Na chvilku zase doma

9-10 2009 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Když jsem býval ještě útlým, nedospělým leč poměrně slušným pražským mladíčkem, vůbec mě nikdy nenapadlo pomýšlet na cestu přes rovník nebo dokonce do pátého světadílu. Bylo mi povědomo, že nějaký ten pátý světadíl tam někde nějak hluboko dole existuje, ale jenom snad jaksi na mapách a v zaprášených atlasech. Jako skutečnou zemi jsem Austrálii vůbec na vědomí nebral. Dokonce ani po upláchnutí z Gottwaldova slibovaného ráje na zemi v červenci 1948 jsem rozhodně neměl namířeno do buše mezi klokany. Až teprve když mi pak jednou v Curychu jedna spoluběženkyně položila otázku – „A Vy nepojedete do Austrálie ?“ – teprve v té chvíli, jsa takto konfrontován s realitou, teprve v té chvíli jsem se zamyslel a najednou mně blesklo hlavou, že by to nemuselo ani být tak úplně k zavržení. Past byla nalíčena a pak už se holt jen jelo. Lodí ovšem, šest neděl dolů po zeměkouli a najednou byli z Evropanů protinožci. A dodnes i jsou. Ono záleží vlastně jen na tom, odkud se po tom světě rozhlížíte.

Nu a do toho světa evropských protinožců jsem se jako zralý a poměrně nečilý třiaosmdesátník vydal v dubnu, léta Páně MM1X. Tedy letos. Ne lodí, kdepak lodí, cestování lodí dnes znamená uhodit se přes obě kapsy, a pořádně se uhodit. Ze Sydney se dá do Evropy letět směrem tím i oním, přes Londýn, přes Vídeň, přes Hawai a New York, přes Johannesburg a vůbec všelijak. Já jsem letěl dost originelně přes Filipiny, Koreu, poušť Gobi a přes Sibiř. Kdo dosud nikdy alespoň vzduchem neprobrázdil Sibiř z východu na západ a neviděl na vlastní oči tu gigantickou rozlohu Ruska, proti níž je Evropa takovým pomenším kousíčkem a Česká republika malinkatým drobečkem, ten si možná nikdy neuvědomil, že Ruská federace zabírá obrovitou část Asie, i bez odstoupivšího Kazachstánu a jiných dříve přifařených států. Letíte hodiny a hodiny, posunujete několikrát ručičky na hodinkách, pak letíte konečně přes Jižní Ural, pak někde mezi Petrohradem a Moskvou a odtud je to do Prahy už jen skok. Během toho skoku zahlédnete mihnout se pod letadlem severní a do Polska dnes obrácenou stranu severních Krkonoš a jen se dodíváte, jste nad Mělníkem a užuž i v Ruzyni. Sibiř se svými obrovitými tundrami a veletoky jako Jenisej či Lena zmizela a počínáte se rozhlížet po domově. Já jsem se začal rozkoukávat z vozíčku – rodina jinak nedala a prováželi mě tak v Sydney, v Koreji a teď i na letišti ruzyňském. Sotva jsem se přestával podivovat jeho nynější rozloze, vozík se mnou projel poslední zábranou, posledními dveřmi, zbyla mi ještě půlminutka na pozvednutí hole a symbolické zvoláni Na Bělehrad, na Bělehrad a ocitl jsem se v náručí příbuzenstva.

Příbuzenstvo – ale jak to, že se jakoby rozrostlo? Dědové, strýci, babičky a tetičky jsou ty tam, kolik pozemšťanů by prosím mohlo mít v třiaosmdesáti takové příbuznosti? Ale paťchají se kolem vás sestřenky, třeba o holích, ale paťchají se, a najednou i zjišťujete, že je kolem vás zástup synovců, prasynovců, neteří a praneteří a jak to tak přehlížíte a porovnáváte, najednou nevíte kdo je kdo a odkud. Ne že bych chraňbůh, abych kázal, že od příbuzenstva raději na dištanc, k tomu chuť ani nemám a vůbec bych se neodvažoval to vyřknout, ale však víte, však to znáte. Svádět ranní bitky o koupelnu, v noci raději nevstávat i když by člověk vstát chtěl, měl nebo potřeboval – nu prostě zvolil jsem si hotel a tam mě i dovezli. Nádhernou třídou přes Vokovice, kolem té bývalé nejvyšší politické akademie, nikde ani transparentík, nikde několikaleté závazky toho a onoho, nikde sliby staletých družností s Moskvou a jejími potentáty, všude čisto a úhledno. Zavezli mě přímo na Staroměstské náměstí do hotelu, hotýlku Černá liška a tam jsem osaměl a vybalil. Poslyšte, to Staroměstské náměstí je absolutní skvost. Večer při umělém, ne umělém, při uměleckém osvětlení týnské věže, mikulášského kostela, zbytků radnice, paláců a vůbec všeho kolem je to umělecké dílo nikde na světě nevídané. A všude ta čistota, tu je chlapík s koštětem, tam je s koštětem babka, všechno všude zrekonstruováno, namalováno, nikde už „nepadá omítka“, všude vydlážděno a znovu předlažďováno, celé vnitřní město, Malá Strana i Hradčany jakoby ve slavnostním hávu, panorama Hradu ve své ojedinělé majestátnosti, ve dne, večer i v noci. Vltava plna labutí, Národní divadlo ve své vznešené kráse, Václavské náměstí trochu přeprovozované, ale stále imposantní s jemu vávodícím Národním muzeem - Pražané sami to ovšem ani dobře nevnímají.. Vnímají to ale statisíce turistů a nemůže tou vší krásou být neoslněn ani třiaosmdesátník z jižní poloviny zeměkoule původem z Prahy. A tenhle dnes třiaosmdesátiletý pražský rodák Vltavou poctivě křtěný to Pražanům dosvědčuje. Ano, přátelé, Praha asi nikdy nebyla tak krásná jako je dnes. I když je po české republice rozseto tisíce jiných drahokamů, Praha je tím šperkem korunním. Člověk tím vším, tou nádherou, kdysi denně procházel a skoro ji nezaznamenával. Teď na ni hledí zkušenějšíma očima, které při několikerém oblétání světa viděly kde co – ale Praha je Praha.

A to byla zatím řeč jen o pražském vnějšku, ale cožpak všechny ty kulturní statky toho města! Divadla, koncerty, výstavy a bůhví co ještě všechno kolem. Které hlavní město poměrně tak malé země se honosí třemi operními budovami? Národní, kouzelně zrenovované Stavovské a ještě i Státní opera? Šel jsem na „Prodanku“ – jak by člověk mohl na ni do Národního nejít – její dnešní inscenaci jsem si ocenil jako nezdařený kýč, viděl jsem i Rusalku a Carmen a ejhle! Divadlo plné a plné i mladých lidí. Plno i ve Stavovském na Figarově svatbě a dobře zaplněno i ve Státní opeře na Madame Butterfly. Na koncerty Pražského jara jsem lístky bohužel nepořídil. V nejhlubších útrobách Národního jsem utrousil jednu, dvě slzy, když jsem na základním kamenu z Chicaga četl slova „Co krev spojí moře nerozdvojí“ – a znovu mě upokojil nápis nad oponou Národ sobě. Oni se tam doma stále nějak hádají a škorpí – ale nechme na hlavě. Když byla v osmatřicátém roce vyhlášena mobilisace, všichni byli na místě během několika hodin. Když do země vpadli ruští bolševici, zase národ jedna ruka, jedna hlava, jedno srdce. Oni se ti Češi nezdají, ale když na to příjde...

Že se Češi dovedou mezi sebou škorpit a svářet – doma i v zahraničí – to není žádná novinka. Však to víme a známe. Škorpili a svářeli se od nepaměti, uř před husitskými vojnami, před normalisací, během normalisace, po normalisaci. Jen dnes našince trochu pomate, když se v českých novinách mezi řádky dočítá, v rozhlase a v televizi mezi větami tam prohovořenými doposlouchává mínění, že jakoby všude kolem v Evropě i ve světě byla idylka, jakýsi politický ráj, a že jen Češi jakoby se mezi sebou rvali. Skutečnost, že se všude politikové mezi sebou perou, že se podvádí ve velkém, že se prostě lidé všude chovají dost podobně jako lidé v Čechách, to jako by Češi nezaznamenávali. Trochu moc, a zbytečně, si dovedou kálet do vlastního hnízda. To nakonec, jak se zdá, vede až tak daleko, že se nechodí k volbám, že se na „politiku kašle“, že se upadá do malomyslnosti. A přitom oni ani Angličané a jiní se k těm volbám nehrnou a u nás v Austrálii, kdyby nebylo volební povinnost a pokut za nepřítomnost, kdoví nebylo- li by to i zde fiasko. Plyne to tam doma všechno asi z toho, že oni si stále namlouvají, že svět je pozoruje, že svět je neustále pozoruje, každičkou jejich chybičku zaznamenává – zatímco svět o nich sotva ví, kde se vůbec nacházejí. Obchody jsou přeplněny. Supermarkety ultramoderní. Svoboda slova i tisku a jiné svobody dnes již všem samozřejmé – zeptejte se ale toho nebo i onoho občana, svorně budou žehrat, nadávat na poměry, na vládu, na to i ono a nic jim nebude recht. To mi tedy padlo do ucha i oka – ale, říkal jsem si, nu – svoji českost nezapřeme! Masaryků jsme nikdy mnoho nezplodili a snad ten vysokánský standard našeho prvního presidenta byl vyšší než jsme si jako národ zasloužili. Co jsem ale nepochopil – bylo to, že mi vlastně nikdo pořádně neodpověděl na všetečnou otázku, proč že nebyl nikdo z těch vedoucích bolševiků potrestán – špičkoví komunisté, vedoucí závodních milicí, bachaři z Mírova, udavači... Zodpověděl mi to ale jeden kolega, americký Čech, dnes v Praze žijící. Jó, kamaráde, povídá, to by museli potrestat kdekoho. Vždyť oni v tom byli skoro všichni až po krk, ať ve straně nebo mimo stranu. Nu, leží ti naši doma tak jak si ustlali. Samet to ale asi nebude.

Krajina? Nádhera. Lesy, louky, lány obilí. Čerstvá květnová zeleň. Jedna neteř mě zavezla autem do Jizerských hor, tam jsem předtím nikdy nebyl. Prostě zelená pohádka. Šumava? Zelená pohádka. Brdy? Zelená pohádka. Všude plno vody – zde ze mne mluví závistivý obyvatel suché země, Australan – řeky, rybníky, jezera a jezírka a kolem silnic příkopy s kopřivami, blatouchy, kopretinami, bodláky, pampeliškami – prostě příkopovou květenou, kterou člověk vidí jen a jen doma v Čechách. Nebyl ten letošní zájezd domů mým prvním skokem do minula, byl jsem tam za poslední léta už několikrát, ale rád přiznávám, že doma je doma. Vody hučí po lučinách, bory šumí po skalinách. A to je ta krásná země. Země česká. Domov můj. Sentimentalita? Ať si sentamentalita. Ale až budete i Vy, kdo kroutíte hlavou, poslouchat otázku „Kde domov můj?“ po prožití většiny osmdesátitří let mimo domov, uvidíte a uslyšíte. Naše hymna byla totiž asi složena pro nás, pro Čechy v zahraničí. Jen si to ještě jednou poslechněte.

A po těch několika krásných týdnech doma, hop zase na letadlo a tentokrát přes tu Sibiř ze západu na východ. Že by tentokráte už opravdu naposledy?

Bořek Šindler,
Sydney, Austrálie

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012