Postruralista Alois Ambrůz

Dávno tomu, před druhou světovou válkou, existoval v dějinách literatury směr zvaný „ruralismus“. Nejen u nás, ale i v zemích sousedních, ve Francii, v severských zemích. Rozkvět předválečného evropského ruralismu vlastně předcházel vývoji tohoto u nás. Český ruralismus byl jakoby poněkud opožděnou reakcí na tento literární směr v zemích okolních. Společnými rysy děl vznikajících v obrysových hranicích tak zvaného ruralismu byly zhruba tři základní předpoklady: víra v Boha, věrnost, často bolestná, rodným, zpravidla vesnickým či maloměstským tradicím a pojetí lidského života jako nedílné součásti aktivity Boha-Stvořitele.

Autoři-ruralisté měli – jako výchozí platformu své tvorby – odmítání kolektivismu, onoho idealistického všeobecně, a toho konkrétního, kolektivismu, který snímá z lidského jedince pocit individuální odpovědnosti za jakékoli násilí, jakýkoli zločin – zvláště.

Dá se dokonce říci, že tak zvaní ruralisté byli vlastně jakýmisi předbojovníky na poli zápasu o lidská práva každého jednotlivce, každého člověka. Na rozdíl od jiných literárních směrů doby předválečné i pozdější, které se také zajímaly o českou vesnici a selský stav, potažmo agrárnictví, obor lidské činnosti, který národu a státu po staletí poskytoval to nejzákladnější, výživu, které však nejprve pozvolna, poté stále intenzivněji popisovaly a v dobách pozdějších beze všeho studu navíc propagovaly myšlenky socialismu, marxismu a komunismu, ruralismus nejenže bez výjimky respektoval a ctil všechna nejzákladnější „lidská práva“ člověka, ale zároveň vždy a důsledně stavěl před oči čtenáře hodnotu, která jakoby nejen z poválečného světa u nás a na evropském východě, ale dodnes, přes závěje šedesáti let komunistické diktatury, jaksi vytrácela: mám na mysli, ovšem, odpovědnost. Odpovědnost člověka, nejen tváří v tvář sobě samému, ale – a to hlavně – tváří v tvář Bohu-Stvořiteli, za své skutky, za své chování a činění.

Jeden z českých ruralistů, Josef Knap (1900–1973) se v jedné ze svých knih odvážil tázat: „Jaký může být úděl člověka, života vůbec, v dobách hmotné a především morální devastace, jež jako rakovina zachvátila svět po druhé světové válce?“

„Opravdový spisovatel, spisovatel, který za něco stojí, má za povinnost čtenáře nejen bavit, ale má i povinnost vyjadřovat se ke světu, ve kterém žije,“ řekl při přejímání Oskara za film „Soud v Norimberku“ v roce 1961, tedy v době, kdy „zločinní“ čeští básníci a spisovatelé-ruralisté trpěli a strádali v komunistických vězeních téměř jedno celé desetiletí, spisovatel, producent a filmový režisér Abby Manna (1927–2008).

Čeští ruralisté svou tvorbou propagovali neměnné hodnoty: statečnost, věrnost lidskému svěřenému údělu, pokoru před Bohem, osobní odpovědnost, úctu, lásku a soucit s bližními. Zahradníček, Prokůpek, Krepina, Čep, Knap a další a další, stáli v cestě revolučnímu huránástupu nové doby, doby, jak se říkávalo, „Gottwaldovy“. Proto museli z cesty. Zároveň s nimi byli souzeni, někteří dokonce popraveni! – jako Milada Horáková – jiní dlouhá léta žalářováni vědečtí pracovníci, profesoři, učitelé. Perzekuci a genocidě této intelektuální větve národa následovalo ostouzení a zdecimování církví, duchovních osob, věřících. Do třetice, v rámci násilné kolektivizace českého, moravského a slovenského venkova muselo být z kořenů vyvráceno a rozvráceno selství Československa, potlačeno politiku ovlivňující agrárnictví, posléze jak zemědělské, tak malovýrobní nesocialistické! Úspěšné prvorepublikové družstevnictví.

Cesta k nádherné budoucnosti, budoucnosti, ve které údajně „již nebude pánů ani žebráků…“ byla slavně nastoupena. Duševní pracovníci z měst jezdili na zdevastovaný venkov „zachraňovat naši úrodu“. Traktory Zetory rozorávaly „všechny meze“, abychom to my, lidé nové doby, „měli k sobě blíž…“ Jan Zahradníček ve vězení napsal: „Znamení moci“. Léta šla. Přišel podivuhodný leden 1967 a u Nejvyššího soudu v Praze se odehrávalo odvolací řízení. Nejvyšší soud shledal, že „v jednání obžalovaných (Knapa, Křeliny, dr. Fučíka, Prokůpka a Langra odsouzených v roce 1952) nelze spatřovat žádnou trestnou činnost“. Byli zproštěni obžaloby „v plném rozsahu“. Jakoby tento – v našich dějinách tak vzácný – akt pozdní, ale přece částečné spravedlnosti rozrazil jakési, po dvacetiletí zamrzlé a zarezlé čepy přirozeného života. V létě toho roku 1967 se konala slavná „kafkovská konference“. Probuzení československých spisovatelů, básníků, redaktorů a kritiků následovalo. V Praze se zase začalo volněji dýchat. Co následovalo, víme všichni: ještě podivuhodnější než rok 1967, slavný rok 1967. Jaro 68, o kterém napsal exilový básník Pavel Javor, že „v brázdách dýchá jaro nesmělé…“ se přelilo do léta, aby jedné letní noci dodýchalo, v krvi a slzách, někde na tramvajových kolejích za zoufalého přihlížení bezmocných mužů a plačících žen a dětí. Spuštění oné Churchillovy pomyslné „železné opony“ se v naší zemi, po tragických dvaceti letech – konalo znovu – a opět na dalších dvacet let… A potom se konal Kryl a Havel a Charta 77, a – zdá se nám dnes – jaksi nevyhnutelně, přišel podzim 1989. Léta zase jdou. Kryl, Olga Havlová, Josef Kemr, Radovan Lukavský a další a další… už s námi nejsou. Odešli básníci Ivan Jelínek, Ivan Diviš, F. D. Merth, Ivan Slavík, Rio Preisner… Do lepšího světa a navždy odešly většiny exilů 1939, 1948, odcházejí mnozí z exilu 1968. Česká republika prý už dnes nemá exil. Dělíme se na Domo-Čechy, a potom „krajany“, lidičky, kteří už prý svým se svým vlastním domovem nemají nic společného. Nu, a máme, ovšem, ta „báječná léta s Klausem…“

Píše se nové jaro, jaro české, osmičkové. Jaro roku dvoutisícího osmého. Proč, řeknete si, ještě dnes, vzpomínat na nějaké, dnes nejen mládeži, ale i většinou Čechů a Moravanů středního věku, dávno zapomenuté, sedmdesát let staré „ruralisty“.

Inu, nevzpomínala bych. Ale přihodila se taková věc… Asi před rokem mi přišla z Kanady, od neznámého dobrého kanadského člověka, ne Čecha!, zásilka knížek s přípisem: „My friend writes books. Cannot read them, so I am sending them to you…“ A tak jsem, téměř před rokem, pro sebe „objevila“ českomoravského, současného novo- ruralistu. Nelekejte se, vy, kdo jste třeba žádné ruralisty nikdy nečetli, vy kdo jste se spokojili například s Juliem Fučíkem, Janem Drdou, nebo dokonce raným Milanem Kunderou. Nebudeme se rozhodně vracet sedmdesát let zpátky, to nelze. Ani v životě, pochopitelně, ani v literárních směrech nebo literatuře vůbec. Tož vysvětlím?

První knížku Aloise Ambrůze „ZATMĚNÍ NA VÝCHODĚ“ (EDICE ČESKÝCH AUTORŮ, Votobia, s. r. o., v Olomouci 2003) jsem přečetla na jeden zátah. Je to strhující křehký příběh o náhodném setkání, náklonnosti a lásce zestárlého exulanta v Kanadě k malé dcerušce sousedky, Češky, která opuštěna manželem, živí několikačlennou rodinu jako stevardka na mezinárodních linkách. Je to knížka o lidech, chcete-li knížka o exilu, nechcete-li vnímat, že je to TAKÉ! O exilu, nechte tak. Knížka o malém stvořeníčku na začátku života a zestárlém muži v důchodu, inženýrovi s úžasným pozorovacím talentem, s láskou k lidem i lidičkám, nevšedním znalcem přírody, mužem, který má naprosté jasno v tom, jak se mohou, dají a mají vychovávat děti. Hrdina knížky, inženýr Nikodém, není z těch našich lidí v zahraničí, kteří, podle názoru některých doma, se „prosadili“, „udělali díru do světa“, jsou „významní“. Inženýr Nikodém, Čechoslovák v Kanadě, prožil dalo by se říci víceméně „obyčejný lidský život. Sám o sobě se domnívá, že celkem „neúspěšně“. Ale v tom se mýlí, v tomto ocenění sama sebe se hluboce mýlí. Dovolím si říci, že postava Nikodéma v Ambrůzově knížce je z rodu těch literárních postav, o kterých se kdysi říkávalo, že jsou „solí země“. Nikodém v Kanadě nedělá „kariéru“, nežene se od postavení v jednom podniku k vyššímu postavení jinde. Sám ke své – nepokrytě se projevující zlosti – zůstává „zazděný“ v podniku, kde jako na slovo vzatý odborník a neúchylný poctivec odvádí více než skvělou práci, ale jako do toho prostředí nezapadající „cizinec“ se nikdy nedočká spravedlivého ocenění za svůj přínos, ba právě naopak. Kdyby byl sám, možná, že by na svém postavení něco změnil. Ale na Nikodémovi závisí další členové rodiny. A Nikodém, než by jakkoli nepříznivě ovlivnil postavení rodiny, raději v sobě hryže svou nespokojenost v zaměstnání a – vzpomeňme našich ruralistů! – věren svému životnímu postavení, svému osudu, táhne svou káru dál. Když, v pozdních letech života, ve stáří, osamění, v zajetí hlásících se chorob věku, vtrhne do jeho života malé české děvčátko, jakoby mu kdosi podal životní elixír. Nikodém rázem přestává ve svém, někdy až do jisté míry morbidním, sebezpytování. Jeho za celý život nastřádaná moudrost, laskavost, hluboká znalost života rozkvetou jako jakýsi hlaváček v jarním slunci. Nikodém nezištně pomáhá sousední rodině nést nelehký životní kříž… Kromě líbezného „Zatmění na východě“ jsem darem dostala ještě tyto knížky: „Usmíření“ (Votobia 2004), „Hložinky“ (Votobia 2005), Dům ústřice (Votobia 2006) a Radovánky poznovu (Lípa Vizovice 2007).

Díky tomuto daru neznámého Kanaďana jsem objevila neoruralistu. Ale jak předesláno, nic se nikdy nevrací, ani v životě, ani v literárních směrech. Ambrůz ruralista je a není. Je, protože základní nosné pilíře umění dávných ruralistů jsou v jeho knížkách jaksi implicitně zakotveny: nesmlouvavá, Boží zákony dané lidem respektující, moudrá a chápavá, ryzí lidskost; věrnost rodovým tradicím, věrnost vlastnímu osobnímu údělu; cit pro člověka i přírodu, moudrost života a z ní vyvěrající radost z životních darů, kterých se nám, jednomu každému z nás, významnému či „nevýznamnému“, dnes a denně, i bez jakékoli naší vlastní zásluhy, dostává. (Je jen na nás samých, abychom odstranili slupky z očí svých a naučili se je vnímat…)

Pro toto vše Ambrůz tedy neoruralista JE. A teď, proč, zároveň, paradoxně, I NENÍ: Zaprvé nežijeme v letech třicátých století minulého. Zadruhé Ambrůz nestaví děje svých hrdinů a postav výhradně do prostředí československého/ českého/moravského venkova. Nemusí. Dnešní soudobí Češi, Moravané, Slezané, Slováci se volně pohybují po zeměkouli stejně jako příslušníci jakéhokoli jiného – ovšem svobodného! – státu, autorova tvorba tomu odpovídá. Začtete-li se do Ambrůzových knížek, prožijete – v pohodlí své čtenářské židle ať v Karlových Varech, nebo v Kanadě, v USA nebo v Austrálii – desítky lidských anabází, příběhů, životních cest našich spolurodáků od první části minulého století, přes těžká léta války, komunismu, až po naše, polistopadové časy. Ambrůzova znalost různých prostředí jak v ČR, tak v zahraničí, je udivující. Jako autor – zpět k ruralismu! – chová spisovatel své postavy v lásce – v zahraničí, je udivující. Byť jejich životní osudy, povahy, citová hnutí a psychologické povahokresby podává realisticky, způsobem padni-komu-padni. Čtenář cítí, že pokud je autor nucen některé své postavy nějak soudit, pod ruralistickým úhlem sub specie aeternitatis, i tehdy tak činí s láskou, se snahou spíše chápat než odsuzovat. Autor dokáže chladně a přesně, analyticky vkládat prst do ran zlých totalitních dob, ale stejně se dokáže tiše sklonit a věcně popsat situace, v nichž – po mnoha a mnoha letech vzájemného nepřátelství mezi jednotlivci nebo celými rody, nepřátelství zasetého do lidských duší jedovatými semeny komunismu, se oběť pronásledování a dřívější pronásledovatel dokážou lidsky sejít, přiznat vinu, odpustit, podat ruce… Ambrůz ve svých knížkách neuhýbá před pravdou. Tragédie a trampoty moravského/ českého venkova vykresluje realisticky, zlé a nedobré jevy pojmenovává pravými jmény. Přesto, jeho nezastíraná láska k domovu, ke všem jeho obyvatelům, se jako oblak dávno zapomenutí, ale náhle – z náhodou po letech otevřené babiččiny skříně – rázem vyvanuté vůně, vznáší nad každou jeho knížkou.