Zdenka Macková

Ve chvílích jako je tato, je obtížné vyjádřit slovy všechen bol a smutek nad odchodem tak vzácně dobrého člověka, naší sestry Zdenky Mackové. Uvědomujeme si neúprosnou skutečnost, že pro nás navždy končí št´astnější doba, kdy jsme se těšili její pravidelné přítomnosti ve veškerém krajanském dění.

Byla to ona, kdo nám svojí starostlivostí, obětavostí a ochotou býti nápomocná skutečně prosvětlovala naše počáteční obtížné emigrantské žití. Pamatuji, jak se zajímala o osudy mnohých zdejších krajanských rodin a jak jim pomáhala sama nebo pomoc pro ně zprostředkovávala.

Nejenom zde ve Vancouveru. Ve výboru tehdejšího Československého sdružení usilovně prosazovala a organizovala finanční i jinou pomoc krajanským rodinám, které ještě před „sametovou revolucí“ žily v nedobrých životních podmínkách v některých sběrných táborech v Evropě, zvláště v Itálii.

My, kdož jsme svojí emigrací ztratili domovy, rodiny a přátele, nalezli jsme – a to velmi brzo – často více nežli jejich náhradu v rodině Zdenky a Jiřího Mackových. Zdenička vždy smateřskou láskou a péčí usilovala a dbala o to, aby bylo učiněno vše potřebné pro zabezpečení a podporu nově příchozích krajanů, zvláště rodin s dětmi. Vzpomínám, kterak jsme si nikdy nedovedli představit žádnou krajanskou událost bez přítomnosti manželů Mackových a to i v době, kdy Zdenička se potýkala se svým vážným zraněním.

Je velmi obtížné se s naší Zdeničkou loučit, navždy zůstane v našich myslích, nikdy na ni nezapomeneme. Jistě mohu říci, že jménem všech krajanů vyslovuji z hloubi srdce upřímnou soustrast jejímu manželovi a celé rodině Zdenky a Jiřího Macka.

Dovolím si připojit pár vět:

Manželé Mackovi pomáhali nejen emigrantskému žití, jak píše autor, ale jejich vstřícnost k lidem byla bezmezná stále. Byli jedněmi z prvních čtenářů našeho časopisu, pomáhali šířit o něm i Českém kalendáři povědomí mezi krajany. Když přijeli do Prahy, vždycky jsme se setkali. Když se mi v roce 2000 podařilo přijet do Kanady, jaksi samozřejmě mne přijali do svého domova, i když krk Jiřího byl v té době zrovna obložen jakýmsi sádrovým obalem po úrazu. To nevadí, řekli a připravili mi báječný program poznávání Vancouveru a okolí i setkávání s dalšími krajany. Když jsem se jednou „ztratila“ z výletu do Viktorie, protože jsem nevěděla, že v autobusu musím zatáhnout za provázek, když chci vystoupit a ten mne odvezl dosti daleko do lesa, běžela mi Zdenička naproti, aby se mi něco nestalo. Měla jsem se u nich jako v ráji.

Děkuji. Také nezapomenu.