Jazzová novinařina Jany Koubkové

„Žena v jazzu to mezi mužskými nemá nikdy lehké, protože jim vlastně bere prostor. Chce být svou, improvizuje, a najednou jsou muzikanti vlastně trochu v pozadí. A to ti chlapi rádi nemají...“, říká Jana Koubková, stálice a jednička české jazzové scény, kterou mám tu čest znát a dokonce jí tykat. Osobně mám ale pocit, že tento „ženský jazzový handicap“ svou neúnavnou prací a smyslem pro humor už dávno překonala. Náš nedávný rozhovor začal mou legrační vzpomínkou.

Když bylo mému synovi asi šestnáct, jednou na Grebovce s partou podobně praštěných bubnovali do všelijakých bubínků a nechávali se unášet rytmem. Ocitl se tam nějaký tvůj známý, který pak celou tu bandu dovedl k tobě na domácí jamsession. Syn mi pak vyprávěl, že byl s těmi všemi kluky a holkami u nějaké starší paní, co měla červenou hlavu a zpívala s nimi. Asi to prý byl jazz. „Ale mami, ona byla fakt dobrá!“, s překvapením hodnotil ten nečekaný jam. Myslím, že to bylo jeho první setkání naživo s jazzem, a hned u Jany Koubkové. Jenže to on netušil. Okamžitě mne napadlo, že to musíš být ty, a moc jsem se tomu smála, protože jsme se už nějakou dobu znaly. Asi těm mladým tuhle muziku nějak dobře dokážeš zprostředkovat...

Moje generace už je často tak trochu ustálenější, zůstává u svých skladeb, svého stylu. Já jsem ale pořád ráda, když mne ještě něco vyprovokuje, sama vlastně ráda provokuju. Nemusím zpívat stále ty různé standardy, mainstream, i když jsou krásné, zpívám třeba i skladby od Bobby McFerrina, Chicka Corey nebo úžasné Brazilky Tanii Marii. A těší mě, že v roce 2004 ke mně vstoupil do kapely Ondřej Kabrna, který učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka a je mu teprv něco přes třicet. Je to nejen výbornej muzikant, ale i člověk, a já ráda poslouchám jeho názory a nápady. Ale je to i naopak, a z té vzájemné spolupráce se pak dějou věci.

Dneska děti jazz moc neberou, ani ho neznají, jsou obklopené vším možným jiným...

Dělala jsem pro televizi ,,dětský“seriálek - Jazzonii, šest pokračování. A děti to braly! „ Do okna vám kouká – oko jazzového brouka – do okna vám kouká – oko brouka. - Brouky brouky brouky - kouky kouky kouky – brouky brouky brouk - do okna vám kouk!“, to byla znělka (zpívá).

Dělám hodně koncerty pro školy, snažím se studenty svou hudbou bavit. Jsou vždycky zvědaví, co ze mě vyleze, ale pak vypadají, že jsou příjemně překvapeni. Oni ani nemají kde se o jazzu dozvědět. Tak jim malinko povykládám, vezmu to od spirituálů přes blues, bee bop, ten hlavní proud, pak i latinu a končí to různýma fúzema. Jde vždy o tu energii, kterou do toho dám, a to oni pak přijmou.

Vždyť ty jsi vlasně během své jazzové kariéry už vyzkoušela všechno!

Vidíš, to je ta moje hudební novinařina... Víš, že jsem chtěla žurnalistiku studovat? Dělala jsem i zkoušky, ovšem neudělala, což bylo dobře. Představ si, o čem bych pak v té době musela psát! No to by nešlo. Zato jsem tedy vyzkoušela všechny hudební směry. A ono je to vážně s tou žurnalistikou podobný. Něco o tom, něco o tom...

Co je tedy u tebe nového poslední dobou?

Nové CD, vzniklo z live koncertu v Poličce, městě Bohuslava Martinů, který ve své tvorbě hojně užíval jazz. Proto se tam na jeho počest každoročně koná Jazzfest. Nahrál to hradecký rozhlas pro evropské vysílání a pro stanici Vltava. Ani jsem původně na CD nemyslela, ale když jsem slyšela, jak se povedlo zachytit tu krásnou atmosféru, to publikum, které ji udělalo, a jak se přenesla na nás, muzikanty, řekla jsem si, že takový live koncert je nenahraditelný. To se ve studiu nepovede. A je to zároveň i poslední záznam s kolegy, s nimiž jsem se teď rozloučila (Jan Tengler a Jan Dvořák), protože mám nový repretoár a nové seskupení kolem sebe. Ale bylo to moc fajn loučení a v dobrém, samozřejmě.

Kde a s kým budeš teď slyšet?

Současná podoba mého kvartetu, to je zase Ondřej Kabrna, hraje nejen na piáno, ale taky na akordeon, a třeba na oud, což je arabská loutna, nesmírně zvukomalebný nástroj. Jan Keller, jinak člen SOČR hraje na violoncello a na baskytaru a Jan Červenka hraje bicí, ale i na djembe, takový africký bubínek. Hrajeme v pražských Jazzklubech U staré paní nebo v Redutě a jinak v celé republice a sem tam ve světě...

Můj repertoár bude teď vícestrannej. Mám vlastní texty - třeba ten o černým chlapovi, ale taky zpívám na text Jevtušenkovy básně nebo Ferlinghettiho nebo Toma Waitse. Jsou to věci, které cítím hodně osobně. A čím víc je to o mně a ze mě, tím víc vzniká něco, co se třeba nemusí každému líbit, ale já o tom budu vnitřně přesvědčená, že je to dobrý.

To vypadá, že se v novém repertoáru projevují tvoje literární vášně?

Loni napodzim byli třeba mnozí překvapeni, co dělám na Festivalu autorského šansonu, kde jsem zpívala nějaké svoje texty.

Já si poslední dobou stále víc vážím slova, dávám větší důraz na texty. A myslím, že tím jsem schopná dát daleko víc najevo i svoje emoce, názory i životní zkušenosti než když zpívám jen beze slov.

Vím, že hodně ráda čteš a hluboce o všem přemýšlíš. Jak tahle vášeň ke čtení u holky, která pracovala původně jako elektronavíječka v ČKD, vznikla?

To všecko se formuje odmalička. Máma na mne neměla nikdy moc času, vychovávala mne hodně prababička. Dostávala jsem od ní knížky, pohádky Boženy Němcové, Andersenovy pohádky a četla jsem si pořád. Fantazie pracovala... A taky mě formovalo náboženství, s babičkou jsem chodila do kostela, dlouho věřila na Ježíška, na čerty... V něčem to bylo hodně dobře, protože když jsem jako děcko dělala něco nekalého, o čem třeba ani dospělí nevěděli, tak ten nahoře, ten to vždycky věděl! A já měla pocit, že mne to někam vede...

Ale k těm knížkám, co máš ráda dnes?

Já jsem ta beatnická generace, která se pídila po téhle americké literatuře – Kerouack, Ferlinghetti. A jak jsme to kdysi sháněli, půjčovali si!

Přijela jsem nedávno z novoroční dovolené ve Třech Studních na Vysočině. Přebývám tam sama uprostřed krásné přírody, v tichu. A přemýšlím si, jak to bude v tom novém roce. Chodím si denně tak deset kilometrů a přečtu vždycky fůru knih.

Třeba teď Jerzyho Pilcha, Michela Houellbecqa, nebo Japonce Haruki Murakamiho. Není to není žádný jednoduchý ani veselý čtení, ale je to současná literatura, se kterou souzním. Já když jdu do kina, tak na nějaký psychologický film, na komedie mne nikdo neutáhne. Jediná výjimka bylo Mamma Mia – a to zas bylo kouzelný.

A kam ještě ráda jezdíš? Myslím, že do Afriky, vidˇ?

Jsem ráda, že pracovně se dostanu kam bych se jinak nepodívala. Takže mám za sebou pět Afrik – Pobřeží Slonoviny, Senegal, Alžír, Maroko ...všelijaké festivaly, kde zpívám i sama s africkými balafonisty (balafon je takový africký xylofon, ale nemá půltóny). Jsou to úžasné hudební zážitky. A ta komunikace při hraní, to je někdy legrace, ale hlavně koukání se do očí, improvizace a velké ucho.

No vidíš, jazz je v Africe, v Americe..., je hrozná škoda, že u nás se poslouchá tak málo. Když člověk přijede do Ameriky, i v těch obchoďácích, ve všech možných hospůdkách, v metru, všude se hraje jazz. To vyloženě hladí duši na rozdíl od těch děsivých zvuků nebo nejstupidnějšího popu, co se line u nás...

No ano, má milá, jenže kdepak se nám ten jazz narodil? V Americe. Ale když jsem zpívala ještě v 70. letech ve Stockholmu, tak tam se hrál jazz ve výtazích, všude, mají ho tam hodně rádi. Švédové, Norové, Dánové to mají podobné jako Američani. Tehdy jsem tam byla ještě s taneční kapelou, ale pak mne vlastně hodně k jazzu nasměrovala skvělá švédská zpěvačka Alice Babs, která tam zpívala třeba s Duke Ellingtonem.

Dneska ale vládne světem rytmus. Něco, co je zpracované „sexepýlně“, harmonie a melodie tam už tolik být nemusí. On ale rytmus něčím nabíjí. Já třeba když uklízím, taky mi nevadí si pustit třeba rap. Životní styl je dnes prvoplánovější, jednodušší, není to vždycky nejlepší, ale ten rytmus k tomu nějak patří.

Nad sklenkou vína zachytila a poté zpracovala

Dodatek:

Jana Koubková v březnu zpívala s velkým ohlasem na mezinárodním hudebním festivalu Budapešťské jaro. Její vystoupení bylo začleněno do doprovodného programu festivalu, který je jinak zaměřen na vážnou hudbu podobně jako naše Pražské jaro. Dalšími z okruhu přátel a čtenářů Českého dialogu, kdo na tomto významném festivalu vystupovali, bylo duo Jaroslav Šonský (Švédsko – housle) a Patrície Bretas (Brazílie – klavír).

Měli zde velmi úspěšný recitál, který nahrával budapešťský rozhlas. Letošní Budapešťské jaro mělo vůbec výraznou českou část. Více o festivalu a o tom, kdo se na přípravě jeho české složky podílel, si přečtěte na str. 19.

V dubnu pak Jana vystoupila s J. K. Quartetem ve Stockholmu na koncertě organizovaném českým centrem v rámci našeho předsednictví EU. V letošním roce jejích 65. narozenin také proběhnou koncerty s hosty, z nichž jeden bude i na pražském Hradě, v rámci cyklu Jazz na Hradě.

These are the parts that together form the singer, composer, moderator, publicist and lecturer JANA KOUBKOVÁ who is one of the notable personalities of the Czech jazz for years.

At the age of 6 she became a member of Dětský rozhlasový sbor /Children´s Radio Chorus/ of Dr. Bohumil Kulínský, later a member of the mixed chorus of ČKD Praha conducted by Miroslav Košler and of Armádní Umělecký Soubor /Army Art Ensemble/. In 1960´s and 70´s she became a member of vocal groups, such as Linha Singers, Inkognito Quartet, Kučerovci, the Vocal Group of Lubomír Pánek, CK Vocal and the Theatre Semafor.

Since 1975 she has devoted herself particularly to jazz music on a professional level. She also manages well as a composer of songs and film music. She has her programmes on radio and television. She founded tha annual Festival of jazz- blues- rock singers called “VOKALÍZA” /1981 - 2000/. She gave classes in the music- dramatic section of the Pragues´s State Conservatory of Music for six years.

She cooperated with Jazz Sanatorium of Luděk Hulan, Jazz Half Sextet of Viktor Kotrubenko, Jazz Q of Martin Kratochvíl, Vitouš Trio, Panta Rhei with Slávek Janda, České Klarinetové Kvarteto /Czech Clarinet Quartet/.

She was a frequent guest of Big Band of Karel Vlach, Gustav Brom, JOČR of Kamil Hála and Felix Slováček, Mirko Foret, JORO Ostrava, Příbram Big Band and Prague´s Big Band of Milan Svoboda. At present she cooperates with Big Band of the Czech Radio conducted by Václav Kozel. JANA KOUBKOVÁ went through various styles from blues and swing through mainstream, bebop, jazz-rock, latin, freejazz up to worldethno and fusion. She also occupies herself with beat poetry and creates rap lyrics. She is good at scat and improvisation. She founded her groups, such as the vocal band HOT TETY /HOT AUNTS/, HORKÝ DECH JANY KOUBKOVÉ / HOT BREATH OF JANA KOUBKOVÁ/ with guitarist Michal Pavlíček and drummer Jiří Hrubeš, TANDEM with guitarists Zdeněk Hrášek, Jiří Šedivý, Jaroslav Šindler, The groups POSAZNOVA, HOREČKA BAND / FEVER BAND/, JAZZPERANTO with guitarist Petr Zeman and vibraphonist Radek Krampl, PLESK! with guitarist Zdeněk Sarka Dvořák and bassguitarist Pavel Jakub Ryba, AFROLATIN BAND with percussionist Miloš Vacík, Musa Imran Zangi and Jaromír Helešic. GURU BAND with guitarist Pavel Richter, Bharata Rajnošek-sax, trp, Antonín Hlávka-perc., EU Band with guitarist Zdeněk Fišer, keyboard- Ondřej Kabrna, double bass-Vít Švec, drummer- Pavel Razím.

She won several prizes for “ONE WOMAN SHOW” at the competition of one-man-shows in Cheb.

She participatied in a large number of international festivals in this country and abroad, such as in Algeria, Ivory coast, Senegal, Lebanon, Switzerland, Belgium, Italy, Cuba, Russia, Sweden, Holland, Hungary, Poland, Bulgaria, Germany, Lithuania..

She found inspiration in cooperation with Luděk Hulan /LP Milá společnost 1977/, with Michal Pavlíček /LP Horký dech Jany Koubkové 1982/, with Japanese pianist Aki Takase.

>From 1. 1. 2009 JANA KOUBKOVÁ acts with group in the show called JANA KOUBKOVÁ QUARTET (Ondřej Kabrna - piano + accordion, Jan Keller - violoncello + bassguitar and Jan Červenka - drums + djembe). Somewhat dancing repertoire of not only her own pieces and czech folklore, but also of B. McFerrin, Ch. Corea, M. Santamaria, Aki Takase, J. S. Bach, D. Ellington, etc.