GÉNIUS A MÝTUS aneb O tradici, hledání a objevování starých mistrů

Pod okny plyne Smetanova řeka... Zimní slunce mihotá v hřebenech jezu, lehkými doteky zlatí blízký kamenný most i panorama, na které ani v té nejvzdálenější dálce nelze zapomenout. Nacházíme se v jedné z nejkrásnějších novorenesančních budov v Praze na Novotného lávce a vy jistě správně tušíte, že je to místo s naším tématem blízce spojené: Muzeum Bedřicha Smetany. Je nám tu dobře s vědomím blízkosti vzácných památek a dokumentů, přibližujících velkého tvůrce a jeho dobu. Ale jaký prostor mu dáváme my, současníci ? Jak jeho velikost předáváme světu? Naše redakce zde měla možnost zúčastnit se setkání osobností, které se těmito otázkami nejen teoreticky zabývají, ale velmi konkrétně a úspěšně odkaz velkého Čecha rozvíjejí. Besedující byli tři: ředitelka Muzea Bedřicha Smetany PhDr. OLGA MOJŽÍŠOVÁ, předseda Společnosti Bedřicha Smetany, profesor pražské konzervatoře a klavírní virtuos JAN NOVOTNÝ a místopředseda Comenius Institute z Kanady JUDr. VICTOR NEBESKÝ. A my vám rádi předkládáme alespoň stručný záznam jejich rozhovoru.

V. Nebeský:
Myslím, že dnes jsme se dopracovali do takové pozice, že už můžeme uvažovat o tom, jak položit alespoň skromné základy určitého systému, který by pomáhal šířit povědomí o géniu Smetanovy hudby zejména u veřejnosti v severní Americe. Nejde však jen o Smetanu, ale zároveň o starší a staré mistry české muziky -- a následně také další autory, pokud nám k tomu stačí síly. V tom vidím základ filosofie celého problému.
V té věci asi nemůžeme očekávat podporu ministerstva kultury či jiných institucí, ani nám nikdo nebude připravovat žádné plány. Víme to vlastně už od dob pana Tigrida blahé paměti. Když nastupoval do funkce ministra kultury, prohlásil, že on přišel do tohoto postu proto, aby ministerstvo kultury zlikvidoval.
Musíme ovšem rozlišovat mezi tím, jak v době totality byla podporována nejenom hudba, ale kultura vůbec. Tehdy umění a kultura sloužily víceméně propagandistickým účelům tak, aby stát a režim byly ukazovány v nejlepším světle. Dnes nám jde o to, abychom v rámci mezinárodních vazeb, které republika získala svým zařazením do rodiny demokratických států, ukázali na tvůrčího génia českého člověka. A to zejména proto, že po dobu čtyřiceti let, kdy tu byl režim, jaký byl, se toto vědomí v širo-kém spektru světa deformovalo nebo zužovalo.

Nepochybně, po stránce umělecké se leccos dělo, pořádaly se výstavy, koncerty -- ale jednalo se o určitý okruh témat a také osob s nimi spojených. Ti, kteří zdravili u vrbiček a dokázali úzce spolupracovat s tehdejším systémem, měli větší možnosti než ti, kdo možná ani nebyli proti, ale zůstávali nekonformní. To se týkalo, myslím, celého uměleckého spektra. Alespoň tak se to jevilo mně -- ale možná jsem byl špatně informován vzhledem ke své pětadvacetileté nepřítomnosti v této zemi. V tom případě mě, prosím, opravte.

ŠANCE A CESTIČKY
O. Mojžíšová:
Možná tehdejší finanční možnosti byly větší nebo jednodušší, protože všechno bylo financováno státem a ten stát -- jak uvedl pan doktor -- dával. Zvlášť když šlo o propagaci, "vyšší místa" se ráda nechala vidět. Mnohdy se stalo, že když se věci šikovně zdůvodnily nebo se na jejich podporu získal někdo dobře zapsaný, podařilo se zrealizovat projekty, které by normálně neprošly. Takže často šlo o to najít cestičky nebo prostě režim svým způsobem ideologicky obalamutit. Určité šance byly.
Dnes je šancí a možností víc -- ale jejich realizace bez podpory státu složitější. Možnosti dávají granty, nadace nebo doporučení: Sežeňte si sponzora. Ale to je velmi těžké právě v oblasti kultury a v muzejnictví dvojnásob. Muzea zřejmě nejsou z hlediska sponzorů oblastí jejich dostatečného zviditelnění. A platí to i ve vztahu ke Smetanovi, který je jednou ze základních hodnot našeho národního kulturního dědictví. Když jsme se snažili otevřít jeho stálou expozici, z hlediska sponzorského jsme se -- až na výjimky -- setkali s totálním nezájmem.

SMETANA NADČASOVÝ
O. Mojžíšová:
Hodnota Smetanova odkazu je nezvratná a nadčasová. Pohled na Bedřicha Smetanu se však svým způsobem vyvíjel a měnil. Během těžkých období v našich národních dějinách začal plnit roli jinou než čistě hudební. Jeho jméno a určitá díla se stala symbolem, svým způsobem to bylo i určité politikum. Sehrálo to svou roli v národně osvobozovacím procesu první světové války a při osamostatňování republiky. V té době vlastně poprvé vystoupila do popředí mimohudební, mimoumělecká síla a obsah Smetanovy hudby. Obrovský prvorepublikový boom a rozmach smetanovského kultu vyvrcholil roku 1924 při stoletém výročí jeho narození. Také v době druhé světové války Smetana byl jedním z velkých symbolů, který národ podržel. Proto se nesměla hrát Libuše, Braniboři v Čechách ani celá Má vlast. Potom přišla padesátá léta a Nejedlý, nadměrná propagace Smetany, jeho zideologizování. Stal se měřítkem pokrokovosti a lidovosti, v duchu Smetanova odkazu se kráčelo k novým, smělým zítřkům, poměřovala se jím a hodnotila tvorba jiných skladatelů. To všechno byl extrém, který Smetanovi pro budoucnost velmi ublížil. S určitými averzemi vůči němu a jeho dílu se setkáváme dodnes: Smetana je národní relíkvie -- a co s tím? Nejedlý a jeho souputníci mu udělali medvědí službu.
Ale Bedřicha Smetanu je třeba brát nejen jako našeho národního skladatele. Vždyť on přece byl na svou dobu velmi pokrokový a otevřený vnímání moderních evropských proudů. Byl Evropan -- a proto je nutné ho v Evropě a ve světě prosazovat. "Vyvézt" operu je velmi složité a ostatních Smetanových děl, která je možno uplatnit v běžném koncertním provozu, je jen několik: komorní díla (kvartety a klavírní trio) a Má vlast, resp. její jednotlivé části. Smetanovo klavírní dílo je veliké a efektní, ale naši klavíristé na svých turné je běžně nehrají.

J. Novotný:
Oni je nehrají ani doma. Nehrají je vůbec. A mohu to vysvětlit. Má to logiku v poválečném vývoji od interpretačního umění až po umělecké školství. Po druhé světové válce nastala inflace mezinárodních interpretačních soutěží. K těm prvním velkým patřila chopinovská soutěž ve Varšavě, další v Bruselu, v Paříži a v Ženevě. Zájem stále stoupal -- dnes má každé větší italské město "svou" mezinárodní soutěž.
Protože Smetana nebyl klavírně "probojovaný", v podmínkách těchto soutěží se jeho dílo neobjevovalo. Nikdo ho neznal. A pře-devším rozhodovala skutečnost, že ti, kteří se chtěli těchto soutěží zúčastnit, pochopitelně studovali repertoár soutěžemi předepsaný. Smetanu nehráli vůbec.
Klavíristé z generace učitelů, kterou reprezentovali František Rauch, Otakar Vondrovic nebo Věra Řepková, považovali za svou povinnost mít Smetanu na programu svých koncertů. Ale nešlo jen o projev určité morální síly. Oni ho totiž navíc opravdu milovali a proto pro ně nebyl žádný problém. Následná generace, kterou vychovávali, "spadla" už do poválečné situace, takže Smetana se u nich prakticky přestal objevovat. Mezinárodní soutěže "předepisovaly" Liszta, Schumanna a Brahmse. Pokud přišla řeč na Smetanu, všichni kroutili hlavou. Znali ho pouze z doslechu, nepřišli s ním do přímého kontaktu.

DULEŽITÉ SOUVISLOSTI
O. Mojžíšová:
Když odhlédneme od zmíněných soutěží, druhá stránka problému potvrzuje další skutečnost: Tím, že Smetana není známý, nebyl zájem ho vyvážet. Zahraniční partneři jeho skladby od klavíristů nepožadovali, zatímco od orchestrů chtěli Vltavu nebo Mou vlast.

J. Novotný: Také to má svou logiku. Vltavu prosadil Toscanini tím, že s ní zahajoval festivaly. Smyčcové kvarteto Z mého života už kdysi prosadilo České kvarteto. A Prodaná nevěsta v zahraničí měla obrovský úspěch deset let po Smetanově smrti na Vídeňské divadelní výstavě. Kritika ji označila za jednu ze tří nejlepších komických oper vedle Figarovy svatby a Lazebníka sevillského.

V. Nebeský:
Takže jednoduše řečeno: muzika kteréhokoliv národa nežije ve vakuu a neprosazuje sama sebe. Někdy trochu pomůže náhoda, ale víc věřím na souvislosti. Stále je potřeba mít nějaká lešení a generátory -- převedeno do reálu tedy koncertní sály, agentury a veškerou mašinérii, která muziku dostane mezi lidi a bez které se muzika dnes neobejde.
Je výborné, když dílo zaštítí velká osobnost, tak jako například Smetanu velký Toscanini. Je to vždycky ohromný šprajc. Ale i Smetana sám -- jak vím z četby -- se v počátcích své skladatelské tvorby obrátil na Liszta, a ten mu pomohl k vydání. V historii hudby vždycky byla velká provázanost vztahů, skladatel nebo muzikant se neprosadí sám, ale něčím -- tedy tím, co umí. Proto když čtu tady v novinách "Naši světoznámí a Smetana", musím myslet na to, že možná to platí v Evropě. Ale Evropa zatím není svět. Byla "světem" někdy před tisíci lety, dnes tím světem je -- zlobte se nebo ne -- především Amerika. A možná i Asie. Přítel Jan Novotný se Smetanou koncertuje v Japonsku, v Koreji a mnohde jinde, ale to k té mapě světa je zatím málo. Jsem rád, že tam má jet Filharmonie.

PROGRAM NEJEN PRO KRAJANY
J. Novotný: Často se setkávám s názorem, že umělec nemůže ovlivnit výběr skladeb, kreré bude na koncertě interpretovat. Já mám zkušenosti naprosto opačné. Samozřejmě, pokud jde o krajany, rád se přizpůsobím. Ale jinak si v podstatě diktuji. Začalo to už před časem, když se mnou začínal spolupracovat jednen italský agent. Když jsme spolu jednali o programu, který budu nabízet v Itálii, říkal: Prosím vás, nehrajte známé věci, žádného Chopina ani Liszta, obecenstvo už z nich je unavené. A tak jsem nabídl Smetanu...To je ono, radoval se Ital.
S takovými odezvami jsem se setkával všude. Koncertuji pravidelně například v Jižní Africe. Když jsem tam hrál poprvé, dal jsem do programu na závěr čtyři České tance. Managera to velmi zaujalo, on sám je vzdělaný, doma má na dva tisíce desek...Při příští cestě už chtěl celé České tance. A při dalším koncertě dokonce celý večer jenom Smetanu! Což vůbec není náhoda, ale ohromně to svědčí pro našeho skladatele. Přitom tam nebyl vůbec známý, přede mnou ho v Africe nikdy nikdo nehrál. A podobně jsem Smetanu uváděl a měl úspěch i v řadě dalších zemí.
Když jsem na podzim koncertoval v Americe, na radu přítele Nebeského jsem s sebou vzal CD s Českými tanci. Myslel jsem, že to bude zbytečné...Po třetím koncertě už jsem neměl ani jedno. A vezl jsem jich jednatřicet.
Na koncertech bývá velmi různorodé obecenstvo. Krásný zážitek mi například připravili japonští studenti. Smetana v nich vyvolává zájem o Smetanovskou soutěž, ale rádi k nám jezdí také studovat. Všichni chtějí hrát Smetanu -- a hrají ho rádi. Výborné ohlasy a kritiky na mé koncerty uveřejňují prestižní světové listy.

CHYBĚJÍCÍ PARTITURY
O. Mojžíšová:
Smetana měl ve srovnání s Dvořákem trochu smůlu -- během svého života se nikdy světovým nestal. Svou hluchotou byl vyřazen, nemohl se věnovat vlastní propagaci, byl odkázán na náhody nebo pomoc přátel. Jiní skladatelé včetně Dvořáka už za svého života do světa pronikli. Dvořák už před tím získal jakési domovské právo v Anglii včetně oficiálních poct. V Americe byl jedním z těch, kdo pomáhal zakládat americkou národní hudbu.
Tím si získali punc světovosti za života. Dvořák měl i stálé nakladatele v zahraničí, měl tedy určitou záruku, že velcí nakladatelé jeho dílo ve svém vlastním zájmu budou šířit dál. Nedávno jsem četla článek jedné americké badatelky, která se zabývala počátky Mé vlasti v Americe. Jedním z důvodů, proč se tam poměrně dlouho nehrála Má vlast, byl ten, že vlastně řadu let nebyly dostupné partitury. Partitury posledních částí Mé vlasti vyšly u Urbánka až koncem devadesátých let, takže i to omezovalo šíření Smetanova díla. Edic není dostatek, jsou také především domácí a většinou staršího data, takže mnohdy vyprodané. Jiný materiál není k dispozici.

J. Novotný:
Takové to bylo po léta a zůstává dodnes. Vycházely sice různé tituly, ale nikdy jako celek. Klavíristé potřebovali prstoklady a poznámky, prostě pedagogické vydání. To jsem udělal a dokončil na přelomu osmdesátých a devadesátých let pro Supraphon. Prodávalo se to jen u nás. Teď je převzalo nakladatelství Baerenreiter.

TVORBA JAKO POSELSTVÍ
V. Nebeský:
U tvůrců je nutné rozlišovat objednávku skutečnou a společenskou. I když ta společenská vpodstatě nebyla nikde formulována, vyhovoval jí především Bedřich Smetana. Právě on vědomě a programově skládal zejména takové opery, jimiž chtěl dát národu posilu -- a to nejen v oblasti hudební, ale zároveň politické. A vytvořil skutečný kus české kultury. Byl obrozencem v tom nejlepším slova smyslu.
Myslím, že na to trochu doplatil -- ale rozhodně se stal skutečným zakladatelem moderní české hudby. Ti, kteří přišli po něm -- a Dvořák nebyl o moc mladší -- už nemuseli českou muziku "proboxovávat". Ti předtím sice také byli dost dobří, rozhodně však nedosahovali úrovně Smetanovy. On měl nejen geniální muzikální talent, ale byl také mimořádný organizátor a veliký vlastenec. Svou Libuši psal jako korunovační operu, když se však korunovace nekonala, přihlásil ji do konkursu k otevření Národního divadla. Jak známo, touto operou také konkurs vyhrál. V tomto případě národu i jemu štěstí přálo.

PROČ OPERY?
O. Mojžíšová:
To vše je svázané historickým vývojem. Smetana se do vlasti vrátil v době, kdy docházelo k významným politickým, společenským a kulturním změnám, začala vyrůstat národní kultura. A Bedřich Smetana se programově přiklonil k opeře, protože to byl žánr z dobového hlediska nejreprezentativnější. Měl velký význam nejen hudební a umělecký, ale zároveň společenský. Proto se k opeře tak upnul.
Jistě to byl i Smetanův umělecký zájem, já jsem však toho názoru, že vlastně trochu ublížil sám sobě. V té době, od návratu ze Švédska až po ohluchnutí, se jeho tvorba soustředila na opery a v jiných oblastech tvořil spíše jen příležitostné skladby. Kromě sborů, jejichž vznik byl podmíněn jeho činností v Hlaholu a rozmachem spolkového a sborového hnutí, se Smetana nevěnoval jiným žánrům, jako např. Dvořák. Komorní skladby pro různá obsazení, symfonie, předehry, instrumentální koncerty, oratorní nebo kantátová díla představující běžný koncertní repertoár -- to vše Smetanovi chybí.

J. Novotný:
Kvantita Dvořákovy tvorby je daná povahou tvůrčího typu. Dvořák byl spontánní typ, který to ze sebe "sypal", nápady se mu rodily jeden za druhým. Smetana zpracovával řadu konstruktivních elementů -- ale ne proto, že by neměl invenci. Když člověk studuje jeho dílo, musí si dát až matematickou práci, objevuje až neuvěřitelné Smetanovy hříčky dovedené do takové dokonalosti, že při poslechu vám vůbec nepřijde, že by to skladbu zatěžovalo. Takový byl už od mládí, od opusu č.1, který věnoval Lisztovi. Smetana se školil na bachovské polyfonii a ta mu přešla do krve. Je to vpodstatě melodický autor, ale ty vazby má pořád -- hlasy, hlasy, hlasy. Právě proto je velmi těžký. Gilels řekl, že naučit se hrát několik Lisztových etud mu trvá stejně dlouho jako přečíst si jednu Smetanovu skladbu. Klavíristické to také je, ale je to velmi znesnadněné. Charakterizova bych to asi tak, že Smetana je pro interpreta těžší než vypadá. Efekt pak není takový, jako práce, která se do studia a přípravy musí investovat.

O. Mojžíšová:
A proto se asi nehraje ani doma.

STAŘÍ MISTŘI, NOVÉ CÍLE

V. Nebeský:
Všechno to, co jsme si řekli, se v ještě v mnohem větší míře týká také těch opravdu starých mistrů -- ale zřejmě je bude třeba posuzovat trochu jinak. Rozhodně však také jejich doba a jejich dílo patří do kapitoly šíření české hudby. Oni nezapírali, že jsou Češi, svou českost dávali různým způsobem najevo všude, kde hráli. Jejich působiště, například malá knížectví v Německu a ve Francii, jsou však dodnes poměrně neprobádanou půdou.

J. Novotný:
Oni neodešli dobrovolně, ale proto, že se doma nemohli uživit, proto využili efektní nabídky. Muzikantů u nás bylo mnoho, jejich situace byla taková, jaká byla situace českého venkova. Každá vesnice, která měla kostel a školu, měla také kantora. A ten musel umět hrát na několik nástrojů, rozumět dechovým i smyčcovým, zacházet s lidským hlasem, umět komponovat, v kostele obstarávat hudbu při mších, svatbách a pohřbech, z vesničanů vychovávat interprety, zpěváky...

V. Nebeský:
...a do to všeho dění umět také vtáhnout a získat lidi!

J. Novotný:
To všechno sice přispívalo k rozvoji tvůrčích vloh a schopností, ale nemohlo to nikoho uživit.
Pokud jde o předsmetanovské období: neexistovalo pouze několik autorů, ale přímo několik skadatelských generací. Jedna z těch generací ve svých největších osobnostech tvořila etapu přechodu od baroka ke klasicismu. To je generace Bendů a Myslivečků, kteří souběžně s Bachovými potomky vytvářejí přechodnou etapu. Potom následuje generace prakticky současníků vídeňských klasiků. Pak zase generace, která tvoří přechod k romantismu. Po Mozartovi je to Voříšek a Dusík.

V. Nebeský:
Takže můžeme říci, že řada českých muzikantů, kteří působili v zahraničí, značně ovlivnili skladatele pozdější.
Zůstaňme však ještě chvíli se starými majstry. Kdo se jim tady věnuje? A je to náhoda, nebo záměr, že je hraješ právě ty, příteli Jene?

J. Novotný:
Mně zajímali, protože Voříšek a Dusík jsou velice zajímaví autoři, a přitom opomíjení. Málokdo například zná Dusíkovy tvůrčí etapy a málokdo ví, jak se jeho mladší období lišilo od tvorby po jeho návratu z Anglie, kde se měl možnost seznámit s moderní anglickou mechanikou.
I na svém prvním koncertu ve Washingtonu jsem zahajoval Voříškem a kritici o něm psali s velkým obdivem.

O. Mojžíšová:
Každá doba, každá menší i velká kultura má kromě velikánů, kteří se stávají uznávaným světovým vlastnictvím, také spoustu "malých mistrů", kteří upadli v zapomnění a později ožívají. Takové případy se staly i v minulém století. Dokonce i Bach byl zapomenut a vzkřísil ho až teprve v dalším století Mendelssohn.

KDO POMůŽE? PORADÍ?
V. Nebeský:
Abychom mohli propagovat našeho Smetanu a další muziku, především staré mistry, v severní Americe, potřebovali bychom dobrou radu a pomoc. Velmi konkrétní pomoc člověka s rozhledem, láskou k muzice a k lidem. A měl by žít v České republice, aby měl přehled o muzikantech a jejich repertoáru.
Já sám jsem laik. Také většině lidí, kteří pracují v krajanských spolcích, chybí hudební nebo hudebně teoretické vzdělání. Uvítali bychom nějakou malou "nalejvárničku", jednoduchou mapu a informace, abychom dokázali své snažení cílevědoměji rozvíjet.
Nevím, jsem-li dost srozumitelný. Takže ještě trochu podrobností. Mívám potíže, pokud se v praxi snažím pořádat nějaká vystoupení v krajanských spolcích. Je tam dost lidí, kteří by byli ochotni organizovat akci pokud přijede Šlapeto nebo Helena Vondráčková a Karel Gott. Pokud jde o návštěvnost koncertů klasické hudby, dochází k poklesu zájmu. Je třeba krajany probudit. Kdo nám poradí a pomůže?
Samozřejmě, i za oceánem jsou vnímaví lidé, hudba je jejich zálibou a láskou. V San Diegu například žije výborná organizátorka, paní profesorka Dolanská, dáma nezměrné energie a vitality. Žil tam i pan profesor Mráček, který založil Spolek přátel české hudby a v roce 1984 svolal dokonce smetanovskou konferenci.
Myslím, že šíření naší muziky v zámoří je v rukou amatérů. Ale i těch je málo. Nebo nejsou správně rozhledění, což je tím horší. Asi nenajdeme kombinaci amatéra, který by chtěl a uměl organizovat a zároveň o muzice něco věděl. Ale můžeme těm, kteří jsou ochotni, zajistit pomoc, aby se lépe orientovali, lépe v oboru vyznali a také aby uměli získat a zaujmout své posluchače.
Já sám mám mnohaleté zkušenosti organizátora. Nápady by nechyběly, z vlastní praxe však vím, kolik různých překážek se staví do cesty a jak ale nesnadné je něco uskutečnit. A to ještě chceme mluvit o nějakém systému! Takže vraťme se k realitě. Víme, že toho "svého" člověka v Kanadě ani v Americe nenajdeme. Přáli bychom si najít ho v zemi české či moravské.