Řeči do prázdna aneb návrat k řečem po sedmdesáti letech - Adolf Loos - pionýr moderní arcitektury

V posledních letech jakoby došlo ke znovuobjevení Adolfa Loose. Jednoho z výrazných mistrů moderní architektury, který se stal již za svého života legendou. Zanechal stopy v české architektuře a ve středoevropském myšlení i přesto, že se jeho význam průběžně měnil. Začal být oslavován jako guru moderní estetiky. Za nejvýznamnější a zároveň i nejznámější Loosovo dílo nacházející se na našem území je považována vila továrníka Františka Müllera z roku 1930.
Müllerova vila leží v pražských Střešovicích a v současnosti je přístupná veřejnosti. Zájemci najdou více informací v anglickém textu "Loos´ legacy lives on in Prague" od Alana Levyho (viz lednové číslo Českého dialogu).
Mezi ty, kteří objevují a propagují dílo brněnského rodáka Adolfa Loose (1870 -- 1933) patří i kutnohorské nakladatelství Tichá Byzanc. V edici Teorie vydalo koncem loňského roku Loosovu knihu Řeči do prázdna. Číší vína byla pokřtěna 14. března 2002 v prostorách firmy ImarmItalIanI v Praze, jež se na vydání také podílela.
Příjemnou atmosféru jakoby svou přítomností dokresloval duch tohoto kmotra funkcionalismu, vítěze nad ornamentem. Syrové cihlové interiéry, ozdobené mozaikami, terakotou a různobarevnou keramikou, působily lehce a impozantně zároveň. Návštěvníci měli jedinečnou možnost vnímat pestrost barev a tvarů. Neznám lepšího a příjemnějšího místa, kde by vynikla myšlenka a dílo Adolfa Loose lépe než v detailně promyšleném a estetickém prostředí ImarmItalIanI. Úvodem slavnostní prezentace zazněly pozoruhodné přednášky prof. architekta Vladimíra Šlapety a rakouského profesora Adolfa Opela, který je také autorem několika knih o Loosovi.
Kniha Řeči do prázdna vyšla v češtině poprvé v roce 1929 v nakladatelství Orbis a představovala jakýsi "soubor statí o architektuře, bydlení, ústroji a jiných praktických věcech", uspořádaný dr. Bohumilem Markalousem. Většina v knize zahrnutých teoretických a kritických statí byla publikována v německém a českém tisku, především ve vídeňských listech: týdeníku Die Zeit (1897), Wage (1897-1898), N. W. Tagblatt (1900) a v Neue Freie Presse. V roce 1898 pravidelně v Neue Freie Presse tiskli Loosovy komentáře a články k Jubilejní výstavě 1898. Zde také uveřejnil řadu polemických a satirických článků o vídeňské secesi.
V roce 1903 Adolf Loos sám zaplnil dvě čísla časopisu Das Andere (To ostatní s podtitulem List k propagaci západní kultury v Rakousku), jež byla přílohou časopisu Kunst. Na stránkách tohoto časopisu Loos pojednával tónem pohybujícím se mezi aforismem a paradoxem o nejrůznějších tématech týkajících se životního stylu. Věci a děje komentoval a hodnotil podle osobních etických spíše než estetických principů. I Markalous píše, že "všichni, kdo ho znají, líčí ho jako roztomilého, vždy k pomoci ochotného, jako mravně vysoko stojícího člověka". Některé z mnoha tezí jsou základem jeho snad nejslavnější eseje Ornament a zločin, vydané v roce 1908, která je také, spolu s šesti texty z Das Andere, součástí knihy Řeči do prázdna. Sérii statí uzavírají články o Loosovi a úryvky rozhovorů s ním.
Jeho tvorbu poznamenala cesta do Spojených států, kde v letech 1893 až 1896 pobýval u svého strýce ve Filadelfii. Americký pobyt Loose natrvalo ovlivnil. Odpoutání se od akademických postojů, důraz na kvalitu řemeslné práce, osvobození se od ornamentů a především přemýšlení o pojetí klasičnosti v něm dozrály a staly se tématy, ke kterým se ve svých esejích, ale i svých architektonických návrzích a stavitelské práci stále vracel. Neboť jak říkal, "ornament, nejsa již spjat s naší kulturou žádným organickým úvazkem, přestal být výrazem naší kultury. Ornament, jenž se dnes vyrábí, není již živým plodem ani společnosti, ani tradice". Jeho pojetí tvarů a umění směřovalo ke kubismu.
V letech 1897 až 1900 intenzivně publikoval. Psal o hygieně, stolování, oblékání a zařizování bytu, o kultuře jídla, o estetice a umění. Vyhledával příležitosti, aby mohl dávat svým duchaplným způsobem tvůrčí podněty. Vždy však výstředně, nezvykle a kriticky. "Žádá, aby byl život zracionalizován, zvěcněn -- a to je také jeho mravní postulát, protože s estetikou nechtěl mít nic společného," napsal H. E. Jacob v Prager Tagblatt v roce 1928. Loos chtěl dělat věc čistě, užitkově. Krásné je pro něho to, co je praktické.
Žil ve Vídni. Hojně cestoval, stal se světoběžníkem. Pobýval často v Paříži, Německu a Československu. Značnou polemiku vyvolala realizace hladkého bílého povrchu horní části fasády obchodního domu Goldman & Salatsch, který ve Vídni v roce 1910 postavil. Až poté získala Loosova architektura oblibu u vzdělané vídeňské buržoazie. Během druhého desetiletí 20. století navrhl a postavil mnoho budov, například Scheuovu vilu (1912), první terasový dům postavený ve střední Evropě. V roce 1930 mu Československá republika poskytla čestný důchod. Ačkoliv byl velmi nemocný, byl Loos činný až do léta 1932. Zemřel 23. srpna 1933 v sanatoriu poblíž Vídně.
Loosova tvorba nutí i po celém století přemýšlet o věcech všedních, běžných, také ale o jeho pokrokových názorech. Vždyť myšlenka, že "moderní národové bohatnou, národové zaostalí chudnou", je toho dostatečným důkazem.