Nevzdám to

5-6 2009 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Řítila jsem se do práce tempem, který by se dal klidně nazvat „šnečí“. Nepotkat mne v 5.30 ráno, tak by si člověk mohl myslet, že jsem se šla pouze projít. Doběhla mne kolegyně Katka. “Ahojky, jak vidím, tak se Ti do práce moc nechce a určitě jsi se vyspala do růžova“. V tu ránu vím, že mít něco po ruce, tak bych to po ní nejspíš hodila. Takhle se jen po ní kouknu a utrousím: “Copak musím být po ránu takový třeštidlo, jako jsi ty?“ Jenže ona tu pusu vážně nezavře. Nastupujeme do autobusu, se kterým jezdí pravidelně další cestující, zřejmě taky za vidinou toho, že za každodenní práci dostanou 1x měsíčně patřičné ohodnocení v podobě platu. Po vstupu, a zvláště Katky, všichni pochopí, že pokud někdo chtěl pokračovat ve spánku nebo alespoň sladkém podřimování, tak teď je tomu konec. Katka pozdraví všechny přítomné a budí dojem, že vyhrála nejmíň milion. Září a stále do mě něco hučí. Pochopitelně celkem nahlas. Už se těším, až si dám kafe a Katka svůj čaj. Je to naše pracovní sluníčko, které kafe nepije, nekouří, partnery nestřídá a drby neshání. Je velmi chytrá, zodpovědná, i když občas třeštidlo na entou. V práci se ke mně otočí: „Ty, Míšo, víš co se mi poslední dobou stává? Normálně těžce popadám dech a dýchám jako by mi bylo 80 let a to je mi teprve 30. Nejsem nějaká divná ?“ – “Jo, jsi, ukecaná,“ střelím po ní odpověď a vzápětí se obě zasmějeme. Asi za týden mi večer zavolá, abych ji omluvila v práci, že se jde tedy zeptat lékaře, zda je to normální.Budu jí držet pěstičky a pokračuji v přípravě večeře... V práci ji omluvím, ale stále na ni myslím, jak dopadne a co s ní vlastně je. Máme toho hodně, tak jí pak alespoň brknu, zda je v pořádku. Její mamka mi řekla, že spí a prosí mne, zda bych jí mohla v práci nahlásit pár dní dovolené. Ovšem za 14 dní posílá Katka do práce neschopenku s tím, že ať jí nevoláme, že se ozve později sama. Divné, to mi na ni nesedí a proto jdu hned po práci ke Katce. Otevře mi její mamka, uplakaná a zve mne dál. Posadím se k ní na postel a ptám se co se to vlastně s ní děje. Katka je bledá, pohublá, ale maličko se usměje: “Míšo, mám rakovinu.“ Vytřeštím oči. Blbost! Ale Katka pokračuje: „Taky jsem si myslela, že je to zlý sen, ale není. Snažím se s tím srovnat, honí se mi hlavou leccos, ale jedno vím určitě – NEVZDÁM TO!“

Chce se mi strašně plakat a křičet, jak je to nespravedlivé. Moc se snažím kvůli Katce, abych neplakala, ale nejde to. A je to Katka, která mne utěšuje: “Míšo, to bude dobrý, znáš mě, nic té nemoci nedaruji. Zvládnu to!“

Dny ubíhají a já obdivuji Katku, jak všem kolem dodává sílu, odvahu, jak bojuje a každičký den prožívá naplno. Je to ta bezprostřední kámoška, kterou jsem znala a pociťuji, že trochu z té ztřeštěnosti ubylo, že je klidnější a přece usmátá, příjemná, kamarádská. Je to dva roky, co zjistila, že je nemocná a ještě k tomu stačila rozdávat radost a úsměv kolem sebe. Včera zemřela a já ji přes slzičky v duchu děkuji za to, jaká byla a za to, že byla mojí kamarádkou. Co všechno mi dala a prožila se mnou. Vím, že nevyhrála svůj boj, ale ty dva roky stály za to, aby to nevzdala. Jsem si jistá, že by teď nechtěla, abych plakala, ale slzičky samy stékají po tváři. Budeš stále v mém srdíčku Kačenko!!

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012