Český Banát

9-10 2009 Naši ve světě česky
obálka čísla

Beskydy mi svými kopci a lesy, loukami a pasinky, stráněmi a v nich rozesetými chalupami, říčkami a potoky, mnoha cestami pro pěší připomínají krajinu jižního Rumunska. V Beskydech je řeka „Ostravica – granica“ přirozenou hranicí „mojí“ krajiny, v Rumunsku tvoří hranici řeka Dunaj. Beskydy mají svou „Bránu Beskyd“, v Rumunsku jsou to „Železná vrata“. Beskydy známe, rumunský BANÁT poznáváme.

Území

Po napoleonských válkách byla v Rakousko-Uhersku špatná ekonomická situace. Čechům, kteří se v první polovině 19. století rozhodli přesídlit k jižní hranici monarchie, byla přislíbena půda, osvobození od roboty a od vojenské služby. Zároveň podnikatel a obchodník dřevem Magyarla z města Pravota věděl o české pracovitosti a spolehlivosti, a proto Čechům nabídl práci při zpracovávání dřeva a jeho přepravě. Po příchodu k Dunaji museli Češi nejdříve vykácet lesy a dřevo splavit, na planinách postavit chalupy a založit orná pole a zahrady. Po čtyřech letech Magyarly těžbu dřeva zastavil a zmizel. Osídlencům nezbylo, nežli se začít živit rolnictvím. Některé rodiny podstoupily strastiplnou cestu zpět do Čech. Mužům zbývajících pomohli vojenští pohraničníci Rakousko- Uherska, když je přijali do vojenské služby jako strážce hranic s Tureckem. Původně čeští drobní zemědělci, chalupníci, zchudlí řemeslníci (truhláři, tesaři, kováři) se v Banátu uplatnili jako zemědělci nebo lesní dělníci. Pomáhali stavět silnice, v Srbsku pracovali při polních pracích. Starší ženy v hospodářství, mladé sloužily ve městě. Přímé pracovní příležitosti ženy dostaly po roce 1924, kdy český podnikatel z Bystrého nad Metují pro ně v Banátu nechal postavit a zprovoznit tkalcovnu plátna, fungující do roku 1938. Od poloviny šedesátých let 20. století mnozí muži fárali či pracovali v rudných dolech nedaleko města Moldova Noua. Doly se však zavřely roku 2004. Zbyly profese mechanik, řidič či elektrikář. Zemědělství se mohli zaměstnaní věnovat po práci ve svém volném čase.

Beskydy osídlovali i rumunští Valaši, kteří sem postupně přecházeli z jihu přes pohoří Bílých Karpat (dodnes se objevují původní příjmení). Území Banátu k Dunaji osídlovali od roku 1823 Češi, a to z oblasti Šumavy, Klatovska, Domažlicka a Plzeňska, později z Berounska, Hořovicka, Příbramska, Čáslavska a Chrudimska (mnozí dodnes hrdí na své původní příjmení). V Beskydech i v Banátu se dříve chodilo pěšky či se člověk svezl koňským povozem. Dnes pro poznávání krajiny po svých je to nejlepší způsob.

Osady

Centrem celého regionu Banát byl Temešvár (Timisoara). Původně provinční město Rakousko- Uherska, dnes hlavní město západní části Rumunska s množstvím památek, je zmiňováno již v pramenech byzantského císaře Basileia II. Osada Svatá Alžběta (Elisaßeta) byla od roku 1823 přidělena českým strážcům hranic. Zanikla roku 1847, neboť se pro zdejší nedostatek vody rodiny stěhovaly do okolních vesnic či žádaly o povolení přesídlit do Svaté Heleny, založené roku 1824. Obě obce nesly jména Magyarlyho dcer. Češi ve Sv. Heleně čítali 28 rodin. Roku 1830 zde bylo 338, o sto let později celkem 916 obyvatel. Po roce 1990 se Češi z ekonomických důvodů začali vracet do České republiky. Dnes jich zde žije asi 350. Bígr (Bigár), vesnice s půdorysem římského kříže, byla dle plánu zalidnění celé monarchie budována pro Němce, ale osídlili ji také Češi. Další Eibenthál, založen roku 1827 u potoka Tisovice, nese název díky původně zde rostoucím stovkám tisů. Dnes v ní žije největší česká komunita v Rumunsku a také rumunské rodiny. V osadě Gerník (Gärnic), která vznikla ze dvou původních Gernik (Poiana Gärnicului) a Reoka, dodnes žije množství našich krajanů. S ostatními českými obcemi je Gerník spojen turistickou cestou. Jako jediný má dnes obecní úřad, spravující i okolní rumunské vesnice. Jen patnáct kilometrů vzdálena ves Rovensko (Ravensca) v horském masívu Munti Almäjufui nese název podle dvou rumunských vesnic Ravensca Mici a Ravensca Mare. Šumice je stranou všech ostatních vesnic, které spolu buď sousedí či jsou blízko sebe – do nejbližšího Rovenska je odtud 12 km chůze. Přelom posledních dvou století a vstup Rumunska do Evropské unie přinesl společenské změny, spojené s rychlou modernizací života i v oblasti Banátu.

V Beskydech jsem pásávala krávy, učila se dojit. Stloukat máslo a odstřeďovat smetanu. Chodila jsem s nůší na trávu, učila se séct srpem a obilí stavět do snopů. O senách jsem pomáhala sušit, okopávat pole a plít zahrádku. Sbírat houby, borůvky a bylinky, sušit a zavařovat. Máchat prádlo v potoce, do lesa s obědem dědovi ke koňům. Přes les dojít do vesnice pro zásoby či přes pár kopců do města na mši. Podobný způsob života krajanů v Banátu mne proto nijak nepřekvapil.

Výstava

„Český Banát/Život a tradice českých obyvatel rumunského Banátu“ (Letrohádek Kinských 11. 9. 2009 – 28. 3. 2010) je výstava, kterou připravil Musaion – Národopisná expozice Národního muzea.

Od roku 1938, kdy bylo v Musaionu prezentováno území Bulharska, je současná výstava největší svého druhu. Představuje krajinu a přírodu Banátu, materiální i duchovní kulturu zdejších českých vesnic z oblasti etnografie, tradic a knižní kultury. Poprvé se můžeme podrobně seznámit s životem české komunity, která se po dobu téměř dvou set let vyvíjela v odtržení od české společnosti, ale v mnohých rysech si zachovala naše tradiční hodnoty. Úvodní chodba přibližuje ve snímcích přírodní scenérie. Sály ukazují na předmětech a ve fotografiích oddíl práce s nástroji a pomůckami i ukázkami interiéru a domácnosti. Přes knihy a symboliku k různým obřadům oddíl svátků a výročí. Třetí oddíl zahrnuje zvyky a tradice i s maskami. Po schodech nás provázejí bohatě zdobené kroje a v patře jsou vystaveny fotografie s výsledky dlouhodobého vědeckého výzkumu života Čechů rumunského Banátu, který několik let prováděli odborní pracovníci Národního muzea. Tak se podařilo získat množství unikátních předmětů, dokumentujících lidové odívání, bydlení, hospodářství, ale i doklady lidového umění a zvyků. Jedinečný soubor je v současnosti jedinou muzejní kolekcí, která dokumentuje rychle zanikající a měnící se život českých vesnic na území Rumunska. Z ní je ve 250 předmětech vybráno to nejlepší, co ukazuje svět Čechů této oblasti. Jako barevná linka na džbánu zkrášluje expozici mnoho doprovodných akcí: řemeslné dílny, přednášky, koncerty, setkání krajanů a mnohé další.

Expozice seznamuje s tradicí i současností mimořádně zajímavého kraje kolem Dunaje na hranicích Rumunska a Srbska. Vzdáleného území, v němž si – přes všechny peripetie osudu – naši krajané dodnes uchovali nejen české tradice, ale především krásný čistý mateřský jazyk.

Olga Szymanská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012