Stín „zločinných let“ na pozadí Kunderova udání a díla

3-4 2009 Ostatní česky
obálka čísla

Nedávno jsem se náhodou ocitl na soukromém večírku spisovatelů, dávno vystřízlivělých stalinistů, později čilých aktérů „obrodného procesu,“ jak tomu tehdy říkali, a ještě později odvážných disidentů a tvůrců samizdatu. Přišla řeč na normalizaci sedmdesátých let a na to, jak odporný oficiální cynismus zkorumpoval celou ambiciózní společnost, a jak dodnes vidíme v politice její neblahé plody.

„Smutná pravda,“ souhlasil jsem a neodpustil si poznámku, že „idealisté na rozdíl od kariéristů ovšem častěji vraždí.“

Zapálený mladý komunista Kundera, jak se teď dovídáme, udal policii českého odbojáře antikomunistu (proč říkat agent), tak jako jiný zapálený mladý nacista a pozdější spisovatel, Gunther Grass, konal svou vlasteneckou povinnost, vždyť i bolševismus se tvářil nacionálně. Kundera sám později prohlásil, že v únoru 1948, byla na straně revoluce ta lepší polovina národa. Pavla Tigrida, šéfredaktora Svědectví, ta poznámka natolik rozčílila, že vydal o Kunderovi celé kritické číslo časopisu.

Kdyby idealismus skutečně ospravedlňoval, jistě by se oba autoři ke svým činům mohli přihlásit. Jenže. Oba totalitní režimy byly poraženy, a oba autoři už dávno také dobře vědí, že byly zločinné. Kundera dokonce o poblouznění „lyrikou“ politické ideologie napsal brilantní, a jak teď budeme číst i autentický, rozbor v románu „Život je jinde.“ Sám se však nepřiznal, a teď už nikdy nepřizná. Proč?

Velký rakouský spisovatel a filosof Karl Kraus, objevil před sto lety „etiku“ jazyka, kamufláž floskule, a proti dodnes rozšířenému názoru, že morálka autora nemá s autorovým uměním nic společného podle špatně pochopeného výroku Oscara Wildea, že „neexistuje nemorální kniha, jenom špatně napsaná,“ dokázal logickým rozborem špatně napsaného poukázat na ukrytou nepoctivost nebo zakamuflovanou demagogii.

Kundera však (na rozdíl od svých obdivovatelů) identifikuje své dílo sám se sebou, když říká: „každá z nich (postavy mých románů) překročila nějakou hranici, kterou jsem já obcházel. Právě ta překročená hranice, (za kterou končí moje já), mě přitahuje.“ A literární kritik (Milan Jungmann), jenž marně před pětadvaceti lety hledal klíč ke Kunderovu tajemství, možná jat intuicí napsal: „básník si psaním odreagovává komplexy, tvorba je mu náhradním, ale umocněným životem, v němž překonává své lidské nedostatky a svou malost… teprve tady žije naplno a suverénně.“

Dnešní zuřivý odpor české inteligence vůči empirickému faktu zápisu o Kunderově udání znovu vyjevil krizi humanitního myšlení, které neuznáva fakta ani logiku, tak jako podobné předchozí neméně divoké a nacionálně uraženecké diskuse o Rukopisech nebo vyhnání českých Němců. Jednoduchý a jednoznačný zápis bezvýznamného strážmistra o hlášení bezvýznamného studenta nelze přece (logicky) popřít fantastickými, nepravděpodobnými konstrukcemi ani požadavkem, aby skoupá historie vydala další fakta. Objev jednoho závažného dokumentu nemůže fantazie zlikvidovat a navíc jeho jednoznačnost podporuje další řada nepřímých důkazů, především svědectví, že o návštěvě nebezpečného „agenta“ Kundera věděl, i vlastní autorovo dílo posedlé problémem udání a podrazy.

Neschopnost logického a empirického myšlení je zřejmě i důvodem masové zapletenosti humanitní inteligence s oběma totalitními ideologiemi dvacátého století. Vždyť marxistická stejně jako nacistická pseudověda byla právě tak fantasmagorickým popřením reality jako dnešní argumentace. Marxovu ekonomii nezajímala fakta – a humanitní inteligenci zase nezajímala ekonomie. Zajímal ji ideologický smysl života a světa.

Je tomu tak kupodivu dodnes. Popíračům Kunderova udání jsou zločiny padesátých let stále lhostejné,stejně jako polehčující okolnosti Kunderova činu. Nechtějí, aby se mluvilo o té strašné a zločinné imbecilitě padesátých let, o kterou se tolik zajímá, a bude zajímat dnešní mládež. Nechtějí, aby velikost autora byla potřísněna nějakým osobním selháním, které paradoxně dnes považují jen za bezvýznamnou nemoc ducha a doby.

Nejde ale jen o Kunderu. Problém je také v tom, že morálka má takovou podivnou vlastnost. Je totiž nadčasová. Revoluční ideologie sice morálku zrušila, a polovina národa se nechala unést a druhá zastrašit, jenže to na věci nic nemění. Žádná většina o morálce nerozhoduje. Mezitím liberální demokracie zvítězila bez nás i za nás, a teď by snad někdo chtěl vystavit morální účet přeživším a vystřízlivělým komunistům a jejich pohrobkům, estébákům i udavačům, a možná i té popletené polovině národa, nemluvě o dnešní levici, která se nedokáže odstřihnout od své leninské pupeční šňůry? Tak to tedy ne.

A literární velikost autora? Trapné jsou dívky ve Směšných láskách, pro které sexuální zkušenost znamená lásku. Trapná a zbytečná je soulož z pomsty v Žertu. Hrdina v Nesnesitelné lehkosti bytí se zbavuje jha vztahu k rodičům, ženě, milence a tím se konečně osvobozuje od diktátu - morálky? Autor vystřízlivělý z ideologie považuje každý vztah a každou lidskou vůlli usilovat o dobro druhých za omyl, sám říká za kýč, chce nám namluvit, že jde vždycky o ideologii prázdné kolektivní konvence. Pomocí odosobnění, ironie a pornografických prvků koncipuje své dílo jako jeden velký anti kýč. Kostlivec z minulosti se však mstí. Postavy jeho děl jsou panoptikální, strnulé, bez tváře a bez charakteru, vztahy jsou náhodné a založené na nedorozumění nebo omylu. V subjektivním světě individuální uzavřenosti se nemohou nikdy vymanit ze svého osamění. Autor je musí někdy složitě vysvětlovat. Nejdůležitější v přísně koncipovaném popisu pak zbývá už jen detail, často velice bizarní a nechtěně komický.

Morálka každého uměleckého díla je jistě velmi subjektivní, málokdy konvenční a zřejmá, pokus o její zrušení je však pro umění stejně tragický jako výroky eleatických filosofů o neexistující pravdě ve filosofii. Neníli pravdy, musíme mlčet. Morální amorálnost, amorální morálka? Kunderova extrémní cesta od kolektivismu k solipsismu, od třídní morálky k popření morálky jako takové si vyžádala svou daň. S výjimkou Žertu jsou jeho knihy nepříjemně nudné. Působí vykonstruovaně a občas v nich nechtěně zableskne i tolik odmítaná frazeologie kýče typu „konečně sami.“ Negaci chybí naléhavost, a tím i drama. Kánonem evropské literatury nemůže být beznadějný osud. Proč tedy měly takový světový úspěch? V sedmdesátých letech ve Francii potřebovala z revolučního nadšení vystřízlivět celá ambiciózní generace, pro kterou Kunderův osvobozující slepý diktát sexuální náruživosti, tak jako droga, nabízel jednu z únikových cest. Možná měl pravdu psychiatr a spisovatel Jan Křesadlo když řekl, že literární patologie může být někdy dočasně úspěšná. Tak jako móda. Tak jako kýč.

Alexander Tomský

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012