Dík české poště!

Že existuje pošta, jsem zjistila ve svých čtyřech letech u babičky na Jarově poblíž pražského Žižkova. Stála jsem na zahrádce a kolem jel poštovní vůz tažený koněm. Pan pošťák zastavil, něco babičce předal a přátelsky s ní pohovořil. Babička mi pak vysvětlila, že koník se jmenuje Ferda, pan pošťák Veselý a že v tom hezkém modrém voze za nimi jsou dopisy a balíčky pro lidi, kteří na ně čekají a kteří z nich budou mít nejspíš radost.

Když jsem byla později na nějakém výletě se školou, poslala jsem babičce pohled s trošku neúplnou adresou. Snad tam byla ulice i Jarov, ale místo jména stálo Moje babička. A babička tu pohlednici dostala! Samozřejmě, protože pošťák, (to už nebyl pan Veselý s koníkem Ferdou, ale nový socialistický doručovatel) se prostě zeptal lidí v sousedství, kdo má osmiletou vnučku Evu...

Do redakce v Legerově ulici jednou došel dopis s adresou Český dialog, Praha. Nic víc tam nestálo, ani ulice, ani pražská čtvrť a přesto došel. O tom, že mi přicházely dopisy na jméno Střížková, Střížová, Stříža, Střihavková, Střížka či Stříška a dokonce Křížovská či Křížovka ani nemluvě. Prostě český pošťák, i když se mu třeba říká doručovatel, z tradice starých dob, za komunismu, i nyní, si ví rady. Prostě se zeptá a zásilku se snaží doručit. Je to v jeho stavovské cti a je to správné, vždyť ten, kdo to poslal si za to i zaplatil. A že udělal chybu v adrese? To se může stát každému. Ale ten, komu je dopis poslán, většinou existuje, někde bydlí, jen to dá někdy trochu práce ho najít...

Ne tak v zahraničí. Pošta v Puerto de la Cruz na Tenerife má zavřeno, když se jí chce zavřít, ačkoliv je normální všední den. Že by dala na dveře ceduli proč, event. kdy zase otevře, ani nápad. Prostě jižní teplý kraj – maňána! A když na dopis kromě celé adresy nenapíšete číslo bytu, nedostane adresát nic.

Když posílám zásilku do USA nebo do Kanady, mám už předem kopřivku. Bojím se, že napíšu špatně jedno písmeno nebo číslo a zásilka se mi vrátí. Ano, stává se mi to. Anebo se také vůbec nevrátí ani není doručena. Jeden americký kamarád, trochu levicově zaměřený mi to vysvětloval tím, že tuto málo placenou práci vykonávají všelijací Portorikánci a jiní přistěhovalci a když neumějí dobře číst a nestrefí se do té adresy, tak prostě ty zásilky vyhodí. A někdy je vyhodí i proto, že jsou prostě z té těžké práce unaveni.

Posílala jsem před časem jedné milé dámě do Kanady velkou obálku s našimi časopisy. Adresa byla správná, ale nenapsala jsem číslo bytu. Po dlouhé době mi zásilka přišla zpět. Poslala jsem ji znovu s připsaným bytem a znovu zaplatila.

15. prosince 2008 jsem této milé dámě opět posílala – tentokrát balík s deseti Českými kalendáři (bratru 780 Kč poštovného) – a opět jsem nenapsala číslo bytu. Mea culpa, mea culpa, ale ta paní tam bydlí asi padesát let a v domě je vrátný. To se ten pošťák nemohl toho vrátného zeptat do které schránky to má vhodit? Nemohl, zřejmě proto, že má mozek menší než třešni nebo proto, že kanadská pošta má na ředitelství pány s mozky podobnými a proto takové zaměstnává...

S milou paní v Kanadě jsme si posílaly e-maily s dotazy, zda-li už zásilka došla apod. Byla určena jako vánoční dárky. Bohužel, až za měsíc v polovině ledna jsem se dopídila co se stalo a kde se balíček nachází. A to zase díky české poště! Má na své webové stránce totiž úžasnou věc: vyhledávání či sledování zásilek. Stačí zadat podací číslo a už to „jede“. Přečetla jsem si tam, že moje zásilka odešla 15. 12. z Prahy 1, do Montrealu dorazila 23. 12. a hned 24. 12. byla poslána zpět adresátovi (což jsem já se sídlem na Praze 9). Ale oni to z Kanady poslali na Slovensko, snad tam dodnes nevědí, že jsme dva státy. Odtud putovala do Břeclavi (snad zase na Slovensku neznají Prahu?), poté do Prahy 10 a odtud do Prahy 9, kde jsem si balík na poště vyzvedla, zaplatila jakousi částku za to putování, zabalila jej znovu i s číslem bytu a znovu jej jdu na poštu poslat a – zaplatit 780 Kč.

Sláva české poště a nesláva těm jiným...