Otakar Tilichovič

1924, +2008

Když se mně Anna, choť zesnulého Otakara Tělichoviče, optala, zda bych mohl říci několik slov při smuném loučení s Otakarem, souhlasil jsem. Zesnulý byl doposledka členem našeho Sdružení svobodných Čechů a Slováků ve Stockholmu.

Otakara jsem poznal v době druhé vlny československé emigrace, tedy v letech sedmdesátých minulého století, kdy pobýval v exilu už dvě desítky let. Patřil k první vlně československých uprchlíků po tragickém Únoru 1948. Jeho krajanská a exilová aktivita mne, jako i mnoho jiných, silně oslovovala. Také proto zůstane pro nás, kteří jsme jej poznali, nezapomenutelným. Jeho zápal pro Sokol, pro odpor proti diktatuře ve vlasti...

Smrt každého člověk je mezník, jenž sám o sobě je tragikou. Podzimní část Otakarova života byla přece jen jakousi odměnou za jeho nadexistenční angažmá. Ve své choti Anny měl velkou oporu, což mnozí jiní neměli... Otakar, ač odešel v důstojném věku, byl ušetřen dlouhotrvající nemoci. Otakare – nezapomeneme!