Sputnici

- náš kamarádský rock’n’roll (our friendly rock’n’roll) (a také moje osobní vyznání – and my personal confession) This article talks about a very popular music group of the years 1956 - 1962

Kde začít? U dobře napsané vzpomínkové knížky o naší první rock and rollové skupině v Československu? U výročí padesáti let, které bylo vítanou záminkou k oprášení písniček a k uspořádání jedinečného koncertu v Praze v „Barče“? O jednotlivých osobnostech, které tvořily Bandu a vesměs se po srpnové invazi v roce 1968 odebraly žít do jiných zemí? Mojí osobní vzpomínkou na tu dobu a politickou realitu? - Ano, tou začnu...

Věnováno Jaroslavu Kovaříčkovi

Nejsem už moc mladá. Ale kromě většiny nevýhod to má i pár výhod. Jedna z nich je, že hodně pamatuju. A konkrétně u mne i to, že jsem měla to štěstí – opravdu ohromné štěstí, prosím, nepohoršuj se můj milý kamaráde v Austrálii, Jaroslave Kovaříčku, který jako vyhraněný znalec a podporovatel vážné hudby odsuzuješ tuto „primitivní“ muziku. Pokusím se o její obhajobu.

Vyrostla jsem v rodině, kde se zpívalo, malovalo, tancovalo, hrálo divadlo stejně samozřejmě jako se dýchalo. Moje maminka nás, dcery, naučila operní a operetní árie, ale hlavně spoustu lidových písniček a posléze i všelijakých rozverných. Z rádia zněla tehdy hlavně dechovka, ve škole jsme zpívali ruské častušky a písně typu Přes spáleniště přes krvavé řeky...

Když se blížila puberta, usínala jsem vedle rádia, kde hrál „laxík“. To bylo jiné „kafe“! Elvis a další – It´s now or never, You are my destiny, Shake baby shake, Rock around the clock a v libozvučné angličtině opakovaně znělo I love you. Kdo by to ve svých patnácti nechtěl poslouchat? A nejen poslouchat. Zpívat, řvát, vyřvávat! Byl v tom sentiment, melancholie, ale hlavně strhující rytmus, který poňoukal k protestu proti rodičům, učitelům, domovním důvěrnicím, policajtům, komunistům, proti všemu. V kavárnách, kam jsme chodili na rock and roll, jsme se při tanci nechávali přehazovat přes hlavu či přes záda a také spolu s kapelou vyhazovat ven za asistence policajtů. V jakémsi rychlokurzu jménem Vašek Dvořák, do kterého jsem se zakoukala a také jsem mu koukala na prsty, když hrál na kytaru, jsem zvládla základy doprovodné kytary. A pak už následovalo: Evo, pocem, zpívej lavóry! A já jsem hrála a k tomu I love you zpívala v parcích a hospůdkách, kde jsme se my „rokenroláci“ scházeli. A pak taky s Miki Volkem, mým spolužákem z céčka, s Pavlem Sedláčkem, s Hell Devils Boys v Košířích. Ale to jen vždycky na chvilku, protože jsem milovala toho Vaška D. a jemu se moc nelíbilo, že bych zpívala s někým jiným... Snila jsem o tom, že naše parta bude kromě výjezdů do přírody (jako socialismu nepřátelské trampy nás na nádraží v Bráníku buzerovali policajti, vadili jim pestré šátky, co jsme měli na krku, i kytary), hrát na opravdickém pódiu pro posluchače.

Hrát, zpívat, mydlit do kytar, přidat basovku, bicí, ječet sbory, to nebyl, můj kamaráde Kovaříčku, umělecký úpadek, ale bytostný výraz naší generace: my jsme tady, my máme svoji hudbu, to koukáte, my vám to nandáme i kdybychom se měli uřvat...

Rock and roll – to byl výbuch, to byla revoluce. Možná to neumím dobře vysvětlit. Ale ti, kteří to zažili, se mnou jistě souhlasí, že jsme měli štěstí to prožít. Nic tak bouřlivého se prostřednictvím hudby předtím ani poté neudálo...

Nemohu si stěžovat, vyřádila jsem se tehdy dosyta. Ale moje sny o kamarádské hudební partě naplnila parta jiná, jejíž jsem sice nebyla členkou, jen posluchačkou, ale dodnes jí fandím. Sputnici. Ale ještě předtím...

Předsputnici 1957-1959

Studenti 14. JSŠ v Praze 2, W. Piecka 2 v letech 1956 – 1959, vedle množství jiných činností měli enormní a neutuchající zájem o poslech rock’n’rollu z Radia Luxembourg či AFN Munich.

Odtud byl již jen krok k tomu pořídit si kytary a zkoušet to také - hráli samozřejmě skladby, které slyšeli - ty největší šlágry, fláky. Postupně se hoši dali dohromady a vytvořili orchestr.

Někdy na jaře 1958 uspořádali první veřejné představení ve školní aule (tedy jen pro žáky školy). Byli to Tomislav Vašíček (kytara, zpěv); Ivan Jonáš (bicí - to bylo sedadlo židle, do něhož tloukl kvedlačkou obalenou hadrem); Karel Hlavatý (klavír); Jiří Bičák (kytara, housle) a Jiří Kos (kytara) Bylo to navečer, a přesně v okamžiku, kdy posluchači byli strženi muzikou, vstali a začali klepat (bušit, třískat) židlemi v rytmu rocku, vešla ředitelka školy. Samozřejmě následoval okamžitý zákaz vystupování i hraní vůbec. To však pochopitelně nerespektovali, ale přesunuli se na veřejné plochy. Chodili po večerech do parku - střídavě do Riegráku a Grébovky (Riegrovy a Havlíčkovy sady). Tam se ale hrálo a zpívalo jen s kytarami. Mezi sebou si velmi dobře rozuměli, ale ve škole je to už moc nebavilo, a tak v červnu 1959 raději rychle odmaturovali – a hurá na prázdniny. V té době jezdíval na chatu do Hlásné Třebáně Zdeněk Leiš. Seznámil tam Vašíčka a Jonáše s Táňou a Naďou Němcovými (studentky ze Strašnic - měly chatu v Hlásné Třebáni.)

Sputnici

V pátek 4. září 1959 se v bytě Leiše sešli - Tom (Vašíček), Eduard Krečmar, Jiří Klíma, Ivan (Jonáš), Helena Zoubková. Založili skupinu. Detaily budou domluveny v Hlásné Třebáni na chatách Zdeňka, Táni a Nadi. Sraz v sobotu na nádraží Smíchov. Takže v září a říjnu se jezdilo do Třebáně, kde se nacvičovaly písně – sóla i sborový zpěv, připravoval se ucelený pořad, koncert. Od počátku s jasnou ideovou náplní (jít proti všemu starému; všemu, co se nám v životě nelíbí). Ale, protože nebylo myslitené (tehdy to bylo zakázané) v té době zpívat anglické texty, tak si Sputnici skládali texty vlastní, a většinou dost dobré, vtipné a poslouchatelné.

Jejich výraznou kvalitou bylo i to, že měli pěvecký sbor, v té době dost výjimečná věc.

Skupina měla u posluchačů, vrstevníků, ohromný úspěch. Byla úplně první a jedinnou, která hrála „zápaďáckou“ muziku v tehdy komunistickém Československu. Pár let na scéně stačilo, aby se Sputnici stali nejpopulárnějším bandem v Praze s tisíci fanoušky a aby byli velkým problémem pro úřady šokované vpádem toho, co nazývaly imperialistickou a dekadentní kulturou přinášející americký způsob života do socialistického ráje založeného podle pravidel ze vzdálených ruských stepí.

O Sputnicích existuje řada zmínek v českých časopisech a knihách. Sputnici si vzali R’n’R za základ vývoje své vlastní poetiky. Nejenže opatřili mezinárodní hity českými texty, ale stále více psali svou vlastní hudbu a do svých hudebních vystoupení vkládali četbu původních povídek a krátké divadelní scénky. Sputnici patří, jak slyšíme z úst zasvěcenců, k významným zástupcům moderní populární české kultury. Knížka o nich je jedinečná tím, že zde zakladatelé a členové skupiny poprvé hovoří o svých začátcích, svých motivech, úspěších, bitvách s cenzurou, důsledcích svých aktivit atd.

Nejde jen o příběh Sputniků, který si můžete přečíst. Z této knihy na vás dýchne atmosféra pozdních padesátých a raných šedesátých let dvacátého století a pohladí vás svět teenagerů té doby. Pojmenování Sputnici je plurálem známého názvu první umělé družice, kterou do oběhu vyslali Rusové, a znamená česky souputníci - což poukazuje na význam kamarádství a přátelství, jež Sputnikům dodávalo sílu potřebnou k jejich pionýrské práci.

Neseženete-li knihu v obchodech, objednejte si ji přes náš kontakt klima@sputnici.cz.

Ukázka z textů: Proč někdy je obtížné být mlád?

Překvapím vás tím, co stále
víc mě trápívá,
otázku dám nenadále,
jež je palčivá,
odpověď snad mi můžete dát:
proč někdy je obtížné být mlád?

Zřeli, jak jdu časným ránem,
v ruce kytaru,
od těch chvil jsem chuligánem,
žít chci postaru,
řek‘ důvěrník, že škůdcem tu jsem,
co platné je, že pracuji v Čé Es Em?

Že děvče mám rád,
to též prý je bluff,
když nás spolu zhlédnou,
šeptaj: „Ký to mrav!“

A když vám kdos na nohu stoupne,
vynadat smí vám,
předsudek se nad hlavou pne,
kletby drtívám,
zděšen a sláb jen mohu se ptát:
proč pro mne je obtížné být mlád?