Spanilá jízda (fejeton)

Právě jsem dokončila vyžádanou ilustraci k povídce. Přesně ve 14:30 ji musím předat paní šéfredaktorce v centru Prahy. Tuš ještě neuschla. Skenovat není na čem. Musím ji odevzdat osobně.

Naše rodina vlastní pět aut. Proč zrovna já musím jezdit veřejnou dopravou? Možná to bude tím, že nemám řidičák, další důvody nebudu vyjmenovávat, mohlo by to být příliš zábavné.

Vyrážím z bytu na stanoviště autobusu a vrhám se do sto třicet šestky. Do uší mě udeří následující dialog:

„Tak stotřicetšestka už prej tady nebude jezdit!“ rozčiluje se postarší paní v zelené, flanelové čepici. „Pořád zdražujou jízdný, ale lidem komplikujou život věčnejma změnama. Těm nahoře je to jedno, vozej si zadky v bourákách, pakáž, a my, abysme to snášeli! Eště, že sem v důchodu, jinak bych jim šla, na mou duši, rozbít huby.“

„Já sem taky v důchodu, ale v invalidním,“ přizvukuje paní s plátěnou nákupní taškou.

„No to se teda máte.“

„Mám rakovinu.“

„Nic si z toho nedělejte, já mám zase čtyři vnoučata! Kdo se jim vo to prosil? Takovejch dětí! Nemaj rozum! Teď se jim narodilo pátý!“

„Kluk nebo holčička?“

„Nevím, nejsem na to zvědavá. Vystupujem!“

Otřesena sjíždím do podzemí metra po pohyblivých schodech. Bičuje mě zběsilý průvan, nutí mě držet si levou rukou klobouk na hlavě, aby necestoval jiným směrem než já. V pravé ruce křečovitě svírám kabelu, jako vždy důkladně napěchovanou něčím dočista nesmysluplným.

vypjaté situaci mě přepadává vlastní mobil – ten zatracený, ukřičený, mrňavý a bohužel nepostradatelný vynález digitálního věku. Spustil na mě Radeckého vojenský pochod, který jsem si, coby vyzvánění sama zvolila. Proč? Protože můj mobil se ke mně většinou chová jako generál - staví mě do pozoru jako posledního vojcla a huláká na mě příkazy.

Připadá mi, že volající má nejspíš dalekohled a vystihl, šprýmař, okamžik, kdy telefon opravdu, ale opravdu nemám čím vzít. S obavami, co právě prošvihávám, nastupuji do vagonu. Tupě zírám na tupě zírající spolupasažéry, kteří si nasadili cestovní masky, vyjadřující z poloviny nezájem a z poloviny jakési civilizační zoufalství.

Sotva jsem se zachytila tyče uprostřed vagonu, rozehrál se znovu Radecký. Pochod je hlasitý a budí zaslouženou pozornost. Jen kdybych tak věděla odkud se ozývá. Z levé kapsy? Z pravé? Nervózně rozepínám knoflíky pláště. Není ani ve vestě. Odkud tedy řve?! Vojenský pluk by už dávno nastoupil, zatím co já se stále ještě šacuji.

Spolujedoucí začínají se zájmem sledovat mé zoufalé pokusy. Znovu obracím kapsy na ruby a ošívám se, jako by mě přepadlo stádo blech. Lidé okolo mě odkládají jeden po druhém masky apatie a mění se v nečekaně milé a veselé lidičky. Dokonce i jeden mírně přezdobený mladík, oděný výhradně do značkových svršků, odložil sluchátka, pobaveně se zašklebil a stal se rázem mnohem sympatičtějším.

Volající je vytrvalec a nekazí legraci. Když testuji potřetí kabelu a sundávám ruksak, smějí se už všichni naplno. Někteří si dokonce utírají slzy. Obracím oči v sloup a omluvně se usmívám. Mobil si mě však vychutnává dál.