Výuka tanců u našich v Latinské Americe

Nápad s výukou tanců v Latinské Americe se zrodil kdesi jinde, ale protože paní Vlková - starostka Velkých Bílovic - se v těchto věcech velmi angažuje, oslovila mě, jakožto rodačku a vedoucí místního slováckého krúžku Hrozen, abych se tohoto úkolu ujala. Zprvu jsem byla velmi nadšená, brala jsem to jako velkou výzvu, ale jak se datum odletu přibližovalo, probouzely se ve mně určité obavy. Zvládnu to?

Kdo mě tam čeká? Jak se tam žije? Přijmou mě? Splním svůj úkol a naučím je něco z našich tanců? Před odletem spadlo nejedno letadlo a také se po světě rozmohla prasečí chřipka, takže ani můj pobyt neminuly potíže. Nakonec jsem nedorazila do Roque Saenz Peňa provincie Chaco v Agrentině jak se plánovalo, ale své uplatnění jsem našla v Coronel Bogado, provincie Itapua ve státě Paraguay.

Cesta byla opravdu úmorná, domečku svého přechodného bydliště jsem dosáhla po 48 hodinách, překonáním 11 000 km.

Rodina Jaroslava Maška byla skvělá. Moc milí, obětaví a velmi pracovití lidé. Ostatně jako většina obyvatelů Jižní Ameriky s českými kořeny. Ihned jsem se začala seznamovat s tamní kulturou a zvyky, Jaroslav mě ochotně vozil po výletech „do okolí“ (vzdálenost 100 km je pro ně jako pro nás cesta z Bílovic do Břeclavi, tedy „kousek“.) I když v Jižní Americe ani zdaleka není tolik starých památek jako v Evropě, i to málo stálo za to. Jen pro zajímavost - bydlela jsem v rodině, která se nedávno zúčastnila reality show v TV Výměna manželek, takže jsem byla zvědavá i na dobytek a pole, sušárnu rýže atd..

Ale abych také napsala něco o výuce, kvůli tomu jsem tam přece jela… Asi dva dny po příjezdu jsem dávala svou první lekci, kde jsem jen orientačně zjistila, jak na tom tamní děti jsou a domluvili jsme se na pravidelnou vyučovací dobu. Od toho dne tedy bylo mým úkolem pětkrát týdně učit lidové tance celkem tři skupiny tanečníků a musím říct, že za tři týdny, což je poměrně krátká doba, se mi s každou z nich podařilo nacvičit jedno pásmo. Ke konci mého pobytu se pak uskutečnilo vystoupení, kde se všichni předvedli v plné parádě a dokonce si v rámci možností oblékli i kroje. Sice jakoby patřili regionálně spíše někam na Ukrajinu, ale alespoň vypadali všichni jednotně…

Díky obětavosti Jaroslava Maška a také učitele češtiny Jindřicha Krouse jsem viděla i kus této části světa. I proto jsme na jeden víkend odjeli do Argentiny, do provincie Chaco, přímo do stotisícového města Roque Saenz Pena, které bylo kdysi založeno Čechy. Žije tu početná menšina našich krajanů, z nichž opravdu velké zastoupení mají moje rodné Velké Bílovice. Tyto „tetičky“ z Moravy nás nejen královsky pohostily, ale také nám vyprávěly své rodinné příběhy. Dozvěděla jsem se, že za pěstování bavlny v těchto místech vděčí Argentinci právě pracovitým a houževnatým přistěhovalcům z Československa, kteří tam zejména ve 20. létech 20. století přijeli hledat půdu. V té době totiž u nás panovala hospodářská krize, půda nebyla k dostání a tak se mnohdy celé rodiny sbalily na dalekou cestu, Lidé prodali majetek a odjeli hledat štěstí za velkou louži. Jak jsem pochopila z jejich povídání, jednalo se hlavně o mladé rodiny s menšími dětmi, protože mnohým se sourozenci narodili už v Argentině anebo oni sami již spatřili světlo světa daleko od původního domova rodičů. Ty „pamětnice“, které nás během našeho výletu měly na starost, již byly potomky Argentiny, podařilo se mi potkat pouze jedinou osobu, která má v rodném listu napsáno Československo. Všichni ale stále mluví česky a co víc, plynně moravsky! Tak jak doma český jazyk slýchávali od rodičů, tak si jej zachovali až dodnes. Samozřejmě je pro ně po těch letech jednodušší španělština. Přitom rodiče některých se prý vůbec španělsky nenaučili a oni jako malé děti přišli do kontaktu s novým jazykem až ve škole. Po smrti rodičů neměli příležitost hovořit česky, možná občas mezi sebou. Dá se říct, že celou situaci zachránil až nápad přivolat mezi české komunity v latinské Americe Čechy vyučující češtinu. Nyní se pravidelně scházejí na hodinách původního jazyka rodičů a mezi sebou také mnohem častěji mluví česk

V Saenz Pena existuje Československý spolek, jemuž patří budova pro pořádání nejrůznějších kulturních akcí, muzeum (kde najdete mj. velkobílovický kroj) a také památník Masaryka a Štefánika jako symbolů bývalého Československa. Vše, co chtějí si musí sami vydobýt na příslušných úřadech, památník je dokonce postaven vlastníma rukama našich krajanů. Celkové povědomí obyvatel města o Češích je celkem ucházející, ale jen tak na ulici češtinu v žádném případě neuslyšíte. Všechno je již dávná historie. Naši krajané se zuby nehty snaží o udržování tradic, které mají v paměti. Ale za ta léta se leccos změnilo, nejen folklor se vyvíjí a pro nedostatek informací jsou třeba v tancích, jak se říká, „trochu mimo“, bohužel. Po shlédnutí nějakých videonahrávek z vystoupení jsem usoudila, že je nezbytné s tím něco udělat. Jsem ráda, že mi byla cesta do tamních končin umožněna a myslím, že i oni si váží každé pomocné ruky.

Přála bych každému, aby tyto milé lidi měl možnost poznat a s nimi i jejich „novou“ kulturu. Nemají to tam lehké a nikdy ani neměli, my středoevropané jsme na tom podstatně líp. A přece si nezoufají a spokojeně si žijí ten svůj jihoamerický život s duší Čecha. Jejich elán bychom jim bezesporu mohli závidět. Na svou první, ale snad ne poslední návštěvu Jižní Ameriky určitě jen tak nezapomenu…