Slovo šéfredaktorky - Čtyři výročí

28. září jsme vzpomenuli na svatého Václava, patrona země české. V minulém dvojčísle jsme uveřejnili básničku Josefa Fouska o možném hnutí mysli sochy na Václavském náměstí, která už toho tolik musela vidět...

28. října jsme slavili 91 let od založení České republiky Tomášem G. Masarykem, Rastislavem Štefánikem za pomoci příznivců (podporovatelů) z USA.

Naše malá delegace složená ze tří žen slavila spolu s mnoha dalšími Čechy i Slováky v krásném městě Košicích. Zúčastnily jsme se kladení věnců a květin k pomníku těchto úžasných mužů (ach, jaký to rozdíl mezi „muži“ současné politiky!) a vůbec to nebylo jen formální. S kolegyní Martinou jsme si tiše utíraly slzičky, když tam přiskotačily se svou mladou učitelkou žáčci základní školy z ulice T. G. Masaryka, která si vzala patronát nad pomníkem a moc hezky se projevovali.

V Českém centru jsme měly dvě besedy a promítaly dva filmy. Jeden o Karlu Hašlerovi a druhý o českých legiích v Rusku. Ohlas byl moc pěkný. Přišli jak Češi tak Slováci. Zvláště po skončení filmu o legiích nám lidé přinášeli fotky svých předků, kteří byli v legiích, vyprávěli rodinné příběhy apod. Nemohu mluvit o jiných slovenských místech, ale myslím, že Košice jsou stále československé...

Třetí výročí bylo Karla Hašlera – 30. 10. - 130 let od jeho narození.

to přímo na Starých zámeckých schodech, o kterých napsal krásnou písničku. Stalo se tak 31. října 2009 ve 14 hodin. Lidí přišlo tolik, že jsme se vůbec nemohli zezdola na schody dostat jaký byl nával. Museli jsme běžet zpět dolů na tramvaj, která nás zavezla k Hradu a odtud rychle pěšky dolů...

Odhalení bylo důstojné. Proslovy, muzika, ale přece jen se chybička vloudila. Třetí syn Karla Hašlera Thomas nebyl vpuštěn do Richtrovy vily, kam byl pozván s ostatními hosty na malé pohoštění a setkání s VIP účastníky. A to proto, že neměl platnou pozvánku. On, jako Američan o žádné pozvánce nevěděl, měl jen předtím e-mail od pořadatelů... Nerozumí česky, ani nerozuměl tomu, proč nesmí dovnitř. Po chvíli trapného přešlapování před vchodem odešel „do jiné hospody“, jak se vyjádřil. Vpuštěna jsem zpočátku nebyla ani já, protože jsem pozvánku prostě zapomněla doma. Až po zásahu Ivo Zelenky nás s kolegyní Fialkovou vpustili dovnitř. Pozdě vyběhla ven zástupkyně magistrátu a zlobila se na mladého portýra, který zřejmě tak horlivě plnil pokyny, že udělal mezinárodní ostudu, i když ho na to všichni okolostojící předem upozorňovali.

Naštěstí jsme s kolegyní po malém zahřátí (byla dost zima ten den) běžely dolů po zámeckých schodech a Thomase ještě zastihly u kávy v jedné restauraci na Klárově. Bylo to pak milé společné posezení, kdy jsme dohodli... ale to už si přečtete na str. 7.

A to nejlepší nakonec: Oslavy dvaceti let svobody. Zdařily se. V celé republice se konaly happeningy, česky řečeno veselé programy na ulicích a náměstích, koncerty, projevy (největší aplaus snad získal Václav Havel jako „abedňák“, tedy nosič kytary Joan Baezové, která zazpívala jak v Pražské křižovatce, tak na Národní třídě), ale i při svých několika projevech, hodnotících vývoj v naší společnosti. Ale to vše si můžete přečíst na dalších stránkách. Já jen skončím tím, že dost souhlasím s článkem Jakuba Zahradník na str. 9 o té naší sametové. Také jsem ráda a moc šťastná, že jsem svobodná. Také mne zlobí spousta špatných až zločinných událostí v naší vysoké i nižší politice. Ale to není tématem dnešního slova, je to v jiných článcích a také v mnoha na internetu.