Jazz je „slitinou“ puvodních kultur...

9-10 2009 Aktuality česky
obálka čísla

...říká Pavel Smetáček, jehož Traditional Jazz Studio slaví na podzim 50. narozeniny. Věk je to úctyhodný a soubor jej prožívá v transu koncertování, křtů knižních i hudebních dárků pro milovníky jazzu. Tato kapela (s variabilním počtem muzikantů, ale vždycky pod vedením klarinetisty Pavla Smetáčka) je u nás mimořádná svou původní tvorbou. Má nejen stálý okruh generačních posluchačů, ale jejích přátel přibývá i v těch mladších věkových kategoriích.

Jak souzní jazzová muzika s duší Evropana?

Představa, že jazz je muzika s dominantními africkými kořeny, je pravdivá jen částečně. Afroameričané, tedy původně nedobrovolní přistěhovalci, se sice zpočátku přidržovali hudebních postupů a způsobů vyjadřování svého afrického folkloru... Ale svou hudební vnímavostí i pro vlivy z různých světových stran se stali spolutvůrci jazzu, tedy jednoho z hlavních hudebních proudů 20. století i současnosti.

Jde o sloučeninu africké, evropské a latinskoamerické hudby, do které třeba i náš soubor vnáší svou vlastní hudební architekturu.

Váš otec byl proslulým dirigentem především Symfonického orchestru hlavního města Prahy (FOK). Jak se díval na váš únik do jiného hudebního žánru než je klasická hudba?

My jsme „unikali“ dva: starší bratr Ivan a já. Ivan se učil na klavír a později na tubu, já na klarinet, časem přibyly další nástroje. Ale nejdřív jsme, společně se spolužáky, hráli na klavír, kytaru a vyráběli si domácí chřestidla a foukadla. Ale neodcházeli jsme do světa, kterého by si otec nevážil, protože měl doma také nahrávky hudby Afroameričanů, R. A. Dvorského i svého spolužáka Jaroslava Ježka. Takže znal jazzové prvky i z komorní a scénické hudby – ostatně i jeho profesoři Alois Hába a Jaroslav Křička měli velmi nepředpojaté názory. Nikdo ze jmenovaných rozhodně nepovažoval jazz za něco podřadného!

Pokládala tedy i jeho generace precizních symfoniků jazz za součást hudební kultury 20. století?

On patřil k početné generaci hudební avantgardy! Asi osmkrát jsme hráli otcovu skladbu „Regtime-Echo“ pod jeho taktovkou, a to v kombinaci symfonického orchestru s Traditional Jazz Studiem. Dvakrát s námi otec hrál v televizi - svoje i moje skladby. Další muziku pro nás instrumentoval.

Letos slavíte oficiálních padesát let muzicírování. Jak byste definoval tradiční jazz?

K tomu by rozhodně nestačilo jen několik málo vět. Podstatou bylo společné rozvíjení a splývání hudebních projevů různorodých afro-amerických kultur. Takto tvořená hudba se hrála v hospodách, kabaretech, na oslavách i pohřbech. V této hudbě se proplétají hudební nástroje s lidskými hlasy, samozřejmě s potřebnou vzájemnou součinností mezi improvizací většinou i zpívajících spoluhráčů. Je v ní dokonce i hluboká potencionální spiritualita.

Odpověď na tuto otázku jste nedávno nazval „slovovzdornou“...

Odpověď podle mého vkusu by totiž byla mnohoslovná, na několik stránek. Vybral jsem si jazz snad pro bezprostřední sdělnost jeho smyslově „hmatatelného“ zvuku. Muzikanti jsou nejen dokonalými autory či aranžéry, jejich improvizace jsou navíc plné nepokojné fantazie.

Existuje evropský nebo dokonce český jazz?

Jazz je „otevřeně pevným“ hudebním světem. Je důsledkem šťastně neúmyslných setkání a vzájemného prostoupení různorodých kultur, k němuž došlo před více než sto lety na jihu USA. Jazzoví hudebníci tvoří a hrají ve všech světadílech a nikdo z nich ze svého uměleckého projevu nevyhání vnitřní ohlasy místního hudebního prostředí. Na rozdíl od těchto svých zkušeností nejsem zcela přesvědčen o estetickém přínosu z vnějšku (úmyslně, plánovitě) dodávaných místních hudebních přísad.

Jazzová muzika v pojetí zhruba dvacátých až šedesátých let je podle mého názoru hudbou gentlemanů... Může být gentleman spontánním?

Jak který, není to vyloučeno. Prototypem gentlemana by měl být člověk nadčasově elegantní – čímž rozumím dlouhodobou schopnost vyzařovat velkoryse lidské, dlouhodobě živé kulturně-duchovní zázemí. Gentleman je člověk lidsky hluboký a spontánně tvůrčí.

Myslím, že každý umělecký čin či projev obsahuje vztah mezi disciplínou dávných principů a spontánní improvizací – tím lze oslovit umělcovo okolí. Totéž činí samozřejmě i hudebníci, včetně jazzových.

Je jazz duchovní hudbou?

Předpokládáme-li obecnou platnost názvu před sto lety vydané stěžejní publikace rakouského historika výtvarného umění Maxe Dvořáka „Umění jako projev ducha“, je to tak i s hudbou, z níž nelze vylučovat ani jazz. Abych nezdržoval: ztotožňuji se s odpovědí skladatele Petra Ebena, který před nějakými dvaceti lety zodpověděl novinářskou otázku, zda lze všechny jeho skladby nazvat duchovní hudbou, jednoznačně kladně, že tedy ano. A dodal skromné vysvětlení, že je ale všechny netvoří pro náboženské obřady.

O hudbě, kterou hraje Váš syn, se nedá říci, že je gentlemanská nebo duchovní...

Štěpána oslovila v jeho čtrnácti letech rocková hudba. Hraje na bicí, vystudoval konzervatoř... Dodnes ale s námi občas hraje tradiční jazz a jeho současná muzikantská činnost zasahuje do mnoha žánrů. Pro svůj big band s názvem New Orchestra of Drums dokonce nově zaranžoval úvodní fanfáry z Janáčkovy Sinfonietty.

Já jsem si poprvé v životě zaimprovizoval roku 1956 v kavárně uměleckého spolku Mánes v Praze a od té doby hraji jazz.

Se svým souborem jste sjezdil desítky zemí. Jaké máte vzpomínky na setkání s krajany?

Ve Spojených státech jsme nejvíc hráli v Texasu, kde jsou silná česká a moravská společenství. Potkali jsme se tam s lidmi, kteří nás chodili poslouchat ještě doma v Československu. Stejně krásné byly chvíle s krajany ve Švýcarsku a v Itálii, kde jsem působil čtyři roky jako první rada Velvyslanectví České republiky. Tam jsme dokonce pořádali u příležitosti našich státních svátků dvě recepce: jednu oficiální a druhou (se stejnými náležitostmi!) pro krajany a jejich rodiny. Často se stávalo, že jsem na těchto recepcích se svými italskými kolegy hostům zahrál...

Jubilantovi se k padesátinám přeje štěstí, zdraví, dlouhá léta. Co by přál šéf Traditional Jazz Studia své skupině?

Traditional Jazz Studiu, zosobněnému dnes již desítkami vynikajících osobností, přeji to, co „přáváme“ i jednotlivým lidem. S dodatkem, abychom, sebe nevyjímám, přes veškeré jubilejní opojení časem zvládli i další ze svrchovaně uměleckých dovedností: „zasloužené“ umění odejít!

P.S.:

Povídat si s Pavlem Smetáčkem je stejné jako poslouchat jeho hudbu: ve vlnách se vrací k tématu, odbíhá k vysvětlení a pak s laskavou důrazností připomene to hlavní. Jeho úsměvům při koncertech se dá věřit – je viditelnou podobou jeho prožitků a získává si tím sympatie posluchačů.


Uznávaný hudební publicista dr. Vojtěch Hueber spolupracuje s kapelou Traditional Jazz Studio několik desítek let a zná jejich tvorbu zřejmě nejlépe ze současných muzikologů. Jak ji vidí v evropském kontextu?

„Jejich stěžejní význam je v původní tvorbě, o kterou se už od šedesátých let nejvýrazněji starali právě klarinetista Pavel Smetáček a klavírista Antonín Bílý. To hned od začátků vzájemné (a vlastně iniciační) spolupráce rozpoznal tuzemský expert ing. Zbyněk Mácha.

Dixielandové improvizování je nám blízké – má cosi společného třeba s tradicí moravských cimbálovek. V těch se také improvizuje stylem ´front-line´. Tam housle, klarinet a cimbál s doprovodem kontrabasu, v kapelách jako je TJS je také klarinet, ale s ním i trubka, saxofon, tuba a rytmika. Proto u nás dixieland rychle a snadno po válce zdomácněl, podobně jako swing v big bandech, jež navazovaly na ansámblového ducha dechovek.“

Venda Šebrlová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012