Slovo šéfredaktorky - Opět jsem nevolila

V roce 1996 jsem nemohla volit své zástupce, protože jsem jezdila za reportážemi po Austrálii. Už v té době se u nás pár let diskutovalo o tom, jestli by čeští občané, žijící v zahraničí, neměli mít právo také volit. Až později se v takových diskusích, vedle hlasů „oni opustili republiku, tak ať za to pykají“, nebo naopak „mají-li české občanství, neměli by být diskriminováni“, objevilo překvapivé poznání, že v zahraničí pobývají i lidé, kteří tam trvale nebydlí, ale třeba jen dočasně pracují nebo jsou na návštěvě. Jejdanečky (jak tu říkají v Texasu Češi), to je tedy objev. A není takových málo. Jsou například studenti, co studují v zahraničních školách, mladí lidé na brigádách, lékaři a výzkumníci na stážích, umělci, kteří nás reprezentují v různých dálavách, a nakonec i vláda až po prezidenta, pokud v době voleb kdesi daleko vysvětluje naše úspěchy a uzavírá nerozborná přátelství.

Začátkem roku 1997 jsem z Austrálie přivezla petici, žádající možnost korespondenční volby, tak jak to mají ostatně dávno v mnohých jiných zemích.

Podpis (můj byl první) se v Praze rozmnožily o další desítky. Parlament se jí hodlal vážně zabývat. Pozval mne jako „petiantku“ na zasedání, kde se sešli zástupci stran, aby o tom hlasovali. Velkou většinou tento návrh zamítli, prý by to stálo moc peněz, tvrdili jedni, prý by to bylo technicky náročné, říkali druzí, ani nevíme, jak by to bylo prakticky proveditelné, vymlouvali se další apod.. Nicméně uzavřeli jednání s tím, že se to „může“ - rozuměj tedy, že to není zakázané, dále diskutovat. A tak se diskutuje. Celkem už asi patnáct, ne-li téměř dvacet let. Mezitím však byl přece jen přijat jakýsi zákon „kočkopes“. Občané, kteří mají české občanství, mohou volit, ale jenom v Česku nebo na ambasádách. Předtím si však člověk musí vyžádat volební lístek, což znamená vyplnit jakýsi dotazník, pro který je nejspíš potřebné dostavit se na zmíněná místa osobně, neboť ta místa jsou naplněna státními úředníky a těm trvá všecko trochu déle než ostatním lidem, takže se to poštou do voleb mnohdy nestihne vyřídit.

Není divu, že se prvních voleb s tímto kočkopsem zúčastnili především ti úředníci na ambasádách, protože nemuseli nikam jezdit, zatímco občané bydlící stovky či dokonce tisíce kilometrů daleko, na to, jak se slušně říká, hodili bobek. Ono to totiž bere nejen čas, ale i peníze, neb mnohdy je třeba k letence do daleka zaplatit i hotel. A tak přinesla ta nová úžasná možnost krajanům a lidem v cizině pobývajícím z různých důvodů jenom trpkou připomínku neschopnosti a arogance našich velkých představitelů. A korespondenční volba, kterou mají v mnoha zemích jako samozřejmost, a kterou například používají i nemocní lidé? O té se občas znovu jedná. Senátní komise pro krajany o ní mluvit téměř na každé schůzi a dokonce dává podněty ministerstvu vnitra, parlamentu i vládě samé. Ale „není k tomu vůle napříč politickým spektrem“, jak senátoři a poslanci říkají.

Moje krásná práce v Českém dialogu mne často přivádí na cesty za krajany. Už ani nevím, kolikrát jsem se voleb nemohla zúčastnit. Jednou to bylo ve Švédsku, jednou v Kanadě, teď (asi už potřetí) v USA. I kdybych byla milionářka a mohla si zaletět z texaského Westu do Washingtonu na otočku soukromým letadlem, neudělala bych to, protože bych byla v sobotu 13. 6. přišla o účast na právě české veselici v městečku East Bernard. Hrálo tam na 11 českých kapel, měli tam chutné koláče a klobásky a lidé tancovali a byli rozzáření tak jako slunce na texaské obloze.

Dobrý den, děkujeme Vám za pozornost, i za to, že budete i nadále číst náš časopis, naše články a naše knížky. Děkujeme, že přijdete, pokud Vás tam nohy zavedou, do Městské knihovny v Praze na naše pořady (viz str. 42 nebo web cesky-dialog.net), že nám napíšete e-mail nebo zavoláte, když jedete do Prahy a chcete se s námi setkat

Hallo, you are welcome to come to our office. Please, call ahead 739 091 057 or 603 930 074. Thank you for your attention, for your letters, e-mails and calls, for interest in the book Howdy from Texas I. Part (you can order it).