„Šecko míluju“

3-4 2009 Kultura česky
obálka čísla

Už na základní škole jsem milovala rytmus swingu a jazzu i černošské gospely, které jsem často slýchávala z otcových gramofonových desek. Stejně jako slovní dialogy Horníčka a Wericha z jejich předscén ke hrám z pražského Divadla ABC: například tu o Hamletovi, „Příchozí Vejda“ či „Račte si řát“. Na střední škole jsem si zamilovala literaturu našich básníků a spisovatelů. Nejvíce pak tituly Saturnin a Pan Kaplan má třídu rád. Hudební perly zděděné fonotéky stále „mám ještě schovaný“ a zmíněné i mnohé další literární skvosty zaujaly čestné místo v knihovně mého srdce.

Jak souvisí tyto skutečnosti s textem – níže? Začnu od lesa, abych zdárně projela (slovy Werichovými) „močálem černým kolem bílých skal“ na pevnou půdu podstaty.

Autor a Kaplan

Leo (Calvin) Rosten, s emigrantskou zkušeností z první ruky, se narodil roku 1908 v polské Lodži manželům, pocházejícím z rabínských rodin a přibyl s nimi do Chicaga ve třech letech. Vyrůstal v okrajové čtvrti, kde rodiče vlastnili malý podnik. Otec dával synovi ke čtení různé tituly s tvrzením: „Každá přečtená kniha podporuje vynalézavost“. Opravdu, již za studií byl Leo talentovaným lingvistou s velkým smyslem pro humor. Byl i citlivým pozorovatelem, což literárně zúročil. S doktorským titulem ze sociologie publikoval specifické studie. Psal scénáře. Pracoval ve Washingtonu v Úřadu válečných informací. Napsal kolem čtyřiceti knih. K nejoblíbenějším se řadí The Joys of Yiddish (1968), do češtiny přeložená Otou Ornestem pod názvem Jidiš pro radost (1998) – průvodce jazykem jidiš a židovské kultury. Mnohá díla spojovala jeho zájem o jazyk a o židovskou kulturu, například Leo Rosten´s Treasury of Jewish Quotations (1977) a Hooray for Yiddish! (1982). Spisovatel zemřel v New Yorku roku 1997. V jeho literárních stopách pokračovala vnučka Carrie.

Pro mladého doktoranda na univerzitě v Chicagu bylo profesní uplatnění otazníkem. Začal proto učit angličtinu ve večerních kurzech pro emigranty v Židovském lidovém institutu.

Práce s dospělými, snažícími se ne vždy úspěšně vyrovnat s nástrahami nového jazyka – jaká to inspirace! Ve čtyřiadvaceti napsal povídku z tohoto prostředí a nabídl redakci The New Yorker. Podepsat se pravým jménem, popsal-li ve výuce literárního prof. Parkhilla suchou výuku svých skutečných kolegů, a přijít tak o jediný finanční zdroj? Ne, podepsal se pod ní jako Leonard Q. Ross. Povídka The Rather Baffling Case of Mr. Kaplan byla zařazena jako ústřední próza čísla (pro zavedené autory bylo vyznamenáním zde tisknout, pro začínající snem). Povzbuzen, napsal Rosten za dva roky pro týž časopis čtrnáct povídek z téhož prostředí a s týmiž postavami. Již jejich první svazkové vydání mu přineslo věhlas s přísunem stovek dopisů. A nové pod názvem The Education of Hyman Kaplan (Studia Hymana Kaplana) spatřilo světlo velmi vděčného světa roku 1937. Autor se rychlostí blesku ocitl na nejvyšších příčkách oblíbenosti. Původní verzi příběhů „věčného studenta“ přepracoval do nové verze O Kaplan! My Kaplan! (1976). Do češtiny byly příběhy převedeny poprvé Pavlem Eisnerem (1946) – jaká to radost v poválečné době! pod názvem Pan Kaplan má třídu rád – dle první Rostenovy verze. Podruhé Antonínem Přidalem (1988) pod názvem Pan Kaplan má stále třídu rád – dle dvoudílné verze, před několika lety namluvené na dvě CD s Miroslavem Donutilem (Kaplan) a Ladislavem Lakomým (Parkhill) v hlavních úlohách.

Jazyk a Kaplan

Příběhy školních škamen, do nichž večer usedají dospělí žáci, jsou vzácné. Leo Rosten narazil námětem na nový a nevyčerpatelný zdroj a dokázal z něj těžit přímo drahokamy. „Jeho“ třída je tělesem nezpůsobilým k bujným recesím, v nichž má tradice školního humoru své pevné pilíře, které vřavou hněte a staví nedospělé žactvo. Autor však stvořil pilíře nové a zásadní: Pilíř vážnosti, s jakou dospělí ke vzdělání přistupují a Pilíř faktu, že o tuto vážnost usilují svou prazvláštní mluvou. Američtí i čeští čtenáři byli a jsou slovními salty a kozelci, léčkami a šarvátkami knihy uchváceni. Příhody Kaplanovy „čídy“ se bláznivými situacemi stěhují zvnějšku do křehkých stěn studovaného jazyka. Na rozdíl od virtuózních akrobatů souvětí jejich hra slov překypuje nejistotou a neumělostí, přehmaty a sklouzáváními „začátečníku a sačátečniček“ v silných záchvěvech lana, na něž vkročí, kdykoli opustí pevnou půdu své mateřštiny. V čele s Kaplanem všichni jeho „tamyjapanove“ nebo „míli šaciašakině“ za přítomnosti „pampresóra“ deformují jazyk tak, že jsou na ně krátcí všichni jazykoví greenhorni světa. Kdo se do svého jazyka narodil a vytrval či má úskalí nového za sebou, se touto jejich neobratností krásně baví. Kaplanovo háčkované R, hrůzy souzvuku, historický svrab, osidla logiky, ztékání inzerátu či obchodního dopisu jakoby ústí do kapitol Waterloo s můrou nebo do pohrdavého Pf, neboť tento primus třídy je euforický až do konce. Sytí nás jako děti vydatně svým jménem H*y*m*a*n K*a*p*l*a*n (hvězdičky mezi písmeny značí hravost a nepostradatelnost!), svou vynalézavostí a hrou na nešiku, který i přes úpěnlivé prosby nesleví ze své pozice ni „o píďu“ a pod neposkvrněným praporem svého tábora „osopně“ vystupuje jako Milosrdný samaritán, Kryštof „Holumpis“ , Kapitán i „Júlis Sézar“ (typ písma vyjadřuje názvy či podstatu stěžejních kapitol, uvozovky pak „fízlovnost“ páně Kaplana). Díky této hravosti a vynalézavosti jazyka je osvobozující smích štěstím: ze vzájemného dorozumění a z krásné rovnováhy a harmonie.

Představení

Od roku 1963, kdy Leo Rosten podepsal smlouvu na vydání obou kaplanovských dílů v jednom svazku, uplynulo třináct let, nežli rukopis nakladatelům odevzdal (stále ho měnil a doplňoval). Na Broadwayi byla mezitím uvedena jeho muzikálová podoba, kde Kaplan a třída zpívá i tančí. Režisér Mirek Hanuš s choreografkou Janou Hanušovou nastudovali nyní českou dramatizaci humoristického románu Pan Kaplan má třídu rád jako komedii s muzikálovými prvky. Není divu, že představení je, po premiéře 24. ledna 2009 v pražském Divadle ABC na několik měsíců dopředu zcela vyprodáno. Plně těží z českých lingvistických a slovních obratů, utvořených podle převodu Pavla Eisnera. Jeviště uzpůsobené jako třída s dvěma řadami lavic, a to pro tábor Kaplanových stoupenců a pro tábor jeho odpůrců, stoupá středem ke katedře – jako mnohdy Hyman Kaplan – a před horizontem tabule se odehrává mnohý výklad nejen prof. Parkhilla, ale i velkého žáka. Klad české dramatizace tkví v tajemství, které cítíme za celým textem: tajemství vzrušujícího domýšlení charakterů postav, jejich osudů i životů, daleko přesahujících jednu třídu a jediný školní rok. Spojených židovskou národností. Slovní projev představení umocňuje zpěv: např. v typicky podané písni Kaplana (Oldřich Vízner), v ruské dumce Olgy Tarnovské (Věra Nerušilová), v rázné slečny Mitnick (Hana Doulová), ve strohé anglické prof. Parkhilla (Jaroslav Vlach) či v typickém gospelu černošské uklízečky (Jitka Smutá). Odkrývají mentalitu postav, u jiných doplněných tancem polským, francouzským či portugalským, dotvářejí plně jejich charakteristiku, například u francouzských bratrů Wodjikových (Lubomír Lipský a Stanislav Fišer). Kromě dvou profesionálů na harmoniku a klarinet dokáží ostatní herci navíc preludovat na housle, kontrabas, bubny, tamburínu, na trombon (Lubomír Lipský po sedmdesáti letech!).

Leo Rosten předkládá čtenáři situace, které vystupňují jazykovou neumělost tak, až ji promění v osvobozujícím uvolnění. A autoři divadelního představení nám předkládají ve spojení všech prvků opravdové umění. Komedii, při níž se upřímně a rádi bavíme. Proto měla již premiéra dvanáct opon a několik přídavků.

Forbíny M. Horníčka a J. Wericha k obnoveným hrám Osvobozeného divadla na prknech Divadla ABC, které jsem slyšela jako „šáčka“, jsou zmiňovány v lednovém Měsíčním divadelním průvodci Divadla ABC. A zrovna tady jsem mohla prožít krásné chvíle s Rostenovým Kaplanem. O vánocích jsem si v této knize četla, aniž bych registrovala, že představení bude. Představení s hrdinou, jehož v mých očích nemohl hrát nikdo jiný, nežli představitel Saturnina. Představení s černošskými gospely. Představení s hlubokou studnicí hravosti mé mateřštiny. Proto to pro mne „šecko“ souvisí a proto to tak „ja míluju“.

Olga Szymanská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012