Jaroslav Zahrádka

Našemu milému zástupci pro Austrálii náleží velký dík za spolupráci. Dobrovolně pro nás pracoval deset let. Byl redaktorem sokolského Věstníku Sydney, vynikajícím architektem, který mj. navrhoval stavby pro Olympiádu v Sydney v roce 2000, byl absolventem Akademického gymnázia, o čemž si jednou u nás v redakci hezky popovídal s prof. Janou Volfovou, která tam léta učila, občas mi do Prahy zatelefonoval, aby informoval o tom, kdo si zase předplatil náš časopis a při té příležitosti se zeptal, jestli v Klementinu na nádvoří stále stojí ta socha studenta-bojovníka. Radostně jsem mu hlásila, že ano. Loni v létě se o tom mohl osobně přesvědčit, když přijel po několika letech do Prahy a zašel do redakce. Bylo to moc milé setkání, povídání, i na oběd a na pivo do blízké hospůdky jsme zašli.

Když jsem se na podzim dozvěděla, že je nemocný, zatelefonovala jsem mu. Měl zjevnou radost, zavzpomínali jsme na naše letní setkání. Pak řekl, že jde na operaci a že se uvidí...bohužel...19. ledna jsem dostala smutný e-mail... místo na další slova přenechám jeho kamarádovi a báječnému tvůrci čtivých stránek ve Věstníku...

Sbohem, Jardo

...Všichni víme, že smrt není tak zlá, že smrt je jen kus života těžkého. Ale umírání že je těžké, jak nám to kdysi prozradil Jiří Wolker. I Jardovo umírání bylo možná těžké, ale bylo rychlé a krátké. Jako by tu před chvílí ještě mezi námi byl a najednou jakoby zmizel. Však ho všichni dobře vidíme – brejličky, uvážlivý pohled, příjemný úsměv a oči nesklopené. Měl na světě lásek několik – tu svoji architekturu, Prahu, Sokol a věci kolem Sokola, ba řekl bych že i Věstník, ale dvě jeho nejvyšší lásky byli syn Saša a manželka Helenka. Ty dvě bytosti, ty dvě lásky mu stály na tom podstavci nejvyšším. Možná hned těsně pod nimi, leč ve výši velmi úctyhodné stála jeho rodná Praha. O té on Jarda věděl kdeco. O Praze se s Jardou dalo hovořit hodiny a hodiny a také se tak i hovořívalo. Hovořit s Jardou o Praze bylo čirým požitkem. Znal i ty nejzazší kouty, nejužší uličky, výklenky, podloubí, dvory a dvorky, sochy, sousoší tam i onde, v Praze byl vždycky doma, Prahou byl opředen, ba i omámen. Hlavní pražskou třídou byl ovšem nejslavnější a nejpamátnější Jardův pražský boulevard – Spálená ulice a v ní snad znal každý kámen, i ty kameny nespálené. Z Prahy Jarda vlastně nikdy neodešel. Prahou procházel několik let v Africe, na Novém Zélandě, v Melbournu i v Sydney. Nosil si ji s sebou v nůši. Jistě ji s sebou nese i teď. Nejednou jsme v Sydney s Jardou Prahou procházeli. Prolézali. Hleděli jsme z lávky od Smetanova muzea k Hradčanům a poslouchali známý šum vltavského jezu. Rádi jsme se toulávali kolem Vyšehradu, kolem vyšehradských hradeb, pozastavili se před Slavínem a brouzdali se i zbytky starého Podskalí...

Jarda byl ale svými kořeny doma i v Rychnově nad Kněžnou. Tam býval jeho děda hospodským a i tam se Jarda časem zatoulával a dovedl se hrdě jako rodák dívat i na Kralický Sněžník. A rád se toulával i Paříží. Tam se jako mistr krejčovský doučoval i jeho tatínek jako mladý chlapec a tam žil i Jardův strýc a ten byl svého času i starostou pařížského Sokola. Tedy měl Jarda domovů několik i mimo svoji milou Oyster Bay v Sydney. Ale když si tak představuji jak klepe Jaroušek na bránu svatého Petra slyším docela jasně, že na Petrovu otázku Kdo ty vlastně jsi, milá duše? Jarda zvučně bez zamyšlení odpovídá – Jsem Čech a tam v Čechách je můj domov. Dlouho mě hostila i Austrálie, svatý Petře, ale jen hostila. Doma jsem v Čechách a v Praze...