Littlejohn

O Střele LITTLEJOHN s bývalým učitelem rychnovské hudební školy a v roce 2006 devětasedmdesátiletým profesorem kroměřížské konzervatoře

Buďme s Komenským názorní - jsem s Ing. Karlem Janečkem v kanceláři kvasinského zámku, kdysi bývalém hostinském pokoji, v němž při svých návštěvách pobýval Ing. dr. h. c. Karel Janeček, dědeček „našeho“ pana Janečka.

Prosím nejdřív pár slov o Vás, pane profesore.

Vystudoval jsem strojní fakultu ČVUT, ale chodili za mnou dva členové StB, otec totiž dělal poradce ministra války v Anglii, a já se pak bál dělat práci inženýra. Ale jakmile jsem se dal na muziku, okamžitě jsem měl od nich pokoj. Udělal jsem si státní zkoušku z houslové hry na pražské konzervatoři, dále studoval u profesora Muziky a udělal Pražskou konzervatoř. Mezi koncem studia a nástupem na vojnu jsem dělal koncertního mistra v symfonickém orchestru v Mariánských Lázních. Ale chtěl jsem mít vůbec pokoj od komunistů, tak jsem šel na nejmenší hudební školu v našem kraji, do Hostinného. Tam jsme byli tři vyučující, už druhý rok mě udělali ředitelem a nakonec jsem v Hostinném prožil 10 let. Následovala hudební škola v Rychnově nad Kněžnou, pak v Luži na Chrudimsku a odtamtud za rok - to se psal rok 1969 - jsem udělal konkurz na konzervatoř v Kroměříži. A od té doby jsem tam dodnes.

U nás i v cizině si, pane profesore, pletou Vašeho dědečka s Vaším otcem.

To je pravda. Upřesním tedy - můj dědeček byl Ing. dr. h. c. František Janeček a můj otec Ing. František Karel Janeček. Jako doklad zmatků v jejich identifikaci si přečtěte článek, který vyšel v anglických novinách. Tady ho máte, nese název Littlejohn, anglicko- americký adaptér. V červnu český návrhář zbraní František Janeček, který udělal hodně práce na vývoji kónických hlavní a který uprchl do Anglie (K. J. komentuje: je tedy míněn můj otec František Karel Janeček, neboť František Janeček zůstal v Praze, kde také r. 1941 zemřel) navrhl použít jemně kónický adaptér na konec standardní dvoulibrové protitankové zbraně. Ten v kombinaci se speciální wolframovou střelou se stlačitelným vnějším pláštěm umožnil, aby střela dosáhla daleko věší rychlost a průbojnost. Jméno střely bylo dáno podle vynálezce, který musel žít v Anglii pod cizím jménem. Pro sebe i střelu použil jména Littlejohn, v překladu malý Jan, tedy Janeček.

Snad jen doplním: A tato střela se osvědčila v bojích v Africe, při osvobozování Itálie i při invazi do Evropy a Váš tatínek za ni byl vyznamenán Podvazkovým řádem. Zbraň Littlejohn je od roku 1973 vystavena v Kanadském válečném muzeu v Ottawě. A teď prosím: Obraťme pozornost k motocyklům a autům.

Když na konci 20. let nebyl zájem o vojenské výrobky a bylo třeba přejít na výrobu mírových produktů, bylo tu několik možností. Můj dědeček František Janeček měl v té době za sebou již řadu patentů, takže si mohl vybírat.

Promiňte, že přerušuji - vím, že jen od dubna 1927 do ledna 1929 těch patentů bylo 11.

Ano, to souhlasí. V té době dědeček František Janeček přemýšlel o výrobě šicích strojů, jízdních kol - sám byl výborný cyklista - a navíc vynalezl nový způsob rytí do matric gramofonových desek. Jako první totiž použil světelného paprsku při jejich výrobě.

Váš otec František Karel Janeček získal 1928 titul inženýra a od roku 1930 se spolu se svým otcem podílel na téměř všech 37 patentech u nás, ale hlavně mimo naši republiku. Posledních šest patentových přihlášek nese datum 15. července 1939.

I to sedí. Touhou Františka Karla Janečka však byly motocykly a auta. Dědeček František Janeček svého syna Františka Karla Janečka miloval, a proto mu vyhověl s tím, by se sám o vhodný typ a výrobu postaral. Bohužel otec se v té době ještě nevyznal v potřebách trhu a o tom, jak sestavovat smlouvy, neměl ponětí. A tak první výrobek naší firmy i smlouvy s firmou Wanderer byly vyloženě špatné. Proto dědeček František Janeček (na obrázku vlevo s časopisem) poslal mého otce do ciziny shánět něco vhodnějšího a navíc vyhotovení smluv si nechal pro sebe. Otec našel vynikajícího konstruktéra a zároveň závodníka, s ním pak dědeček František Janeček uzavřel smlouvu. A pak se to rozjelo - když pak roku 1930 JAWA zahajovala výrobu, bylo 94 % motocyklů, které jezdily na našich silnicích, vyrobeno v cizině. Za pouhé 4 roky tomu bylo přesně naopak - 94 % motocyklů na našich silnicích bylo vyrobeno v ČSR.

Přejděme prosím k automobilům.

Ani v prvních automobilech, vyrobených v Kvasinách, neměl otec velké štěstí. První typ DKW, který se u nás vyráběl v roce 1933, zpočátku vlastně sestavoval, měl sice velmi dobrou úroveň, ale na naše poměry byl příliš velký a drahý. Mimochodem: DKW znamená Das kleine Wunder, tedy malý div, zázrak. Také v Kvasinách se ale otec velmi rychle poučil a již v roce následujícím přišel na trh s vlastním modelem JAWA 700.

V roce 1934 se JAWA poprvé zúčastnila rychlostního závodu na 1000 mil československých na tehdy nejdůležitější domácí silniční trase Praha-Bratislava, který se jel bez přerušení tam a zpět dvakrát.

Ano, tedy čtyři cesty dohromady a my tam byli druzí. Pro tentýž závod v roce 1935 postavila JAWA šest nádherných sportovních automobilů JAWA 750 (tři uzavřené a tři coupé o obsahu 750 ccm a vyhrála nejen 1. cenu ve své kategorii s posádkou Kaiser-Kronberger, ale i Cenu prezidenta republiky za nejlepší týmy. Rekord z roku 1934 naše vítězná posádka překonala téměř o dvě a půl hodiny, nu a Cenu prezidenta republiky pak předával už nový prezident Eduard Beneš. Mimochodem: Druhý náš vůz řídil závodník Vitvar z Nové Paky.

Bohužel ale během závodu se závodník Kurka zabil, Turek se spolujezdkyní Elou Slavíkovou se těžce zranil.

Proto otec i dědeček se rozhodli nikdy tohoto vítězství nevyužít k reklamě. Ale ještě k vozům JAWA 750 - vím, že v roce 1976 vítězný vůz JAWA 750 měl od roku 1976 dr. Egidy, ale na jeho opravu si netroufl. Od něj ho v mimořádně špatném stavu získalo Národní technické muzeum do své sbírky v roce 1992 a nákladem 1 milionu Kč ho čtyři roky renovovalo a 15. června 2005, bylo to na den přesně 70 let po startu závodu 1000 mil, ho veřejnosti představilo.

16. května 2006 byly v Praze vyhlášeny výsledky čtvrtého ročníku Národní soutěže muzeí Gloria musaealis 2005. Zvláštní ocenění v kategorii Muzejní počin roku 2005 získalo Národní technické muzeum za renovaci sedmdesátiletého sportovního automobilu Jawa 750 „1000 mil československých“. Ministerstvo kultury České republiky a Asociace muzeí a galerií České republiky tak ocenily dosud nejnáročnější renovační projekt v historii automobilové sbírky Národního technického muzea. JAWA 750 je výjimečná konstrukčně, sportovní historií a v neposlední řadě i stylisticky. Rozsáhlá hniloba výdřevy a koroze plechů způsobila, že karoserie byla na samé hranici soudržnosti.

Na víc než čtyřleté renovaci, která byla zahájena v roce 2000, se vedle muzejních restaurátorských dílen podílelo i několik specializovaných firem. Celková renovace tohoto vozu proběhla společným úsilím Národního technického muzea a firmy SKF Ložiska. Jawa 750 se stala po svém znovuzrození součástí stálé expozice Národního technického muzea. Jedná se přímo o vůz, který v roce 1935 zvítězil v klasické trase závodu Praha-Brno-Bratislava- Brno-Praha, a to s celkovou průměrnou rychlostí 104 km/hod, průměrná rychlost na zpáteční trasu byla dokonce 114 km/hod., což je i z dnešního pohledu náběh na nádherný čas. Tehdejšího závodu v kategorii do 750 ccm se účastnilo celkem šest vozů Jawa, tři kabriolety a tři „hardtopy“. Závod dokončily tři kabriolety a tento „hardtop“, který i kategorii do 750 ccm vyhrál. Trasa závodu začínala v Praze a pokračovala přes Kolín, Havlíčkův Brod (tehdy Německý Brod), Jihlavu, Velké Meziříčí, Brno a Břeclav do Bratislavy a zpět, tato trať se jela dvakrát za sebou a bez přestávky. V té době se stalo módou pořádat dálkové závody. V Itálii vznikl v roce 1927 dodnes slavný závod Mille Miglia, ani Němci nechtěli zůstat pozadu, a na rok 1933 proto připravili dálkovou jízdu okolo celého Německa, nazvanou 2000 km durch Deutschland.