Úvaha na dnešní téma

O čem jiném dnes psát úvahu na téma literatura, etika a politika, než o případu Milana Kundery, který je aktuální a k tomu nabývá mezinárodních rozměrů? Už tak dost tajuplný příběh českého spisovatele a básníka, který posledních 25 let téměř ani nenavštívil Českou republiku, se v posledních dnech díky troufalému nařčení dostal opět veřejného povědomí. Odložme však stranou otázky týkající se viny a neviny, medializace a všeho veřejného dění vůbec. Účelem nebude pokoušet se usvědčit nebo očistit Kunderu, nýbrž pokusit se poukázat na další roviny dnešního dění. Mám totiž pocit, že se obvinění netýká pouze Kundery, ale svým způsobem i každého autora nebo jinak veřejně známého člověka. Všichni totiž mají svoji minulost a každý z nich v ní určitě skrývá svou chvilku hanby.

Zamysleme se nad dopady kauzy na čtenáře díla Kunderova. Jsou vůbec nějaké? Měly by být?

Má být autor spojován s obsahem svého díla?

Kundera sám tvrdí, že dílo nemá být spojováno s autorem. Bezpochyby nelze toto tvrzení brát doslovně, ale jistá logika v něm bezesporu je. Dílo totiž mluví samo za sebe, bez ohledu na okolnosti jeho vzniku.

Kolik toho třeba víme o autorovi biblického Starého zákona? Existuje několik domnělých autorů, mají však nějaký význam pro obsah sdělení Starého zákona? Ptaly se snad tisíce a tisíce věřících: „ A kdo že tu knihu vlastně napsal“? Mám spíš pocit, že jejich víra je a byla založena na chápání a zasvépřijmutí Starého zákona, jeho obsahu a významu.

Příměr biblický

Co kdyby se církev otázku autorství rozhodla zodpovědět a ukázala by svým pomyslným prstem na nějakého smrtelníka? Jak bychom chápali Starý zákon, kdyby se na hřbetu jeho kožené vazby lesklo zlatem napsané jméno uprchnuvšího egyptského otroka, rodilé Izraelitky nebo kohokoliv z doby před naším letopočtem, jehož autorství by bylo doložitelné a jeho stručný životopis by byl k nahlédnutí na vnitřku přebalu knihy knih? Stal by se potom Starý zákon částí Bible? Stal by se tím, čím je dnes?

Příměr z budoucnosti

Představte si, že se nacházíte v roce 2300 a půjčili jste si v knihovně jeden z výtisků Nesmrtelnosti, nemajíce potuchy o tom, kým byl Milan Kundera. Jak budete vnímat děj? A charaktery postav? Budete se shánět po dějinách českého romanopisectví a hledat, kdy Kundera žil, koho znal a co údajně všechno udělal či neudělal? Hádám, že k podobné situaci dojde pouze v případě, že jste (v roce 2300) studentem, který se o Kunderu nějak hlouběji zajímá. Pravděpodobně ale Nesmrtelnost přečtete, strávíte u ní několik dlouhých večerů a snad vás i přinutí k nějakému zamyšlení.

Na druhou stranu, třeba se vám Nesmrtelnost zalíbí natolik, že si budete chtít přečíst něco dalšího od toho skvělého autora z doby vám nepředstavitelně vzdálené. Potom už bezpochyby budete po jméně autorově pátrat a třeba se setkáte i s jeho životopisem. Změní se tím ale vaše pocity získané čtením Nesmrtelnosti? Kdybyste četli životopis před Nesmrtelností, neovlivnilo by to vaše chápání děje? Nehledali byste stále (byť třeba podvědomě) možné souvislosti, podobenství postav nebo situací?

Čtení bez znalosti autora

Jsem přesvědčen, že právě zkušenost získaná čtením bez znalostí o životě autorově vede (může vést) k pravému pochopení díla a stejně tak k pravému čtenářskému nadšení.

Když svou představivost neomezíme faktickými informacemi, nepřijdeme tak při čtení o spoustu zajímavých významů, souvislostí a slovních hříček, které autor třeba ani nezamýšlel.

Myslím si, že dojem z četby se během času může měnit. Nejednou jsem četl tutéž knihu třeba potřetí a stále byl překvapen, kolik je možno přehlédnout. Přikláním se spíše k tomu, že určitý časový odstup umožňuje chápání dalších a dalších významových rovin. Tyto nově chápané skutečnosti nemusely být ani původním autorovým úmyslem, ale právě to je ta část vnímání a chápání literatury, o kterou bychom byli ochuzeni, kdybychom už zpočátku vycházeli z toho, kdy kniha vznikala, kdo ji napsal a z jakých pohnutek.

Čtení se znalostí autora

Na druhou stranu, není při čtení znalost okolností vzniku díla naprostou nezbytností a není tím pravým cílem čtení pochopení významu právě a jen tak, jak to zamýšlel autor? Má být autorův záměr svatý a každý čtenář by se měl pokoušet takřka o historický rozbor vzniku díla a životopisu jeho autora, aby mu neunikla jediná drobnost v jeho významech, které jsou mnohdy skryté právě v dobových obratech a vyjádřeních?

Etická rovina věci

Minulost autora

Co když jsou ale nařčení vznesená prostřednictvím časopisu Respekt Adamem Hradílkem a Petrem Třešňákem založena na pravdě? A co když v mladickém zápalu v nové lepší zítřky lidu československého skutečně student Kundera udal Miroslava Dvořáčka a dnes se na svůj tragický omyl snaží zapomenout?

Byl-li opravdu udavačem, je potom možné brát Kunderova slova vážně? Je možné hledat v jeho knihách nějakou krásu či snad dokonce pravdu, když sám pisatel se možná dopustil takové křivdy?

Je v tu chvíli zodpovědné nechat se unést vlastní představivostí a neuvažovat o možné autorově minulosti?

tomto pohledu se zase zdá být její znalost naprosto esenciální. Snad je i velkým omylem nepátrat po životech autorů a vystavovat se tak tomu, že literaturu, kterou čteme a která se nám líbí, psali vrazi, zloději nebo lháři, které si naše představivost v nejlepší víře idealizuje.

A přitom právě etické myšlení hraje v Kunderově díle nezastupitelnou roli. Popisy myšlenek postav a jejich podrobná rozumová zkoumání situací dodávají Kunderovým románům osobitost. Dá se říct, že jedním ze základních rysů románů a povídek Milana Kundery je právě ono nahlížení na jednu skutečnost odlišnými pohledy různých postav. Například povídka Falešný autostop ze sbírky povídek Směšné lásky, ve které tutéž situaci dvě postavy pojmou naprosto odlišně. Z Kunderova díla čiší právě ona mistrná schopnost chápat etické otázky z několika různých úhlů.

Poučení od žebráka či boháče?

Nabízí se zde další zamyšlení nad tím, jestli právě morální a etické poučení od zlodějů a násilníků není tím zasvěceným pohledem na věc, kterému se dá věřit daleko snáze, než prostému kázání života bez hříchu od někoho, kdo nikdy nezakusil chuti zakázaného ovoce. Není snad upřímně litující vrah tím, kdo opravdu chápe význam slov jako spravedlnost, lítost, láska či přátelství?

Bezpochyby působí jako důvěryhodnější ten, kdo své učení dokáže i praktikovat, kdo píše o morálce, měl by být morální. Znamená to ale potom, že rady žebráka jak zbohatnout nebo nemocného jak zůstat zdravým nezaslouží pozornost a jsou nedůvěryhodné? Naopak.

Dva úhly pohledu

Mám proto pocit, že pokud je nařčení z udání pravdivé, dalo určitě Kunderovi možnost nahlížet na svět zas trochu jinak. Je snad i možné, že právě ono udání vedlo ke Kunderově zájmu o lidské nitro. Jeho popisy myšlení, řešení dilemat a složitých životních situací mohly být zapříčiněny právě tímto zážitkem a v konečném důsledku mohly vést právě ke Kunderově popularitě a k uznávání jeho tvorby.

Jak píše Kundera ve své Nesmrtelnosti:

Každá událost, i ta nejnepatrnější, má v sobě skrytou možnost stát se dříve či později příčinou jiných událostí, a proměnit se takto v příběh, či dobrodružství.“

Nebylo možná tou jeho událostí právě ono údajné udání?

Kdyby snad Kundera tehdy skutečně udal, jistě se to promítlo do všeho jeho pozdějšího díla. To dílo dosáhlo světových úspěchů a těší se nemalé vážnosti u největších literátů dneška, u čtenářů napříč Evropou a snad i jinými kontinenty.

Třeba je tomu tak právě proto, že Kundera zpytoval své svědomí a své duševní pochody plné zoufalství i naděje, lásky a lítosti pak zaznamenával do svých knih.

Závěrem

Snad jsem dokázal své myšlenky zformulovat aspoň tak srozumitelně, aby bylo jasné, čeho jsem chtěl v úvaze docílit. Pokusím se to ještě na závěr shrnout.

Myslím si, že autorova historie by neměla být příliš spojována s jeho dílem, pokud to ovšem není účelem. V chápání některých děl to totiž může být zavádějící. Nemohu ale říct, že čtení bez znalosti autora by bylo v pořádku. Ideálním kompromisem by mohlo být seznámení s autorovým životopisem až po přečtení a utvoření celkového dojmu z jeho díla. Pochopitelně je to možné pouze u první knihy nebo sbírky básní, kterou od daného spisovatele čteme.

druhé části svých úvah jsem se pokusil ozřejmit, že autorova minulost, ať už byla jakákoli, má na jeho dílo jistojistě vliv. Nedá se však říci, že by byl nějakým způsobem dobrý nebo špatný. Určitě se do díla promítá, ale není determinujícím faktorem jeho kvality