Dva osudy

Vrstevníci, jejichž kroky se po únoru 1948 ubíraly opačným směrem.

„Naivní“ Miroslav Dvořáček za ideály zničené komunismem.

„Nesnesitelní“ naivní Milan Kundera za ideály komunismu.

Kdo na své ideály doplatil?

Již několik měsíců se denní tisk prohýbá pod tíhou tzv. kauzy Milan Kundera (1929), spisovatele žijícího po okupaci v roce 1968 ve Francii. Původně však v Hradilkově příspěvku v Respektu (42/2008) šlo o příběh vyhozeného frekventanta Letecké vojenské akademie (LVA) v Hradci Králové, Miroslava Dvořáčka (1928). Jako přesvědčený demokrat se po útěku na západ stal agentem-chodcem (termín Státní bezpečnosti pro čs. emigranty, kteří pracovali pro cizí zpravodajské služby a vraceli se do ČSR). Dvakrát se mu podařilo přejít přes hranice zpět s přidělenými úkoly. Při své druhé tajné návštěvě Prahy byl na studentské koleji dopaden (1950). Pokusil se tam přenocovat u své přítelkyně Ivy Militké, ale ta všechno prozradila svému milému, studentu-komunistovi, pozdějšímu manželovi, M. Dlaskovi. Neúspěšného posla za železnou oponu pak uvěznili na 22 let za úmysl zjistit informace pro gen. Fr. Moravce (za 2. světové války šéf zpravodajské služby při exilové vládě E. Beneše v Anglii). Mladý badatel chtěl vzbudit zájem o životní příběh po 14 letech propuštěného statečného antikomunisty a zároveň se pokusil vypátrat, kdo ho v roce 1950 udal. A hle! V archivech se objevil papír, na kterém se vyskytlo jméno světoznámého autora, jako osoby, která oznámila na policii, že se na jeho koleji pohybuje NEZNÁMÝ. Dvořáček byl zatčen.

Pro nezasvěcené čtenáře

Co se však stalo v naší postkomunistické společnosti, když si lidé přečetli v Respektu titulek – Udání Milana Kundery? Veřejnost rázem ztratila o neznámého Miroslava Dvořáčka zájem. Do jeho osudu se nikdo nesnažil empaticky vžít, za to řada exkomunistů, vrstevníků autora, se s osočeným Kunderou ztotožnila a postavila se na jeho stranu. Shodou okolností se připomenutý dokument vynořil před prestižním frankfurtským knižním veletrhem, takže nešťastný romanopisec, jehož knihy se zde prezentovaly, zaúpěl – Právě teď! Bral to jako podraz. Přitom se mu obratem odjinud dostalo podpory a slávy, o níž se mu ani nesnilo. Na autorovu stranu se postavila ta část národa, která kdysi budovala komunismus, vzhlížela k zářným zítřkům a 50. léta s jejich krutostí si osobně dodnes nepřipouští. Skupina jedenácti významných zahraničních spisovatelů, kteří o proklatých 50. letech v Československu nemají ponětí, rovněž jednomyslně autora otevřeným dopisem podpořila.

Směr kunderovský a dvořákovský se střetly. Zaslepení Kunderovci zapálení pro ideály KSČ z části oficiálně prokoukli až tváří tvář tankům při okupaci 1968, jiní dokonce stihli své prohlédnutí později zamaskovat, postavit se proti méně obratným spolustraníkům a vyšetřovat je v konsolidačních komisích: „Soudruhu/soudružko, souhlasila jsi se vstupem vojsk?“ Někteří, zklamaní z okupace 1968, částečně opatrnicky odešli na západ a nechtěli už se Stranou nic mít – „a tím odčinili ty nesmysly z mládí“ (A. Liehm). U všech přesto převažovala empatie s Kunderou. Vrstevníci, jejichž kroky se po únoru 1948 ubíraly opačným směrem, své názory z 50. let nezměnili. Dvořáčkovci měli odjakživa zakódovaný odpor proti totalitě, ať už hnědé nebo rudé. Řada z nich si při tzv. pražském jaru zachovala zdravou skepsi. Tanky je nepřekvapily.

Kunderovým ideálem se kdysi stala KSČ, Dvořáčkovým ideálem se tehdy nestala. Kundera studoval VŠ a bydlel na koleji, kde se stal kolejním důvěrníkem, o rok starší Dvořáček studoval LVA v Hradci Králové. Chtěl se stát letcem, jeho vzory byli naši tzv. západní letci, příslušníci RAF, kteří bojovali ve 2. světové válce proti hnědé totalitě. Dvořáček důsledně zastával všechno, co stálo proti rudé totalitě: ideál svobody, humanity, základních lidských práv, svobodných voleb. A dalo by se předpokládat, že muž, který toužil být letcem, by pro tento ideál udělal vše. Protože však odmítl vstoupit do KSČ byl spolu s jinými vyloučen. Jeho vzory a učitelé, západní letci, až na výjimky, také nevstoupili do KSČ a byli pronásledováni, perzekvováni, zatýkáni a mučeni. Se svými žáky z LVA se sešli v kriminálech.

Za „nesnesitelně“ naivní můžeme pokládat snahu vzhlížet v 50. letech ke KSČ a nepřipouštět si, že součástí komunistického programu byla perzekuce, mučení a popravy odpůrců její zvrácené politiky. Každý měl přece přátele, sousedy, známé, spolužáky, kolegy v zaměstnání – nekomunisty – a nemohl si nevšimnout, co všechno se kolem děje a proč. Každý mohl číst předúnorový denní tisk a po roce 1948 poslouchat tajně západní rozhlas. Ten, kdo podporoval z ideálu KSČ byl opravdu naivní (nebo slepý), což si nepřipouští ti s máslem na hlavě. Anebo se báli a tušili, co Strana udělá s protivníky a se zrádci? To jim nevadilo podporovat takovou Stranu?

Dvořáček se po únoru nezpronevěřil svým ideálům a své názory nikdy nezměnil. Kunderovci si nesou dodnes Kainovo znamení 50. let, i když někteří různě kličkovali. Dvořáček se po zdařilém útěku do zahraničí rozhodl pracovat pro obnovu demokracie v naší republice a jako agent-chodec se vracet se zpravodajskými úkoly na naše „komunistickými ideály okupované“ území.

Až na výjimky byl každý agent záhy zatčen. Zejména po udání. Tak jako se udávalo ze strachu před gestapem za války, tak se udávalo ze strachu nebo ve jménu ideálů v KSČ.

Mladí komunisté – idealisté nebo kariéristé? Kdo ví. Smutné je, že se po 60 letech po všech zkušenostech z 50. let, z okupace roku 1968, konsolidace a normalizace, dodnes v zemi, kde bez zábran působí KSČM, najdou exkomunisté, kteří hovoří o svých zvrácených ideálech. Naivní Kunderové & spol. se „realizovali“ (v pravém smyslu tohoto slova), zatímco Dvořáčkové & spol. byli „realizováni“– zatčeni, zbídačeni, vystaveni uranovému záření v dolech. Nejednou byli propuštěni na „svobodu“ za tzv. železnou oponu až i po 15 letech věznění, s nálepkou kriminálníka. Tito „kriminálníci“ se obtížně zařazovali do pracovního procesu, dřeli manuálně a převážně živořili. Jejich utrpení se nedá srovnávat s těmi, co v normalizaci „trpěli“ a dodnes stojí za Kunderou. Zatímco Kundera & spol. v době Dvořáčkova věznění – v případě literátů – psali, publikovali, Dvořáček po 14 letech vězení vyšel v 37 letech na „svobodu“ do země obehnané dráty sice živý, ale bezzubý a holohlavý. Pochybuji, že by i po svých krutých zkušenostech z kriminálu litoval, že se nechal vyhodit z LVA, protože nevstoupil do nemravné Strany.

Tak jako bachaři (v 50. letech např. Alois Grebeníček, později poslanec Vondruška) neměli v náplni práce mučit a bít vězně, tak měli straničtí důvěrníci, ať už na koleji, v obytných domech atd. v náplni práce „uhlídat“ své poddané. Jak, to už bylo na nich. Poslanec za KSČM Vondruška přes všechny žaloby pořád kraluje v parlamentu, tak proč by měl být osočován exkomunista Kundera, dneska v celém světě oslavovaný, za to, že tehdy plnil svou povinnost?!

Nezáleží na tom, jestli Kundera Dvořáčka „prásknul“ nebo ne, našel by se zajisté někdo jiný. Inkriminované K. „udání“ naprosto nezměnilo názor na tohoto světoznámého autora u osob, které se orientují v minulosti. Ačkoliv Kunderovci považují Kunderu za člověka velice inteligentního, charismatického, pro Dvořáčkovce zůstává morálně zvráceným. Když byl pro svou kritiku politiky KSČ v nějakém soukromém dopise ze Strany vyloučen v roce 1949, přesto v roce 1956 do ní opět vstoupil. Proč? Vždyť i jeho starý „zavilý“ přítel, také Milan (Uhde), vzpomíná, že někdy v roce 1954 přišlo Kunderovo zásadní prozření: „Vrátil se tehdy z návštěvy Sovětského svazu a já se ho ptal, co si odtamtud přivezl… Odpověděl mi – člověče, já si přivážím zásadní pochybnosti, jestli říjnová revoluce náhodou nebyla nejstrašnějším zločinem 20. století…“ (Respekt, 2008, č. 42). Jak si tedy máme vysvětlit motivy jeho opětovného vstupu v roce 1956? Z ideálu?

Co se stalo s Kunderou a jeho ideály po roce 1968? Ze strany byl vyloučen? Vyškrtnut? Setrval? Existují různé dohady. Nakonec zakotvil v 70. letech v cizině a proslavil se za hranicemi. Jeho komunistická minulost tam dávno řadu lidí nezajímá, protože o praktikách v komunistickém Československu nic nevědí a ani nechtějí vědět. Kundera svou emigrací dokázal, že je proti okupaci. A jestliže by se mu nepodařilo emigrovat a setrval ve vlasti, jak by se rozhodl? Z „ideálu“ by podporoval normalizaci, anebo by pracoval manuálně a žil někde v maringotce, jako někteří jeho bývalí soudruzi? Těžko říct… Touha autora „Žertu“ realizovat se by ho do maringotky určitě nezavedla.

Resumé:

Na světoznámého pomýleného „nesnesitelného“ idealistu exkomunistu se v České republice přece nemůže pohlížet negativně. Tvrdí se nám, že dnes reprezentuje Českou republiku! Osoby jeho typu jsou údajně drahokamy (exkomunistů i některých nekomunistů). Jeho exkomunističtí příznivci se sami od zla KSČ tehdy i dnes distancují. Mysleli to přece upřímně. Ke všem zločinům alibisticky mlčeli. Ve jménu ideálů zlikvidovali konkurenty, vyházeli je z vysokých škol, udávali je, označovali za třídní nepřátele. Když prokoukli, nekáli se, ale stali se reprezentanty naší republiky. Někdy i světoznámými.

Dvořáček a o rok mladší Kundera žili ve stejné nemravné době, kdy i mládež byla záhy postavena před volbu vstoupit do KSČ anebo nevstoupit. Ten kdo nevstoupil si svůj osud zpečetil. Skončil s kariérou. Kdo vstoupil, tak měl zelenou, respektive červenou… Všichni, kdo klopýtli a vstoupili do Strany, tak ji podporovali, a jsou tudíž zodpovědni za zločiny komunismu 50. let, ať se jim to líbí či ne. I když sami zlo nepáchali, tak bez mrknutí oka přihlíželi. (Mimochodem současný předseda KSČM Vojta Filip má Gottwalda rád; vždyť přece nic neudělal, říká, jen podepisoval… Rozsudky smrti!) Prostě byli v KSČ (někteří se dokonce drze vymlouvají, že to dělali kvůli nám, nestraníkům, aby nás chránili). Kundera a spol. se ze svých ideálů nevymluví.

Dovolte mi zacitovat z knihy plk. let. Břetislava Čepelíka „Smeteni z výšin“ (Praha, Naše vojsko 2003, s. 222): „Do LVA nastoupilo v roce 1946 osmdesát osm akademiků. Studium dokončilo 40 %. Z politických důvodů bylo v letech 1948-51 vyhozeno 40 %… Do zahraničí uprchlo 6 %. Souzeno a odsouzeno po únoru 1948 12,5 %. Navrženo trestů 154 léta + 1 doživotní. Odpykáno 104 léta. Při nezdařeném pokusu o odlet byl zastřelen jeden akademik.“ V roce 1991 se díky Břetislavu Čepelíkovi dočkalo rehabilitace z prvních tří poválečných ročníků LVA 71 frekventantů, dalších 6 se nepodařilo kontaktovat. Byli povýšeni na plukovníky. Symbolické ocenění. Na sklonku života. Ministerstvo obrany o nich už vůbec nic netušilo. Po rehabilitaci si dál zrehabilitovaní plukovníci manuálně vydělávali na živobytí, nikdo je nenavrhoval na vyznamenání při různých slavnostních příležitostech.

Takže je to jasné – kdo nechtěl podporovat KSČ, uplatnění ve své vysněné profesi nenašel jako Dvořáček a spol. Někteří bývalí frekventanti LVA „sloužili“ (!) u lopaty leckdy i po listopadu 1989. A proto se nemohli stát světoznámí. Pravdivou knihu typu „Smeteni z výšin“ byste na frankfurtském knižním veletrhu asi nenašli.

Dvořáček a spol. byli zasaženi zločinnou politikou KSČ na prahu života. Dvořáček si své postoje sice odpykal, ale nikdy z nich neslevil. Kundery se dotklo až „nařčení“ při jeho osmdesátinách. Jen jeho svědomí ví, jak to skutečně bylo. Z novin ze dne 22. ledna se dovídáme, že „Kundera se definitivně rozhodl nežalovat časopis Respekt“. Asi ví, proč to dělá.