Skautský šátek na krku, v jedné ruce štětec, ve druhé trumpetu, přes kamení kráčel...

„... původně jsem dělal všechno možné, krajinu, figurální tvorbu, to byla moje doména. Od figury jsem přešel k abstrakci. Pak jsem se takzvaně odrodil a stal jsem se portrétistou, kterým jsem nikdy nechtěl být.“

Dlouhá léta se čtenáři Českého dialogu a zejména Českého kalendáře setkávají s obrázky i texty Vladimíra Pechara, malíře velkých českých historických osobností. Podáváme si levou ruku a zaklesáváme malíčky, tykáme si a oslovuji ho Pluto. Je totiž také celoživotní skaut, dokonce jsem kdysi pomáhala v klubovně našeho 35. střediska při instalaci jedné z mnoha jeho výstav. Je také hudebník, geolog, egyptolog, historik a tak bych mohla ve výčtu pokračovat dál a dál.

Sedíme u Pluta doma na Spořilově nad různými kronikami a zápisky a já si zoufám, jak ten neskutečně široký záběr uchopit. A tak mě napadne, že bych se mohla přidržet čtyř dílů Historie skautingu od Rudolfa Plajnera, která sice nikdy nevyšla, ale možnosti ilustrovat obálky těchto knih si Pluto dodnes velice považuje.

Oblouky cest vědy a umění, jež se v uplynulých letech jako by vzdalovaly, se opět přibližují, protínají a čím dál víc spojují. Jedno inspiruje, zpřesňuje i zdokonaluje druhé, obě roviny nacházejí společnou řeč, chuť i vůli k soužití, a tím obohacování sebe i celé společnosti. Badatelé objevují ve své precizní práci výtvarno, výtvarníci bádají ve zdrojích, aby své tvorbě postavili pevný základ... Kam zařadit Vladimíra Pechara, jehož knížata a králové Koruny české doprovodili historické exkurze Dušana Třeštíka (a nebo snad opačně?), jehož Egyptskému cyklu předcházely roky studií, jehož obrazy nedávno (a ne napoprvé) vystavoval Geofyzikální ústav AV ČR?

První díl knihy se jmenuje Cesta k dospělosti. Jako by se v zádumčivých očích Tvých postav dalo číst, že jsi do života nevykročil pohodlnou vyšlapanou pěšinou. Vystudoval jsi malbu u profesorů Kaisera, Mahelky a Uchytilové, ale tomu předcházely životní odbočky... Kudy ses ubíral?

Musím se zastavit u těch obálek čtyř dílů Historie skautingu. Pro skauty jsem dělal mnoho věcí. Tento Plajnerův rukopis knižně nevyšel, ale je archivován. Jsem hrdý, že jsem ilustroval čtyři dominantní věci plus dvě další knihy. Samosebou mě to hřeje. Je to taková lidská nicůtka.

Po gymnáziu jsem nesměl dál studovat, jak se to začátkem padesátých roků stávalo, tak jsem nastoupil do fabriky jako kreslič do konstrukce. Pak se mi podařilo utéct alespoň na geologickou průmyslovku, kde stačilo maturitní vysvědčení a nechtěli doporučení školy. Takže jsem udělal geologický abiturienťák a pak jsem se geologií asi 15 let opravdu živil.

Vycházejme z premisy, že všechno je pro něco dobré. Přivedlo Tě to k podstatě – k hlíně, ke skále, ke kameni?

Můžu říct, že ano, takový fundament. Navíc jsem jako skaut uměl chodit podle mapy, což je v geologii potřeba, protože jsme dělali geologické terénní mapování. Procházel jsem třeba osm hodin sám krajem, kde jsem nikdy nebyl – Krušnými horami, Šumavou – jen s mapou, domluvený, kde se mám po čtyřech, pěti, šesti hodinách sejít s autem, které na přesně určeném místě na mě bude čekat. Celé dny sám v cizím terénu jen s mapou v ruce, to pak člověk splynul s přírodou a zemitostí. To bylo dlouhých asi 15 let. Mezitím jsem dělal malířinu, výtvarnou školu při zaměstnání, což byla dost honička, navíc jsem si ještě přivydělával na družstevní byt malováním pro školu, pro časopisy, pro noviny.

Některé Tvé obrazy na mne působí, jako by horninu přiznávaly, jako by svou strukturou z ní vycházely.

V těch obrazech, ve strukturážích je písek. To znamená, že materie je opět ta prvotní surovina, z níž potom rozpadem vzniká úrodná ornice a pak následně kytky. Takže základ té horniny je i v mých obrazech. Pořád pracuji s tvrdým materiálem. V obrazech a dříve po 15 let v geologii.

Prošli jsme tedy k dospělosti – jsi skaut, geolog i malíř. Musíme připomenout, že Tvá cesta vedla také přes hudbu...

To začalo bohužel trochu násilně, když mi bylo deset let. Po vzoru staršího bratra mě přinutili pižlat čtyři roky housle, což byla muka. Díky tomu jsem se ale naučil noty a můj profesor v hudebce prohlašoval, že jsem talentovanější než můj bratr, který hrál o dva roky déle. Nakonec prasklo, že jsem chodil za školu, a tak mě od houslí osvobodili. Asi po třech letech jsem si koupil trumpetu. Tím začala moje celoživotní kariéra s raketovým startem do študácké kapely, kterou jsme založili.

Za zvuků trumpety pokročím do další kapitoly „Ve službách republiky“. Předpokládám, že jsi na vojně hrál...

Narukoval jsem k PTP jako „špatnej“ a bylo známo, že se člověk na vojně musí chytit jakéhokoli kšeftu, aby nemusel tu normální vojnu dělat. A jelikož už jsem v té době vedl hudební soubor jako kapelník, nabídl jsem politrukovi, že mu tam založím kapelu, což se skutečně stalo. Náš superpolitický náčelník byl alkoholik z povolání, neschopný jakékoli činnosti, takže přivítal kulturní aktivitu, kterou za něj dělal někdo jiný. Měli jsme v tom dokonalou ulejvárnu. Založili jsme skvostnou kapelu, měli stálé angažmá s pravidelným vystupováním. Takhle jsem splynul se službou republice – jako pétépák jsem si vysloužil dva měsíce navíc, pustili mě po 26 měsících, těsně před Štědrým dnem v roce 1956.

Pomalu se tedy dostáváme k šedesátým letům. Odešel jsi ze služby vojenské, ale hudbě jsi sloužil dál jako profesionální trumpetista v kavárenské kapele. Muzikant a geolog, co převažovalo?

Ano, pracoval jsem jako geolog. Někdy v roce 1959 jsem založil svou dixielandovou kapelu a po roce jsem obnovil provoz v Olympiku ve Spálené ulici. Při slavnostním otevření léta nečinného dolního sálu účinkovala moje kapela Dixie Party, kde hrál na trombon Jiří Grossmann. Upozorňuji, že byl špatný trombonista, pak hrál basu.

Ovšem jsou tu další jména. Vidím „Povolávací rozkaz na nevinný zmatek, jež sluje Polotrapno“, kde figuruje Vladimír Bystrov, dnes známý spisovatel a protikomunistický aktivista angažující se ve prospěch obětí komunismu odvlečených do bývalého Sovětského svazu, Petr Zuna, otec moderátora Pavla Zuny, Petr Uhl...

Byli to študáci, hoši, kteří měli čas, a měli jsme příbuzné zájmy. Šimek byl jedním z organizátorů spolu s Vladimírem Bystrovem. Tenkrát začínal Semafor… Je tam ještě řada jiných jmen. Dodnes jsem hrdý, že jsem jako šéf kapely jednal s šéfy této dramatické skupiny, s režiséry, autory. Jen lituji, že nejsou fotky. Po dlouhých letech jsem pátral po nahrávkách z Olympiku z té doby, kde se nahrávalo. Jednou se stalo, že o přestávce pustili zvukaři do reproduktoru nějaký dixieland. To se nedělá, aby se kapele při přestávce pustila konkurence, to je sprosťárna. Letěl jsem do zvukové kabiny, nadával. Oni se smáli, ať prý chvilku poslouchám: byli jsme to my ze záznamu... Po 20–30 letech jsem se dopídil k příbuznému Jirky Grossmanna na Smíchově, který byl zvukař a technik a pořizoval tyhle záznamy. Řekl mi, že měl spousty našich nahrávek, ale rozváděl se a manželka mu ze vzteku vzala všechny velké kotouče s páskami, pustila je, rozmotala na zem a promíchala na hromadu, takže ta celá hromada skončila v popelnici. Nezůstala mu jediná nota záznamu z té doby. Byl bych šťastný, kdyby se byla zachovala jedna dvě skladby, nemám nic. S fotkami je to obdobné, zůstalo jen torzo.

Ze slavné doby druhé poloviny šedesátých let postupně přecházíme do let sedmdesátých. V knize je druhá část „Ve znamení hákového kříže“. Nám skautům přinesla normalizace také kříž, protože nás komunisté zakázali a spousta oddílů fungovala ilegálně. Také Ty jsi se skautem i skautskou výtvarničinou pokračoval dál.

Po válce byl skaut obnoven v roce 1945 a do té doby spadají má výtvarná prvodíla. Bylo mi 14 let a pracoval jsem dokonce jako střediskový tajemník, kde jsem dostával různé úkoly. Ovšem nastal opět stín – tentokrát rudé hvězdy – protože skauting vadil komunistům víc než předtím Němcům. V roce 1968 byl Junák krátce obnoven a začala horečná spolupráce s dlouholetým vůdcem československého Junáka prof. Rudolfem Plajnerem a celým vedením, která pokračovala i po zrušení skauta v roce 1970. Právě tehdy vznikla zmíněná výtvarná tetralogie obálek k historii skautingu a řada dalších věcí, grafik a PF. A to se pak opakovalo zase až po sametové revoluci, kdy se musela dohonit spousta věcí a jako člen organizační rady jsem to měl vlastně za povinnost.

Jsi autorem oficiální české skautské lilie, téměř každý skautský památník vyšel z Tvých rukou.

Lilie se musela nechat patentovat, a tak se rozhodlo, že bude vyjadřovat nejen chlapeckou, ale i dívčí složku skautingu. Lhůta ke splnění úkolu byla šibeniční – týden na oficiální návrh. V té době se horečně dohánělo oněch zanedbaných dvacet let, zadávání soutěží se nevedlo, odmítnout nešlo, a tak jsem jako jediný výtvarník realizoval, co bylo třeba. Všelijaké medaile, vyznamenání, bylo tolik práce, která se musela urychleně zvládnout.

Opusťme skauting a vydejme se k portrétům postav z dávných časů, které jsi na svých obrazech ztvárnil. Hodně ses věnoval Egyptu, oslovil Tě Shakespeare a zdá se mi, že se až ztotožňuješ s králem Learem, čerpal jsi z české historie. Dovedu si představit, že takový „vědecký“ obraz vzniká na základě hlubokého studia prostředí, osobností, zvyků té doby, oblékání. Podnikal´s studijní cesty a sbíral rozsáhlý podkladový materiál. Jak jsi své náměty podchycoval, jak jsi k nim přistupoval?

Jsou to stovky hodin. Začnu zeširoka. V roce 1952 jsem tento styl a studium kresby začal Egyptem. První návštěva v roce 1968 mě nadchla a začal jsem se věnovat symbolice a mytologii, tepaným reliéfům, bohům a všelijakým symbolům. V rukách nebo na hlavách měli králové vždy něco, co je determinovalo, a já se o ně začal zajímat. Vytvořil jsem galerii asi 55–60 postav starověkého Egypta ve velkých obrazech, strukturážích. Abych se dozvěděl co nejvíc, vstoupil jsem ve styk s různými egyptology a chytilo mě to natolik, že jsem přemýšlel o dálkovém studiu. Vzniklo obsáhlé dílo – portréty (vyšly knižně) i mytologie a symbolika v plechách. Pak jsem přešel na Shakespeara, protože jsem jako kluk tíhl k divadlu (které jsem naštěstí pro českou kulturu sám nehrál), ale zbožňoval jsem ho. Shakespeare je jednička. U Egypťanů jsem charakteristiku tváří musel ovlivnit faktografií, vycházel jsem z odborného podkladu. Kdežto u Shakespeara jsem mohl fantazírovat – chtěl jsem si udělat svého krále Leara, svého Richarda III. Profesor Stříbrný z fakulty mě kdysi přinutil, abych udělal samostatnou výstavu 50 králů Learů. Je to moje životní postava, dnes už jich mám asi 100. Z Shakespearových 12 her mám celkem 60 tváří a vytvářel jsem je tak, jak jsem je cítil.

Jednou jsem seděl se profesorem z konzervatoře Sojkovským, také trumpetistou, a on mi přátelským, ale kategorickým způsobem vytkl, že dělám renesanci u Shakespeara, starověk v Egyptě, ale co česká historie? Vnitřně jsem se zarděl, zamyslel a usoudil, že bych to mohl zkusit. Je to sice životní úkol a nevěděl jsem, zda bych si vůbec se svou neznalostí české historie mohl troufnout. Měl jsem nastudovány stovky knih o antice, Egyptě, ale s českou historií jsem ustrnul na úrovni gymnaziálních znalostí. Vybral jsem si 28 postav, které jsem na doporučení konzultoval se skutečnou hvězdou v oblasti rané české historie, uznávanou i konkurenty a diskutujícími partnery s doktorem Třeštíkem. On se mě ujal a trvalo osm let od prvních skic přes konzultace, kdy jsem podle připomínek opravoval jednotlivé portréty, než se mohly vystavit. Dostával jsem od něj fotky kosterních nálezů a literaturu, kterou normální člověk nemá možnost dostat do ruky. Zůstaly mi obrovské štosy dokumentace. Díky němu jsem načerpal slušné znalosti i v české historii. Kresby on nekorigoval, jen říkal: „Toho jste udělal moc slušného, toho moc sprostého, tak ho zjemněte a toho zhoršete.“ Tak vznikla Knížata a králové zemí Koruny České. Protože mi lidé vyčítali, že určité postavy chybí, chtěl jsem je doplnit o dalších 12. Asi 10 jich mám napsaných i s charakteristikami, jenže se bohužel na to necítím ani fyzicky, ani psychicky – už se k tomu nevrátím.

Nejsem vystudovaný historik, ani egyptolog nebo shakespearolog, ale díky rokům intenzivního studia se považuji za poučeného laika.

Poslední dobou mě především můj syn přesvědčuje, abych se vrhnul na další zajímavou a atraktivní práci, a sice slovanskou mytologii. O ní se moc neví, na rozdíl od mytologie starých Římanů, Řeků, Egypta, kde světová kultura nemá mezery. Tady kdysi vyšla dokonce encyklopedie, tak jsem si to opět nastudoval a vytvořil shodou okolností opět 40 postav od Peruna až po méně známé postavy na velkých kartonech barevně křídami mastnými a suchými. Tyto portréty teď čekají na dotvoření a práce na nich byla o to zajímavější, že některé věci jsou sice jasné – má držet v ruce blesk a kladivo –, ale na leccos se názory tříští podle různých badatelů. Vytvořil jsem si tedy tu postavu tak, jak já chci, což je pro výtvarníka úžasné a lákavé.

Co říci závěrem? Snad jen to, že Vladimír Pechar–Pluto loni oslavil sedmdesáté sedmé narozeniny, že je nositelem řady ocenění a uznání a že je věrným kamarádem a autorem Českého kalendáře.