Švédska, přirostl mi ale nejvíc k srdci Bohuslav Martinů, skladatel, který většinu života prožil v nuceném exilu. Uvědomil jsem si, že najednou jeho hudbu chápu úplně jinak než dříve doma. Ta duševní spřízněnost byla tak veliká, že jsem se nedokázal od ní odloučit. Hrál jsem některé jeho komorní věci velice často a snažil se hudbu Martinů všude připomínat. Stal jsem se později členem Mezinárodní společnosti Bohuslava Martinů a hodně pro Martinů pracuji.

Sám jako houslista vystupuješ s velice náročnými programy, nyní zejména v duu s klavírem. Říkáš, že jsi vloni po delší době opět hrál v Německu a že to byla země, která také hodně ovlivnila tvůj život. Čím?

Moje „německé období“ bylo šťastné, měl jsem tam doslova druhou rodinu, dobré přátele v Mannheimu a v Berlíně. Měl jsem také možnost zažít různé vynikající dirigenty s Berlínskou filharmonií a dělal si tak přehled v těch nejvyšších úrovních. Můj přítel Jan Dieselhorst, cellista a předseda Berlínské filharmonie, s nímž a s jeho ženou jsem hrával v triu, ale bohužel nedávno předčasně zemřel. Odehráli jsme stovky krásných koncertů po světě. Díky němu přijede Berlínská filharmonie na Pražské jaro. „Do Prahy musíme,“ rozhodl tak Jan.

Pak přišlo, řekněme tvoje „brazilské období“?

Byl jsem někdy v roce 2000 pozván hrát a učit v Brazílii. Objevil jsem tam velmi dobrou klavíristku, Patrícii Bretas. Společně jsme hodně koncertovali jak tam, tak ve Švédsku, Česku, Maďarsku a jinde. Ona ve své zemi také hodně udělala pro českou hudbu. Hráli jsme spolu i skladby českých současníků, O. F. Korteho, Sluky, Kvěcha. Patrícia má nyní snad už dobré příležitosti hrát v Evropě, kam proniknout pro umělce z tak vzdálené země není snadné

Ale to nebyla jen Brazílie, hrál jsem velice často třeba i v Řecku, Norsku a ve Skandinávii vůbec, měl štěstí koncertovat s vynikajícími umělci. Těch životních period je víc, ale nakonec si člověk stejně řekne: Vždyť já jsem narozený v Čechách a tam se také dá něco dobrého udělat...

Objevuješ se teď na pódiích ještě s další klavíristkou, Sylvaine Wiart z Francie. Co tedy bude dál?

To je další výzva. Spolupráce s ní je vynikající, rád bych ji více představil českému publiku a udělal s ní nějakou pěknou nahrávku. Teď se těším na další projekt se Sylvaine, ke kterému jsem přizval mladý Haasův komorní orchestr z Prahy. Zdají se být ambiciózní a chtějí pracovat důkladně. To se mi velice líbí.

Také bych v Praze moc rád učil, to je něco, co mne velmi baví a těší a na co jsem neměl dlouhou dobu čas. Hodně třeba vzpomínám na kanadský Brandon, kam jsem byl pozván učit na hudební univerzitě. Dokonce mě tam zvolili, abych na Vánoce dělal Santa Clause (smích). Tam jsem prožil krásné období.

Jednou jsi řekl, že hudba je pro tebe vlastně náboženství.

Víc než náboženství. V náboženství, politice se dá moc druhého oklamat. Ale na pódiu ti nikdo nepomůže, nikoho nemůžeš oklamat, výsledek se nedá omluvit. Tam je absolutní pravda.

Ve Švédsku jsi kromě hraní velmi mnoho pracoval pro českou hudbu i jinak.

Organizace hudebních událostí je náročná. Člověk pro to musí hořet, v podstatě se obětovat, mnoha lidem se do toho nechce. A tak se stávalo, že když jsem něco chtěl prosadit, musel jsem se do toho dát sám a nečekat, že to někdo udělá. Ve spolupráci s Českým centrem a s velvyslanectvím to byly třeba Český festival (1999), kdy se kromě několika koncertů české hudby uskutečnila i výstava k 10. výročí Sametové revoluce, programy pro děti, český film.

Festival měl v těch tmavých skandinávských večerech krásnou atmosféru. Na řece Motale, vedle naší koncertní haly v Norrköpingu je vysoký jez, který bývá nasvícený a návštěvníci vidí tu padající vodu za prosklenou stěnou. Tehdejší velvyslanec Tomáš Husák na to vždy vzpomínal. A já bych rád vyjmenoval i další velvyslance, s nimiž jsem za ty roky ve Švédsku spolupracoval, a kteří vždy chtěli pro Českou republiku udělat to nejlepší: Václav Frýbert, Petr Kolář, Tomáš Husák, Jan Kára, Daniela Mustilová, Zdeněk Lyčka, Jiří Kantůrek.

Ono toho organizování ale bylo víc...

Měli jsme i Židovský festival s hudbou skladatelů z Terezína, zval jsem do Švédska české umělce, zorganizoval v roce 2000 pro náš orchestr turné do čtyř hlavních měst: Budapešť, Vídeň, Bratislava, Praha se sósólistou Janem Simonem. Co dělám, dělám ale z lásky k hudbě, ne pro peníze. Pro ty jsem nikdy nežil a ono se to vlastně ani nějak zaplatit nedá. Myslím, že když se člověk pro něco nadchne, má se to dovést do konce, má se chtít něco dokázat...

Vloni se ti povedlo zorganizovat velkolepou premiéru Martinů Symfonických fantazií, které se u vás v Norrköpingu ještě nehrály. A to dokonce v rámci mezinárodního projektu Martinů Revisited. Měla jsem možnost u toho být a v Českém dialogu pak vyšel článek v čísle 3–4.

Ano, z úspěchu té premiéry jsem měl velkou radost. Tady šlo o hodně, když bereme v úvahu, kdo byl v publiku, a že klepalo na dveře turné do Česka. Jako host byl u nás kromě několika velvyslanců EU tehdejší ředitel České filharmonie Václav Riedlbauch, dnes ministr kultury. A byl s výkonem našeho orchestru a mladého šéfdirigenta Alana Buribayeva velmi spokojen. Právě s tímto dirigentem se uskutečnilo zmíněné turné našeho orchestru po ČR. „Vinna eller försvinna! Vyhrát, nebo zmizet!“ říkají Švédové.

To turné jsi zase připravil ty. Jak dlouho se chystalo a co bylo k němu impulzem?

Když k našemu orchestru nastoupil Alan Buribayev z Kazachstánu jako nový šéfdirigent, jeho osobnost mne zaujala a dostali jsme se do velmi blízkého kontaktu a rozhodli se pro turné. Zabýval jsem se tím vlastně téměř dva roky, ke konci velmi intenzivně. Turné navíc proběhlo v závěru švédského předsednictví. V Praze tou dobou končila svoji působnost i paní velvyslankyně Catherine von Heidenstam. Jejím přáním bylo profilovat nějak zajímavě švédskou kulturu, a tak se podařilo, že turné mělo její záštitu a pomoc.

Pro mne to ale neznamenalo jen zorganizovat něco v době švédského předsednictví EU, ale taky kus kulturně-diplomaticko-politické historie. Když jsem jako student poznal svoji budoucí švédskou ženu, která pracovala na velvyslanectví v Praze, a poprvé vstoupil na jeho půdu, museli jsme náš vztah tajit. Ted‘, po mnoha letech, vezu do Česka švédský orchestr, v některých městech hrajeme úplně poprvé švédského skladatele Franze Berwalda, a když přijdu v Praze na velvyslanectví dnes, znám historii té budovy lépe než švédští velvyslanci (smích).

O úspěchu turné jsme už psali minule (11–12/2009), když jsme avizovali tento rozhovor. Ty jsi ale nahlédl i do švédské politiky, jsi členem pravicových Moderátů a pracuješ u vás v Norrköpingu v městské radě. Jak vidíš švédskou (kulturní) politiku?

Ve světě se za poslední léta hodně změnilo. Dříve měly věci svoje trvání, firmy měly tradici, dnes vše vzniká a zaniká v obrovském tempu, vše se houpe. Například ale vidím, že Švédsko ve svém kulturním programu během předsednictví EU nemělo takový kulturní projekt jako má Česko. MarMartinů Revisited je obrovská akce mezinárodního významu. To už něco vypovídá.

Švédsko má v Evropě respekt, dobré politiky, předsedu vlády Rheinfelda, kulturní ministryni Lenu Adelsohn, ministra zahraničí Carla Bildta. Viděl jsem ale i zákulisí a porovnávám ohlasy, výsledky. Když jsem sháněl finanční prostředky na turné v rámci předsednictví na švédské straně, nedostal jsem ani odpověď. Reakcí na moje otázky byly jen trapné výmluvy. Naopak když jsem potřeboval certifikát pro švédskou premiéru Martinů 6. symfonie jako součásti Martinů Revisited od Alexandra Vondry, místopředsedy vlády ČR pro evropské záležitosti, šlo to s imponující rychlostí. Zrovna tak byla výborná spolupráce s ministerstvem kultury. Když jsem měl problém s turné, dal mi v Praze ministr Riedlbauch audienci v sobotu ve 22.00! Děláme si sice ostudu s Klausem a Paroubkem, ale já musím dát jedničku české administraci v těchto věcech. Život je plný paradoxů a vždy nás učí něco nového.

To je skvělé slyšet při všech těch stížnostech na české politiky. Ale zpět k hudbě. Co se týká českých muzikantů, jsou, myslíš nějak lépe vybaveni proti jiným, že mají ve světě stále velký úspěch?

Češi mají asi větší touhu být na pódiu, dostat se do světa a konfrontovat se s jinými kulturami, větší fantazii a zvědavost. Třeba Švéd nemá tu touhu. Je to otázka citovosti, empatie – a to pak vytváří celou kulturu, to není jen otázka hudby.

U nás jsou ale platy hudebníků v orchestrech velmi nízké a komorním hraním se tu už vůbec zbohatnout nedá. Nemyslíš, že i to žene české hudebníky pořád někam do světa?

Kumšt žene člověka jiným způsobem. Když má tu „touhu po životě“, jak byl ten krásný film o van Goghovi. Nebo když si vezmeš, jak bylo špatně v Rusku před komunismem i za něj, a přesto tam vyrostli Šostakovič, Richtěr, Oistrach, Rostropovič a další velikáni. Myslím, že vysoké umění není podmíněno velkým materiálním standardem. Už když jsem na akademii studoval u Alexandra Plocka, říkal. „To je zajímavý, když sedím v porotě na mezinárodních soutěžích, nikdy nevidím žádnýho houslistu z těch bohatých zemí jako Švédsko, Dánsko...“

Ale tebe to naopak stále více táhne ze světa do Čech, do Prahy...

Není to jen návrat domů. Musím opakovat, ve světě se toho strašně moc změnilo. Komunikace je až moc rychlá a informace až příliš lehce dostupné. Ztrácí se zvědavost. Ve Švédsku žijeme materiálně dobře a klidně, ale ta žízeň po životě mi tu schází. Ono se toho snad asi nejvíc děje ve střední Evropě. Nevím, jestli mám pravdu. Ale v životě rozhoduje a nás ovlivní i spousta náhod!

Martina Fialková

Dne 8. dubna hraje J. Šonský se S. Wiart v Muzeu B. Smetany v Praze.