28. říjen 2009 v Košicích

Když se rozdělilo Československo, bylo z toho mnoho lidí smutných. I já – proč mám jezdit na mé milé krásné Slovensko do ciziny? Přispívala jsem tehdy do týdeníku Mosty a s jeho šéfredaktorkou Soňou Čechovou jsme si velmi rozuměly. Ale co já jen smutná...

Horší na tom byli občané i celé rodiny, které se musely rozhodnout zda budou žít v tom či onom státě, přijmout to či ono občanství a chovat se podle těch či oněch zákonů či pravidel.

Pro většinu z nich to bylo velmi bolestné. Maminka Češka, tatínek Slovák, děti studují v Bratislavě, Žilině, Košicích, ale třeba i v Praze, Brně, Olomouci, atd. Doteď byli Čechoslováky.

Jeden (možná jich bylo i víc) představitel české vlády se tehdy vyjádřil v tom smyslu, že se přece můžou přestěhovat, když se jim to nelíbí. To nebudu rozvádět. Je to jenom opětovná ukázka arogance a naprosté neznalosti a nezájmu o skutečnost týkající se občanů, jimž se zavázali slibem sloužit, za což jsou velmi dobře placeni (těmi občany)...

Mnoho Čechoslováků proměněných přes noc v Čechy se začalo sebezáchovně sdružovat, připomínat si českou kulturu a historii, udržovat jazyk apod.

České spolky jsou Bratislavě, v Popradě, v Žilině atd.. Já znám nejvíce Český spolek v Košicích, kam už jezdím jako domů. Tančila jsem tam před několika lety na Českém plese, při minulé návštěvě jsem spolu s kolegyní Martinou Fialkovou, členy Mezinárodního českého klubu Janem Šináglem a Maru Kužílkovou a s celým spolkem mj. vyšlápla na vrchy nad Kysakem. Český spolek se totiž přičinil o obnovení Legionářské stezky. A tak jsme si ji prošli a připomenuli si kousek historie. Kdo dnes ví, že sem byli převeleni čeští legionáři navracející se z Francie a Itálie, aby potlačili tzv. maďarské povstání...

Před pár dny tam byly legie zase aktuální. Bylo 28. října. Odpoledne jsme se vydali (tři ženy přišedší z Prahy a z redakce Českého dialogu – já, kolegyně Martina Fialková a naše nejúspěšněšjší autorka Jana Volfová) spolu se zástupci Českého spolku a Českého centra ke košickému pomníku Tomáše G. Masaryka Rostislava Štefánika.

Krásný úvodní projev měla předsedkyně spolku Dagmar Takácsová. Vystihla mravní hodnotu těchto zakladatelů Československa, kterým šlo o ideály a o budoucnost národa (na rozdíl od dnešních politiků...). Další proslovy zástupců města atd., se vyjádřily v podobném duchu. A pak už se pokládaly věnce a květiny. Bylo moc potěšující, že se slavnostní akce zúčastnily děti ze školy na Masarykově ulici. Škola si totiž vzala nad pomníkem záštitu. Není to krásné?

Košice jsou moc pěkné město. Mají tu krásný dóm a další hezké kostely, pěkné divadlo a celé veliké protáhlé náměstí plné architektonických skvostů. Dále fontánu, potůček, který zde vesele protéká vedle zamřížovaných vchodů do podzemí (po rekonstrukci náměstí se nechává nakouknout do archeologických objevů z římských dob), Muzeum, kde je Košický zlatý poklad atd. Ale hlavně mají svéráznou atmosféru. Dříve I dnes tu žijí Slováci, Češi, Rusíni, Židi a Maďaři. Válka mnohé změnila. Ale ne vše. I dnes se zdají Košice jako multikulturní město.

Nedávno přijatý jazykový zákon říká, že se na Slovensku nesmí v oficiálních tištěných materiálech používat jiný jazyk než slovenština, taktéž na úřadech. Nevím, nebudu- li za to nějak trestána, ale v Košicích jsem si mluvila jak jsem chtěla, a navíc se mnou mluvili česky i mnozí tamější.

Ale pojďme k legiím.

Accidental Army

(neboli nahodilá armáda) se jmenuje film, který jsme promítali v košickém Českém centru. Stvořili jej Američané Bruce Bendinger a John Iltis.

Bruce kdysi našel v knihovně rodičů knižku se starými fotografiemi, kde ho zaujal hlavně obrněný vlak, ale i další obrázky natolik, že se vydal pátrat do knihoven a muzeí. A objevil České legie v Rusku! Následovalo další pátrání a mnoho hodin, dní, týdnů, měsíců trpělivé badatelské práce. Když si myslel, že má patřičné dokumenty pohromadě, usoudil, že by se o legiích mělo vědět. A že by z toho byl zajímavý a hlavně potřebný film. A tak se obrátil na filmového profesionála (Iltise, jehož původ je český). Výsledkem je fascinující dokument.( Nemohu popisovat, nutno vidět. Snad jen to, že po vítězné bitvě u Zborova se původní Družina natolik světově proslavila, že byla uznána za armádu.)

V košickém Českém centru jsme film nejprve po malém úvodu pustili a až po skončení byla beseda. Tu vedla dr. Jana Volfová, která sama měla dědečka legionáře. Kromě o našich legionářích v Rusku pohovořila i o těch ve Francii (kde jich z počtu 600 zůstalo po bitvě jen 60) a o těch v Itálii.

Ohlas byl nevídaný. Sál Českého centra v Košicích má asi 50 míst. Ale lidé přicházeli, a tak bylo nutno přidávat židle. Odhadem bych řekla, že tam byla nejméně stovka lidí. A všichni s napětím sledovali film. Po skončení mluvila chvíli Jana Volfová, ale hned nato následovaly dotazy a návrhy, které nebraly konce. Několik posluchačů přineslo fotografie, zápisky a knížky, týkající se třeba jejich dědečka. Někteří sem přijeli až z Bratislavy nebo z jiných mist, jen aby mohli vidět tento film. Velký zájem projevil i zástupce slovenské tv a žádal nás o spojení na tvůrce a na možnost promítat film v televizi.

Ptala jsem se, kolik přítomných je Čechů a kolik Slováků. Odpověď byla, že zájem Slováků o tento večer s promítáním a jejich přítomnost byla asi 60-70 procent. A tak je jasné, že v Košicích zůstává určitý, milý a přátelský čechoslovakismus, ať se to někomu líbí či ne. A to jsem ještě nenapsala, jaké báječné halušky či strapačky je tam možno pojíst.