Pípa

Před minulým Štědrým dnem, když se zavíraly továrny a propouštěli zaměstnanci, když tradiční vánoční večírek pořádaly jen firmy zajištěné proti bankrotu, se diskutovalo také o jiném. Zda máme vyznávat Ježíška, Santa Clause nebo Dědu Mráze. U posledního z nich je celkem jasno: na rozdíl od pravoslaví máme svého svatého Mikuláše, který v předvečer 6. prosince v doprovodu anděla a čerta navštěvuje děti a kárá je pro jejich nezpůsoby. Punčochy zanechané přede dveřmi nebo za oknem jsou ráno o sv. Mikuláši naplněny sladkostmi. Podle etnologa Mnislava Zeleného bychom multikulturalismu dnešní doby neměli ustupovat ani tím, že si sem nastěhujeme západní, vesměs komerční, symbol Vánoc. Biskup Václav Malý (býv. mluvčí Charty 77, moderátor půlmilionové listopadové /1989/ demonstrace na Letné – pozn. red.) si postěžoval, že místo, abychom v klidu vánočního rozjímání zpívali koledy, ohlušují nás jimi od října tlampače supermarketů soutěžící o zákazníky. „Koledy před adventem, to se nemá,“ říká Malý. „Nadto v obchodech.“ Shánění namísto rozjímání. „Ano, máme krizi,“ tvrdí spisovatel Jiří Stránský (1953- 1960 mukl mj. v Jáchymovských uranových dolech – pozn. red.). „Je to krize z přežranosti.“ Otec Malý připomíná ponaučení z příběhu o zrození Krista: žít v prostotě, skromnosti a pokoře.

Před Štědrým dnem jsem byl pozván na party úspěšné firmy. V hotelu Prince en Ligne se prohýbaly stoly pod vším, co se dá jíst a pít. Já šel k pípě a čekal na obsluhujícího, který se zrovna věnoval dražším drinkům. „To jste si mohl natočit sám,“ řekl mi s důvěrou, když se konečně dostavil.

„Netroufl jsem si,“ byla má reakce. Sklenici v ruce, náhle mi v paměti vyvstala příčina, proč si nenaliju sám.

Být prostým není hanba

Chodili ke mně na ministerstvo potomci Čechů, někdejších vystěhovalců do rumunského Banátu. Tamější české obce se nyní vylidňují, doly jsou vyrubané, není práce. Omladina ji hledá v Čechách. Já jim vydával potvrzení, že patří k naší národní komunitě v zahraničí, aby lépe pochodili u úřadů. Zaměstnání našli zpravidla u akciové společnosti Mitas vyrábějící pneumatiky. Tuzemci se tam dýchat gumový prach nehrnuli.

Banátští mládenci mne okouzlili svou skromností, pokorou před Pánem Bohem, hrdostí na své v cizině urputně udržované češství. Pracovitostí a poctivostí. Jednoho dne jsem v krátkém sdělení popsal řediteli krajanského odboru Zdeňku Lyčkovi tento svůj objev. Dal jsem mu na uvážení, zda bychom pro ty ostýchavé chlapce neměli uspořádat společenské odpoledne, aby věděli, jak si jich vážíme.

Předkládal jsem dr. ing. Lyčkovi každou chvíli nějaký podnět. Jeden pro druhý jsem později zapomínal. Však to bylo na papíře. Asi za měsíc mi šéf říká, abych našel vhodné datum a nechal vytisknout pozvánky, „pokud jde o to setkání“. Jaké? Aha, už vím. Příjemné překvapení.

Příležitosti jsme uzpůsobili Síň Jana Masaryka v Toskánském paláci. I malou výstavku šikovní kolegové připravili. A krajanský tisk vyložili, mezi ním sadu čísel Českého dialogu. Dodavatelé diplomatického protokolu přinesli občerstvení, nápoje, na sud narazili ruční výčep. Když bylo všechno zařízeno, hodinu a půl před začátkem, poslední garçon, aniž bych si toho všiml, zamkl za sebou dveře. Nevědomky mě uvěznili uvnitř.

Plachost těžce zkoušených

Co teď? Natočím si půl sklenice piva, vic nesmím, budu uvádět hosty, a nějak do začátku přečkám. Přitáhl jsem páčku pípy k sobě, pivo teklo jak po provázku. Zatlačil jsem páčku dozadu, abych pípu zavřel, pivo teklo dál. Snad se něco zadrhlo? Přitahuji, zatlačuji, sklenice už přetekla a pivo teče pořád jako v té pohádce o krupičné kaši, která zaplnila nejdřív senci a pak celý dům. Nebylo, koho se dovolat. Až za chvíli jsem zjistil, že páčka pípu uzavírá v postavení uprostřed.

Sál se zaplnil lidmi a projevy pomazaných hlav... Vždyť i náměstek byl pozván, i funkcionáři Mitasu. Nechyběl předseda Česko-rumunské, jakož i dalších společností.

Po ceremoniálu jsem já přistoupil k mikrofonu. Vidím, jak se můj boss ohlíží – to přece nebylo v plánu. Říkám, pomalu a nahlas, „A teď, prosím, všichni k prostřenému stolu a k pípě.“ Tušil jsem, že bez vyzvání si oslavenci netroufnou. Ostatně, po vyzvání také ne. Pivo jsem zprvu roznášel českým chlapcům z Rumunska sám. Neosmělili se jít pro ně jen tak, bez placení. Nikdy nic a od nikoho nedostali zadarmo. Nevěřili svým uším. Vzájemně se postrkovali, než se první odhodlal sám se obsloužit.

Vzpomínka na Čechy z rumunských Karpat se mi v hlavě proťala se slovy vyslovenými před Štědrým večerem v televizi ing. Zeleným, mecenášem amazonských Indiánů, otcem Malým, duchovním s historií usilování o lidská práva a ke své smůle od mládí demokratem Stránským. Všichni jmenovaní jsou velcí ve své prostotě, nenáročnosti až plachosti. Uč se pokoře od lidí životem zkoušených a moudrých, blesklo mi hlavou, jakkoliv bez přímých souvislostí, když jsem v hotelu Prince en Ligne odcházel s pivem od pípy, tentokrát bez maléru.

Opouštíme stanici Vyšehrad. Modlím se, aby souprava konečně zajela dostatečně daleko do tunelu, kde není signál. Stalo se, a spolupasažéři, kteří se chovají, jako by si tu muzikálovou etudu předplatili, zklamaně protáhli obličeje. Už už sahají po osvědčených znuděných maskách.

Za několik okamžiků přijíždíme do stanice I. P. Pavlova a Radeckého marš se opět rozezněl naplno. Lidé lezou smíchy po zemi.

Stále hrající vystupuji z vagonu a všichni účastníci této mé spanilé jízdy mi srdečně mávají

Přiznám se, že tolik sympatií jsem sklidila naposled, když jsem si natloukla nos v bludišti v parku na zámku Loučeň.

Zdvořile se ukláním, opouštím metro a skáču do louže na vinohradském chodníku. Z louže pak do dvaadvacítky, která má pro mne dokonce volné sedadlo. Mobil umlká a já se s úlevou měním v seriózní, nezajímavou osobu.

Vystupuji na Újezdě. Prázdný kelímek, co leží na refýži, si vesele poskočil v čerstvém povětří. V kavárně Savoj na mne čeká elegantní mladík se žlutým šátkem na hlavě.

„Mamka omylem přejela tramvají na Žižkov, tak jsem vám volal, že tu ilustraci převezmu místo ní já, ale nebrala jste to.“

Zároveň s kresbou mi vypadl na podlahu i mobil. Odkud, to pro mne navždy zůstane záhadou.

V té chvíli slyším v duchu svého báječného profesora, akademického malíře Cyrila Boudu: „Liduško, vy nikdy nezklamete, vy holt umíte žít!“