Didona a Aeneas

Milí čtenáři, možná si kladete otázku, proč se letos věnuji příběhům o lásce a přátelství, a začala jsem ve starověku. Vedou mě k tomu neustálé diskuse o tom, zdali země bývalého východního bloku patří či nepatří do Evropy. Dávno existuje termín evropská civilizace. Po útoku teroristů na USA se začal častěji objevovat termín euroatlantská civilizace. Protože historik je studiem veden k tomu, aby šel k pra ad fonter", naučila a přesvědčila jsem se, že to, co nazýváme evropskou civilizací stojí na třech pilířích. A to: antika, křesťanství a židovská kultura, především Starý zákon. Kromě toho 2. polovina minulého století stále více preferuje výuku exaktních předmětů a humanitní vzdělání a výchova se stává trpěnou popelkou. Na většině významných míst najdete suverénní technokraty s minimem znalostí tzv. společenskovědního charakteru, a proto s lehkým opovržením k podivínům zabývajícím se uměním, historií, filozofií, literaturou a podobnými nepoužitelnými zbytečnostmi. A proto jsem svůj cyklus o lásce a přátelství začala v antice. Slibuji, že dnes naposled vám budu vyprávět příběh o velké a tragické lásce z počátku římských dějin, dějin říše, která zatím trvala nejdéle ze všech -- od r. 753 před Kristem až do r. 1453 po Kristu, kdy Evropa škodolibě se založenýma rukama sledovala pád Konstantinopole, aniž si uvědomovala následky. Jsem pyšná, že jediný, kdo odhadl skryté nebezpečí této tragické události, byl český král Jiří z Poděbrad.
Nuže, přeneste se v duchu se mnou na břeh severní Afriky vysoko čnící nad mořem, kde podle dávné pověsti vybudovala město krásná Didona. Před zlobou svého bratra musela utéci z fénického Tyru. Chamtivý a krutý sourozenec zavraždil jejího manžela a poté jak jí zjevil jeho druh, hrozilo nebezpečí i jí, proto se rozhodla prchnout ze země. Po dlouhé plavbě lodě zakotvily na libyjském břehu. Místní náčelník byl ochoten prodat Didoně pozemek, ale pouze velikosti volské kůže. Tehdy projevila Didona svůj důvtip, přikázala totiž rozřezat kůži na tenké proužky a těmi nechala ohradit nabídnutí území, které díky tomu bylo dostatečně velké, aby na něm mohlo vzniknout město nazvané Kartágo. V tomto místě je dodnes daleko široko nejlepší přístav severoafrického pobřeží. Kartágo obehnáno hradbami se utěšeně rozrůstalo a bohatlo. A k němu zahnala bouře Aenea, kterému se podařilo utéci z hořící Tróje. Podle věštby mu bylo určeno položit základy Římské říši. Ovšem netušil, že údajně díky sporům mezi bohy prožije velký milostný román s dosud mu neznámou ženou, vládkyní Kartága. Jejich bouřlivý a tragický vztah inspiroval později četné umělce. Zatím nevědoucí přistál po přestálé bouři pod hradbami města tyčícího se vysoko na skále. Po chvilce oddechu se vydal do Kartága, aby požádal o pomoc jeho vládce. S Didonou se setkal na prostranství před největším chrámem, kde se vyptávala dalších Trójanů na jejich osudy. Objevil se před ní náhle, a protože byl synem samotné bohyně krásy Venuše, popsal ho Vergilius následovně: "Aeneas stál tam sám a v jasném zářil světle, s plecí a tváří jako bůh, vždyť Venuše sama mu dala krásou zářící vlas, též vdechla mu růžový nádech mládí a veselý půvab mu vkouzlila do jeho zraků, jako když mistrova dlaň dá půvab slonové kosti..." Uznejte, milí čtenáři, že za těchto okolností byl osud královny vdovy, ženy sice zkušené, zpečetěn. A navíc Aeneas nelení a lichotnou obdivnou řečí umocní dojem ze svého příchodu: "Jací to rodiče jsou, když zrodili takovou dceru! Dokavad řeky se do moře vlévat budou a na nebi hvězdy se pásti, potrvá vždycky tvá čest, tvé jméno i oslava tvoje, ať již kamkoli přijdu!" Pche! Jak sladká a ošemetná slova pronesl Aeneas a pronášejí mužové dodnes, chtějí-li ženu získat. Okouzlená, zatím, Didona pozve Trójany dál, nechá vystrojit bohatou hostinu. Aby královnino okouzlení bylo jisté, přichází sám bůžek lásky Amor převtělený v Aeneova syna, přináší bohaté dary, předměty zachráněné z hořící Tróje a zároveň šípem zasáhne královnino srdce. Dlouho do noci plyne vyprávění o osudech bohaté Tróje, kterou nakonec lstí po deseti letech dobyli Řekové. Stále znova a znova vyzývá Didona k dalšímu líčení strázní těch, kdo utekli z hořícího města. Prodlužuje tím chvilky ve společnosti muže, k němuž zahořela prudkou láskou, visí mu doslova na rtech. Ráno, trápená pochybnostmi, zmítána city se svěřuje sestře Anně. Žádá ji o radu, jak se zachovat. Na straně jedné vzpomínky na záhy zemřelého manžela, na straně druhé strach z nové lásky a zároveň touha poddat se krásnému citu. Vergilius popisuje zmatek zralé zamilované ženy: "Anno, jaké sny mě plní úzkostí a děsem, musím přiznat, kdyby se nebyl mi sňatek a svatební průvod tak zhnusil, byl by to jedině on (Aeneas), s nímž mohla bych porušit věrnost, jediný on můj rozechvěl cit..., dávný žár zas cítím planout v svém srdci..." A milovaná sestra Anna jí připomíná ještě mladý věk i právo na rozkoš lásky a případného mateřství Její slova upevní rozhodnutí nebránit se dále nově vzniklé lásce. Události se začnou řídit nezvladatelnou rychlostí. Ještě krátce navštěvuje Didona chrámy, kde obětuje bohům, především Junoně -- ochránkyni manželství, ale čím dál více propadá svým citům. Většinu času tráví ve společnosti muže, jenž ji okouzlil. Ruku v ruce s ním prochází městem, aby mu hrdě ukázala vše, co se jí podařilo vytvořit. Večer co večer chystá služebnictvo bohatou hostinu, kde uloženi na lehátkách v měkkých polštářích hosté, a především Aeneas, znovu vyprávějí o prožitých útrapách. Didona nespouští oči z milované tváře. Ochromena láskou nedbá na svoje povinnosti, její mysl je zaujata jenom tím, jak k sobě vůdce Trójanů natrvalo připoutat sňatkem. Zlom v jejich vztahu nastane samozřejmě nikoliv z vůle lidské, ale z vůle bohů. V antice je obvyklé vysvětlovat nepříliš šlechetné činy lidí úradkem božím. Dosti pohodlné. Jednoho krásného dne se Aeneas, Didona a přední mužové kartaginští a trójští vydávají na lov. Královna září krásou a láskou. Oděna v nachový plášť lemovaný zlatým pruhem, spjatý nádhernou sponou, bohaté ryšavé vlasy spoutány zlatou síťkou lemují tvář. Z celé postavy vyzařuje radost ze dne, který prožije po boku milovaného muže. Hon je přerušen náhlou bouřkou. Všichni hledají úkryt před běsněním živlů. Didona s Aeneem se ocitnou sami v odlehlé jeskyni a nastojte: "ubohá Didona nedá na slušnost ni pověst", jak lakonicky popisuje velký básník Závodek budoucí tragedie. Naivně doufá, ve sňatek, který smaže a zakryje předčasně naplněnou lásku. Nedbá, že pobyt milenců ve skryté jeskyni sledovalo mnoho očí ostatních lovců. Všichni víte, co dokáže paní "fáma". Zpráva o tom, že doposud ctnostná vdova, vládkyně Kartága podlehla svodům přivandrovalého cizince se rozletěla rychlostí blesku. Nejvíce byli uraženi odmítnutí nápadníci. Věřte, že muž nikdy ženě nezapomene není-li vyslyšen a často se stane i jejím nepřítelem. Aeneas přes milostné vzplanutí dává rozkaz připravovat lodě k odplutí. Ovšem prý opět na příkaz samotného Jova. Nic z příprav neunikne zjitřenému zraku zamilované královny. Didona reaguje jako většina zklamaných žen, byť schopných a soběstačných. Nešetří ani trpkými výčitkami, ani lítostí nad tím, že podlehla své vášnivé lásce. Ve svém roztrpčení mu vyčte všechno, aby vzápětí žadonila aspoň o to, aby jí po něm zůstal potomek, samozřejmě syn. Kolik manželství řeší doposud svoje krize dalším dítětem, a bohužel často marně. Aeneas se chabě brání královninu hněvu. Připomíná, že odchází z boží vůle, což vyvolá na Didonině tváři trpký úsměšek stejně jako to, že jí nikdy sňatek nesliboval. Nakonec ho proklíná a hrozí věčnou pomstou za jeho zradu. Pověst se pokouší obrousit hrany Aeneova jednání poukazem na jeho zbožnost a náhlé vzplanutí. Ovšem předchozí vývoj vztahu tomu příliš neodpovídá. Vergilius vsunul do textu pravdivou větu: "Lásko, ty prázdná citu, kam lidská neženeš srdce?!" Nešťastná žena učiní ještě jeden pokus zvrátit milencovo rozhodnutí ji opustit. Prosí svou sestru stojící vždy věrně po jejím boku, aby se pokusila Aenea přimět k prodloužení pobytu v Kartágu a k odjezdu zvolil příznivější dobu, než skýtá zima. Nadarmo. Muž jednou rozhodnutý opustit ženu, jíž se nasytil, byť mu obětovala vše včetně své cti. Kromě toho většina z mužů nesnáší ani výčitky, ani slzy a prosby. Aeneas je syt lásky, milování a s dychtivostí hledí vstříc dalším dobrodružstvím, naději na slávu a novým milostným dobrodružstvím. Tehdy Didona pronásledována podivnými úkazy při obětování v chrámu i hlasem zavražděného manžela se odhodlává oběti z největších, oběti nevratné -- k sebevraždě, netuší že marně. Lásku žádného člověka si nelze žádnými prostředky vynutit. Pod záminkou obětních slavností nechává postavit vysokou hranici. Na její vrchol přikáže umístit lože, na kterém spočívala ve šťastnějších chvílích v náručí milencově, položí tam jeho šat a meč. Myslí, jí běží dosavadní osud, smrt manžela v dalekém Tyru, tajné odplutí do Afriky, založení města, nabídky nápadníků, prudké vzplanutí vášnivého citu k cizinci bez domova, kterého laskavě přijala a s nímž byla ochotná o vše se rozdělit o moc i o lásku a následné zklamání ze zrady jejího vřelého srdce jež mu nabízela na své drobné ženské dlani. Nevidí jiné východisko, jak si zachovat aspoň zbytek své důstojnosti než smrt. Vystoupá proto na vrchol připravené hranice a Aeneovým mečem si probodne hruď. Umírá v náručí milované sestry Anny, svědkyně její lásky i tragického konce. Vergilius napsal: "Dido těžké oči chce povznést -- avšak síla ji opouští... Třikrát se pozvedá z lůžka a přitom se o loket opře, třikrát klesá nazpět a hledá těkavým zrakem na nebi světlo a zalká, sotva je zhlédne..." Tak končí život pozoruhodné ženy starověku. Jí založené město Římané po vítězství v třetí punské válce zcela zničili, pozemek zorali a posypali solí. Místo bylo pro přístav natolik výhodné, že po létech ho obnovili. Jeho trosky navštěvují turisté a v místním muzeu si mohou prohlédnout i předměty, které archeologové vykopali pod metrovou vrstvou popela ze zničeného města bájné Didony. Téma jejího tragického osudu inspirovalo řadu malířů, francouzského skladatele H. Berlioze k napsání opery Trójané, českého skladatele J. Nováka ke krásné kantátě s latinským textem části Vergiliovy Aeneidy.
Už při čtení Vergiliova díla jsem byla dojata osudem královny, která obětovala lásce vše včetně života. Protože mají lidé jeden velký dar, a tím je zapomínání, tak jsem nikdy s její sebevraždou nesouhlasila. Člověk dokud žije, může vždycky něco udělat a hlavně každá bolest nakonec přebolí, ale to se mi to mluví, když jsem nebyla v její kůži.