Karel Havlíček Borovský - K výročí významného muže země české

7-8 2009 Kultura česky
obálka čísla

Stoupám-li olšanskou hřbitovní cestou vzhůru k hrobu svých předků, pokaždé se zastavím, abych pozdravila u zdi hrob, kde byl pochován v létě roku 1856 jeden z našich velkých mužů, mistr pera, statečný bojovník.

Kdysi jsme mívali takových silných jedinců více a vážili jsme si jich, protože si jich vážil tehdy i kulturní svět. Například zmínku o mistru Janu Husovi si přečteme ve starých francouzských lexikonech. Tito mužové byli reprezentanty naší země a její neklidné doby. Byli to ti, kteří na náš národ mocně upozornili. Také knihy Dobrovského a Palackého znala celá vzdělaná Evropa a právě proto je autoři psali latinsky a německy. Uznáván a ctěn ve světě byl T. G. Masaryk a naslouchali mu hlavně mladí lidé na východě i západě.

Karel Havlíček Borovský takovou možnost neměl. By zákeřně zajat a odveden dvě hodiny po půlnoci z náruče rodiny, staré matky, mladé ženy a maličké dcerušky. Byl odchycen jako dravý pták, kterému bylo nutné přistřihnout nepokojná křídla. Čím se provinil v té době?

Narodil se 31. října 1821 v městečku Borové na rozhraní Moravy a Čech, kde byl jeho otec kupcem. V té době tam působili dobří kněží Antonín Veselý, Antonín Linek a farář Brůžek. Ti, co kázali, to dodržovali, a žili s lidem jejich prostý, těžký život. Sami věděli o nepoctivosti ve vyšších kruzích církve a toužili, aby se očistila a vychovala nové, poctivé služebníky.

Malý Karel v rodině Havlíčků vynikal pílí, a to i nad bratrem a sestřičkou, jimž byl učitelem. V roce 1830 mu doporučili zmínění muži školu v Jihlavě, a po roce v Německém Brodě. Tady brzy našel přátele a roku 1833 se za ním přistěhovali i rodiče. Zde studoval na gymnáziu a hodně četl, hlavně básnické spisy mladých českých básníků. Rodiče i učitelé věřili v chlapcovu slibnou kariéru. Učil se výborně, a toužil být na škole profesorem nebo spisovatelem, aby mohl ovlivňovat „zbloudilé myšlenky“, aby tehdy „pokleslé národní vědomí v nich povzbuzoval“. V tom čase nebyl sám. Měl kolem sebe několik dobrých přátel, hlavně Františka Girgla, pozdějšího profesora, kterého, tak jako Havlíčka, pronásledovala tvrdá cenzura. Girgl byl tehdy zavřen na 6 let pro obvinění z velezrady. Karel Havlíček zatím dokončil filozofii a rozhodl se vstoupit do semináře.

„Jako kněz přece můžeš z kazatelny také působit na duše lidí,“ radila mu maminka i ostatní. Jenže učení v semináři se brzy Karlovi znechutilo. Učilo se zde německy a latinsky. Rozhodl se, že se bude učit slovanské jazyky. Přitom všem studoval i poctivě bibli a často si se svými učiteli vyměňoval názory. Řekl rodičům i přátelům, že by ani dobrým knězem nemohl být, protože jeho úsudky jsou zdravější než přednášejících, že se přece jen raději stane profesorem. Ovšem doporučení ze semináře nedostal. A v tom čase se už o Havlíčka začal zajímat Pavel Josef Šafařík. Doporučil mu místo vychovatele v Moskvě u profesora, který jej přijal jako vychovatele ke svým dětem. Osm měsíců tady strávil a zprvu byl nesmírně nadšený tou „posvátnou ruskou zemí“. Scházel se tu se studenty, ale i se sedláky a kupci. Tuto vrstvu lidí v Rusku považoval za důležitou sílu veliké země. Jako syn kupeckých rodičů měl misky svých vah pro úvahy dobře vyvážené. Dobré i zlé. Poznal totiž i „nepoctivé a zkažené úředníky, bezcitné jednotlivce u dvora z řad šlechty a srovnával. Ani tady se mu nezdál život v dobré rovině. „Takové lidi přece najdeš všude, nemůžeš najít někde poctivce a jinde samé lotry. Všude má chleba dvě kůrky, tmavou a bílou,“ říkali mu rodiče. Havlíček ale v té cizině myslel tím více na svůj malý národ, na snaživé sedláky a dobré kupce, pojednou se mu zdál lepší. Začal si dopisovat s přáteli. Posílal jim malé epigramy, o kterých tvrdil, že to jsou takové „malé pohárky vzteku“, kam své postřehy a nálady vylévá.

Když se vracel z Ruska domů, zemřel mu otec. Bylo mu to velmi líto a v duchu sliboval, že neustoupí ze svého rozhodnutí učit ten moudrý, inteligentní a pracující lid. Vracel se do Německého Brodu a uvědomil si, že je opravdu hodně poněmčený, a že by se měl lid probudit z lhostejnosti a bránit sebe a svůj rodný jazyk i pro své děti. Brzy tady zřídil české ochotnické divadlo. Také nabádal místní obchodníky, aby svým firmám dali české názvy. Sám tak udělal na matčině obchodě. Brzy jej znali všichni. Jedni zvedali prst, druzí se radovali, jak umí svým vtipem tepat měšťany.

V roce 1845 přijel do Prahy. Tady si chtěl zařídit vlastní byt a hodně psát. Začal přispívat do České včely. Brzy se stal populárním. Seznámení s Palackým a jeho přítelem rytířem Neuberkem mu přineslo duchovní obohacení a otevřelo mu cestu k novinám. Doporučili jej do Pražských novin. Jejich redaktorem se stal Havlíček roku 1846. Za jeho redakce se ztrojnásobil počet odběratelů. Bral své poslání vážně. Vzdělával, poučoval, nabádal k duševní činnosti.

Nabádal, aby všichni mluvili, jednali a mysleli česky. V tom čase byl tak výraznou osobností české žurnalistiky, protože psal srozumitelně, otevřeně, „pero v srdci namáčel“. K tomu bych ráda dodala, že se snad žádnému podnes nepodařilo se mu vyrovnat, ať se dívám a otáčím listy novin jak chci dlouho… Chybí nám takový muž!

Protože cenzura tehdy byla skutečně neúprosná, Havlíček líčil lidu například boj irského lidu za samostatnost a každý moudrý člověk věděl, že Havlíček tím myslí národ český. To už věděl od Šafaříka, Neuberka a Palackého, že připravují v roce 1848 slovanský sjezd. Upozorňoval své čtenáře zábavnou formou v příloze Národních listů, jak je nutné, aby každý Čech používal svého mateřského jazyka a jen v úředních věcech, kdy to je nevyhnutelné, německého. Přes rytíře Jana Norberta Neuberka pak působil na rodovou českou šlechtu, aby se vrátila k českému národu. Vládě posílal neohrožené žádosti a doporučení „zvláštního sněmu samostatného“, kde vedle šlechty, měšťanů a kněží bude zastoupen i ostatní lid. Brzy byl nabádán, že jako novinář Pražských novin má sloužit vládě, že jsou to vládní listy Na to odpověděl Havlíček: „Odstoupím z těchto listů!“ Odešel a nastoupil v Národních novinách.

V dubnu dal podnět chorvatský vlastenec Kukuljevič k onomu pořádání velikého sjezdu slovanských národů.

Sjezd se konal v Praze. Havlíček se zúčastnil příprav. Dne 2. června byl sjezd zahájen Palackým a Neuberkem.

Již 8. 7. byl Havlíček zatčen a na Hradě uvězněn s mnohými dalšími. Potom přišly volby do říšského sněmu. Havlíčka zvolili v pěti okresech. On si vybral okres Humpolec. Sněm však byl rozpuštěn a nastaly kruté časy, tvrdá cenzura.

Lidé ale cítili, že nejsou sami. Ten, kdo jim v příloze Národních novin, zvané Šotek, dodával odvahy, cítil však stíny, které mu v patách šly, kde jen se s lidmi pobavil. Každou chvíli byl zatčen pro „tupení a úšklebky proti rakouskému císařství, které chce v opovržení, i jeho ústavu uvésti…“ Z celých Čech chodily petice do Vídně, aby nové Schwarzenbergovo ministerstvo bylo rozpuštěno, a aby byl svolán český sněm. Vláda nabídla 4 tis. zlatých, nebude-li psát Havlíček proti ní. Odmítl.

„… Přislibujte si mně,
poroučejte si mně,
vyhrožujte si mně,
přece zrádcem nebudu!
Moje barva červená a bílá
dědictví mé poctivost a síla.“

21. 1. 1850 byly Národní noviny úředně zastaveny.

Pro Havlíčka to byla rána, ale bojoval dál. Ještě v tom roce se přestěhoval do Kutné Hory, kde začal vydávat nový časopis Slovan. Dne 8. 5. 1850 vyšlo jedno číslo. Jeho 400 výtisků přišlo mezi lid –a ihned bylo zabaveno.

Od té chvíle útrapy následovaly jedna druhou. Trpěla tím i jeho rodina. Vyhýbal se lidem, stýkal se jen s nejbližšími přáteli. Málo jedl, úspory rodiny padly všechny na zmařené podniky vydavatelské. Byl podezírán z politické agitace. Ti, co s ním promluvili, byli přeloženi za trest ze svých míst do horších.

Dne 4. 6. byl zapovězen Slovan pro Halič a Bukovinu, 13. 6. pro Prahu, 4. 12. pro Uhry. Ubyly tisícovky předplatných, vznikla škoda na majetku. V tom čase se mu podařilo ještě vydat Epištoly kutnohorské. První vydání bylo rozebráno, druhé zkonfiskováno. Přibylo mu nepřátel, protože v Epištolách vytýkal licoměrnost kněží, kteří špinili a zlehčovali Husovu památku. Vysocí hodnostáři církve byli pobouřeni. Byla mu zapovězena návštěva Prahy. Četníci pátrali na poštách, zda nepřijímají zásilky od Havlíčka, jak lovnou zvěř ho naháněli. Poslední číslo „Slovana“ vyšlo 14. 8. 1851... To už Havlíček slíbil matce a ženě, že se bude věnovat hospodaření, a přitom bude psát beletrii. Chystali se vrátit do Německého Brodu.

Přátelé mu radili, aby ujel do ciziny, ale on prohlásil, že z bojů utíká jen zbabělec. 12. 11. 1851 bylo před kutnohorskou porotou přelíčení s Karlem Havlíčkem, unaveným na smrt. Jenže když porotce oznámil: Nevinen! a Havlíčka nesli na ramenou, bylo mu náramně dobře. To se ale dotklo vlády, která ihned zrušila poroty. Havlíček oznámil také vládě, že se vzdává psaní novin a končí. Měl strach o lid, aby nepronásledovali ty, co mu naslouchají a pomáhají.

Uplynulo několik dní. Všude se chystaly Vánoce, malé Zdeničce tatínek sliboval veliký stromeček a pod ním krásné dárky...

16. prosince o druhé hodině v noci přijel komisař Dedera, hejtman a četníci. Podali Havlíčkovi, když celou rodinu vyděsili a probudili, listinu. Havlíček ji přečetl a usmál se: „Pan Bach, náš rakouský ministr a velký můj nepřítel měl asi sny, že si na mne vzpomněl v tuto dobu...“

Musel se ale okamžitě obléci, rozloučit s plačící manželkou, maminkou, dceruškou a bratrem, a následovat nohsledy.

Ráno pak vyšla zpráva, že Havlíček byl uvězněn v Brixenu, tyrolském městě. Soukromý, odlehlý byt na úplné samotě, aby nebylo s kým mluvit... Utrpení. Jen časté znovuvyslýchání... Nesměl na vycházky, sbírali mu rukopisy. Dopisy cenzurovali. Neměl knihy, trpěl, mlčel, nestěžoval si. Ani na bolesti na plicích, kde hlodala zákeřná nemoc. Teď se uspíšil její proces.

Tady napsal své Tyrolské elegie, Křest sv. Vladimíra, Krále Lávru.

Po tříapůlletém vězení a na žádosti jeho švagra byl Havlíček propuštěn. Těsně předtím mu ale náhle zemřela jeho žena Julie. Těšil se na ni jak na hvězdu svého budoucího života, ale ta zhasla dříve, než se k ní mohl vrátit.

To byla pro Karla Havlíčka největší rána. Ani ustaraná maminka, ani dceruška osiřelá po matce, jej neutěšily. Jeho maminka byla bělovlasá, než se vrátil, zestárla, a pohled na její vrásky Havlíčka rozplakal

Už ani on nebyl tím silným mužem, i jemu hlava pošedla a brzy po příjezdu k rodině, i on podlehl chorobě plicní a utrápené srdce se zastavilo. Bylo krásné léto roku 1856.

Jako oběť tehdejší rakouské justice jej národ pochovával. Známá je i trnová koruna, kterou mu Božena Němcová dala na rakev. Bylo mu teprve 35 let a mohl toho ještě mnoho pro svůj národ vykonat.

Dagmar Štětinová

Česká hlava
Česká hlava stěnu proráží!
Tj. naděje a víra,
o kterou se v bouři, nesnázi,
národ český pevně podepírá.
Čech nezoufá nikdy,
v nejtužším neštěstí davu spoléhá se
na svou staročeskou tvrdou hlavu.
A pokladu toho,
jemuž rovna svět nemá
měl bych se odřeknouti jenom já?

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012