9. 9. 9

9-10 2009 Kultura česky
obálka čísla

Při pohledu na tři devítky si možná – a spíše ne – někdo vzpomene na hodiny dějepisu, kde tento snadno zapamatovatelný letopočet slyšel. Přestože dějiny neznají kdyby, tak mi to nedá, abych vám, moji milí čtenáři, událost, která se odehrála v tomto dávném čase, nepřipomněla.

Kdyby 9. 9. 9 bylo všechno jinak, tak by patrně část Evropy ležící na východ od Rýna a Dunaje vypadala také jinak. Na zlomu 1. století př. n. l. a našeho letopočtu vládl Římské říši první z jejích císařů a patrně jeden z nejlepších korunovaných hlav, které z dějin známe, Augustus. Svědčí o tom nejen obdivuhodná stavba Panteonu v Římě, chrámu Všech bohů, mnohokrát napodobeného aspoň formou, ale též Oltář míru, stojící na břehu Tibery obnovený v létech 1937–39. Paradoxně v době, kdy z čala 2. světová válka. Během jedenačtyřiceti let své vlády se zasloužil i o to, že jeho doba je též nazývána „zlatým věkem poezie“. Větších úspěchů v zahraniční politice dosáhl diplomatickou cestou, sám se vojenských tažení neúčastnil, ale pouze rozhodoval o velitelích římských legií.

Letos uplyne 2000 let od doby, kdy jeho výběr velitele legií operujících v Germánii byl velmi nešťastný. V roce 9 n. l. byla zřízena provincie Germania a Augustus měl v plánu rozšířit hranice říše na východ od Rýna a Dunaje nejméně až k řece Labi a oblast zpacifikovat tak, jak to učinil jeho adoptivní otec G. J. Caesar. Jenomže neměl šťastnou ruku pro velitele tamních legií. Stal se jím tehdy pětapadesátiletý Publius Quinctilius Varus, a ten za svoje jmenování vděčil spíše své manželce, která byla císařovou neteří, než svým velitelským schopnostem. Ač se účastnil vojenských tažení, stateční byli spíše jeho vojáci, ale on byl jako člověk velmi ješitný, líný a lakotný. Navíc se domníval, že ho císař neposílá na nebezpečné místo, když je s ním spřízněn. Důkazem jeho naprosté neschopnosti je, že si nejen oblíbil, ale velice důvěřoval muži jménem Arminius, který byl synem vůdce germánského kmene Cherusků. Ten, jak bylo zvykem, poslal syna do Říma patrně nejen aby získal vzdělání, ale i zkušenosti při službě v římském vojsku, které se mohly v případě střetů mezi germánskými kmeny a římskými legiemi dobře hodit. Arminius se snažil. Tehdy třicetiletý pohledný muž podle současného historika „statečný v boji a bystré mysli, s inteligencí hodně přesahující běžného barbara“ dokonale předstíral obdiv ke všemu římskému a natolik se dokázal vlichotit do Varovy přízně, že ten ho pokládal za oddaného, proto si ho Varo velice oblíbil, aniž by tušil, že v hloubi mysli tohoto důstojníka zraje rozhodnutí tvrdě zlikvidovat vojsko, ve kterém slouží. Čekal jen na vhodnou příležitost, a ta nastala právě osudného podzimu roku 9 n. l. Tehdy se Varo rozhodl – jak bylo zvykem – přesunout legie do zimního tábora více na západ. Do pohybu se dalo více než 15 tisíc legionářů provázených ženami, dětmi a množstvím členů pomocných sborů. Údaje o jejich počtu se rozcházejí, ale šly do tisíců. Také přesné místo budoucího střetu se nacházelo v oblasti řek Emže, Lippe a Vezery. Na antických mapách nesla tato oblast název Teutoburský les. Památkou na děsivé a osudné střetnutí jsou některé místní názvy jako Dráha kostí či Kotel smrti.

Arminius po seznámení s trasou pochodu vše vyzradil nejen příslušníkům svého kmene Cheruskům, ale i náčelníkům kmenů dalších. Cesta, na niž se tři legie vydaly, byla obtížná, bažinatá, plná kořenů a klád obklopená strmými srázy. Asi v polovině se na mnohatisícový průvod vyřítily stovky barbarů a s divokým křikem vrhaly šípy, shazovaly balvany na hlavy překvapených mužů, žen a dětí. Nastal nepředstavitelný zmatek, zněl křik, pláč raněných a umírajících mezi rozbitými vozy a těly koní. Legionáři, zvyklí útočit v šiku na otevřeném poli, byli téměř bezmocní. Vraždění začalo za soumraku a trvalo 3 noci a 3 dny. Zachránil se nemnohý. Varus se zbylými důstojníky spáchali sebevraždu. Nechtěli čekat, až budou jejich těla zaživa přibita ke kmenům posvátných stromů, jak bylo u Germánů zvykem. Varovu hlavu poslal Arminius králi Bohemie Marobudovi, a ten ji poslal z bezpečnostních důvodů do Říma. Je zajímavé, že sídlo tohoto vládce bylo s velkou pravděpodobností na území dnešních Čech. Jedním z předpokládaných míst je velké hradiště objevené na Závisti nedaleko Zbraslavi. Císař po zprávě o tak obrovské a kruté porážce prý roztrhl svůj šat a poté až do konce života každoročně 9. září chodil po paláci a bědoval: „Vare, Vare, vrať mi mé legie.“

A teď, co by bylo, kdyby buď k bitvě vůbec nedošlo, nebo legie zvítězily. Římská říše by patrně sahala někam k Labi, země ležící v této oblasti by těžily ze sítě silnic, vodovodů, v historické paměti jejich obyvatel by zůstalo římské právo, jistě něco z umění, architektury a literatury, podobně jako to bylo na západ od Rýna a Dunaje.

Arminiův konec nebyl nijak slavný, jak to někdy bývá. Roku 21 n. l. poté, co se prohlásil králem, ho zavraždili jeho vlastní lidé. Bylo mu 38 let.

Časem byla zapomenuta jeho věrolomnost a pokrytectví a nejen romantismus počátku 19. století ho vybavil všemi ctnostmi, především svobodymilovností, čistotou charakteru, odebral nečestných činů a dalších. Jeho osoba byla spojena s teutonskými mýty, které se objevily ve Wagnerově díle, ale i s Karlem Velikým, Fridrichem Barbarossou a příslušníky rakouských Habsburků, bavorských Wittelsbachů a naposledy pruských Hohenzollernů. Leopold Ranke objevil v Arminově vítězství raný odkaz árijské nadřazenosti statných plavovlasých mužů s modrýma očima a světlou pletí vítěze nad vší čeládkou bývalé Říše římské.

Čistokrevní příslušníci arijské rasy ve 20. stol. podobně jako jejich germánští předkové po sobě zanechali stejně „vybělené kosti rozhozené tam, kde muži prchali, vyrovnané tam, kde stály a padaly ženy a děti a na znak mezi úlomky oštěpů, koňských nohou, lidských hlav přibitých na stromy...“ jak dávnou událost popsal slavný historik Tacitus. Snad ještě děsivějším než nálezy archeologů na místech dávné bitvy bylo to, co nalezli vojáci spojeneckých armád v četných nacistických koncentračních táborech po celé Evropě. A proto není marné vzpomenout letopočet tak snadno pamatovatelný 9. 9. 9, neboť jak napsal slavný Cicero: „Historia magistra vitae“, historie, učitelka života. Trochu se bojím, že jsme stále její dost špatní žáci.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012