Konference SVU ve studentském městě

Z přednášky na konferenci SVU v College Station

Možná bude některé čtenáře zajímat připomenutí historie našeho časopisu i důvody, proč jsem se tak sblížila s potomky Čechů v Texasu... pro omezený prostor zde uvádím jen anglickou verzi, ale zájemcům mileráda pošlu verzi českou – ať již e-mailem nebo poštou. Většina textu se nachází, jak anglicky tak česky, v mé knížce Howdy from Texas/Jak se máš?, kterou si můžete objednat v naší redakci.

Texaská města jsou v červnovém horku tak prázdná, až je to jako ze sci-fi filmu, kde zmizela civilizace. Lidé jsou buď doma, v práci, v obchodech nebo v autech – všechno klimatizované. Nejinak tomu bylo v pohledném městě plném univerzit a parku College Station. Konala se tu začátkem měsíce Konference Společnosti pro vědy a umění. Její téma bylo: Příspěvek Čechů a Slováků americkému jihozápadu. V jedné z pěkných moderních univerzitních budov, kde jsme mohli popatřit na zajímavé výstavy obrazů i vkusné vybavení nábytkem, se sešla řada účastníků z USA (kde má SVU svůj hlavní domov), ale i někteří z Česka. Rozpaky jen trochu vzbuzovaly opět prázdné prostory bez jakéhokoli označení, kde se co koná. Marně jsem natahovala při vstupu do budovy uši, tlusté koberce tlumily jakékoliv zvuky, takže chvíli trvalo, než se všichni našli v druhém patře. Ale pak už to šlo pěkně jak má být. Pěkná úvodní slova (Zdravice od prezidenta Václava Klause, Karla Rašky, prezidenta SVU, Vladimíra Eisenbruka, zástupce Ministerstva zahraničních věcí ČR, Jaroslava Panka, viceprezidenta Akademie věd ČR, Raymonda Snokhouse, honorárního konzula ČR pro Texas a Ben. M. Chrouche, děkana Texas A & M Univerzity. Mluvili krátce, dobře a srdečně.

Horší to bylo s dalším mluvčím, který byl zřejmě omylem zařazen do vítajících. Byl to Ian Hancock z University Texas v Austinu. Neměl vítací řeč, ale přednášku o Romech. Byla docela zajímavá, chvílemi dokonce i trochu vtipná, nicméně příliš dlouhá. Ian se snažil vysvětlit, co jsou Romové zač, i když připustil, že to vlastně nikdo neví a některé věci ve své řeči stále opakoval. Asi po půlhodině jsem to nevydržela a trochu demonstrativně jsem odkráčela, i když mám moc ráda cikánské písně.

Chybou možná bylo, že na rozdíl od jiných let nebyl letos udán žádný časový limit. A tak se i některé další příspěvky mohly leckomu zdát příliš dlouhé. Nicméně, to nechci soudit, ty, co jsem sledovala, byly většinou velice zajímavé. A já je také budu v kratší formě postupně uveřejňovat.

Moravci a další poíspivky

Bývalý dlouholetý prezident SVU Míla Rechcígl nazval svůj příspěvek Osamělá hvězda státu „Moravců“. Připomenul v něm první příchozí do Texasu, jako např. Karla Postla (1789–1864) či Antona M. Dingovitého (1810–1875) a mnohé další, jejich životní příběhy s těžkými začátky v cizím prostředí i jejich vliv na dění v Texasu. Na stopy A. Dignovitého, který se jako jediný výrazně projevil v americké politice, navázal další přednášející Marek Vlha z Brna.

Retta Slavik Chandler, ředitelka Centra českého kulturního dědictví pohovořila o centru a jeho rozvoji v poslední době – též uveřejníme. Richard Pavlásek z Austinu připomenul zásluhy MUDr. Jana Janského, Karel Raška jr. mluvil o připravenosti proti bioterorismu. V historické sekci zazněla řada velmi zajímavých příspěvků, které se zabývaly dobou, kdy se tady Češi (nejvíce z Moravy) usazovali a kromě těžké práce se věnovali i české kultuře, vzdělání svých dětí a vnoučat, odkazu otců a matek a nezapomínali na víru v Boha. Malované české kostely (dnes obdivované turisty) a první školy připomeneme jindy... Pěkné byly také příspěvky týkající se muziky. V malém městečku Moravia působí soubor mladých lidí, kteří kromě stávajících hitů polek a valčíků skládají a hrají vlastní skladby, viděli jsme o tom hezký film.

John K. Novak ze Severní Illinoiské univerzity měl jednak zajímavou přednášku o jmenovci Vítězslavu Novákovi a jednak nám ji večer po slavnostní večeři rozšířil o pěkný klavírní koncert. Těžko jmenovat všechny přednášky, které přinutily návštěvníky setrvat na svých sedadlech po mnoho hodin. Za všechny ještě musím jmenovat mladou ženu Janu Vaculíkovou, která se jako dobrovolnice věnuje osvětě mladých, kteří mají české kořeny a moc o nich nevědí. Připravila pro ně docela atraktivní program a jezdí s ním po školách. Myslím, že by jí Ministerstvo zahraničních věcí ČR, odbor, který se stará o krajanské záležitosti měl přispět nějakými dolárky alespoň na cestování, než ji přejde nadšení, což se bohužel taky stává.