Obamova inaugurace

Poprvé jsem takový ceremoniál zažil před televizní obrazovkou, před přemnoha lety, když John F. Kennedy, idol nás tehdejších studentů, byl uváděn do úřadu, s hlavou nepokrytou tradičním cylindrem. Z jeho projevu si všichni dodnes pamatujeme ono doporučení národu, aby neočekával od státu, co pro něj udělá, ale naopak se přičinit, co my pro něj uděláme.

Fotogenický manželský pár nových nájemníků v Bílém domě a brzo poté mezinárodní krize (Bay of Pigs fiasko, Berlínská zeď) a tragedie v Dallasu. Nástupce Lyndon B. Johnson, válka ve Vietnamu, Richard Nixon, aféra Watergate, potupná rezignace, do úřadu se dostává Jimmy Carter, námořní důstojník a původně pěstitel burských oříšků. Od něj jsem si hodně sliboval, poněvadž si jako svého poradce pro záležitosti národní bezpečnosti vybral Zbigniewa Brzezinského, mého učitele – a idola – na Kolumbijské univerzitě.

Carterem mocně zklamán, hlasoval jsem pro jeho úspěšného přemožitele Ronalda Reagana, posléze s historickými zásluhami o demontáž sovětské supervelmoci. Zatímco Reagan se bitev za druhé světové války účastnil jen v hollywoodských atelierech, jeho nástupce, George H. W. Bush jako letec v Pacifiku bojoval, byl sestřelen a z oceánu vyloven dřív, než si ho mohli všimnout žraloci.

Po této generaci se do vedoucích rolí dostavili tzv. baby boomers, zrození zásluhou činnosti demobilizovaných veteránů. V případě Wiliama Jeffersona Clintona a George W. Bushe se tak stalo v roce 1946.

Clinton, majitel tuze nepokojného poklopce, vzdor skandálu s orální aktivistkou Monikou Lewinskou, se v úřadě udržel celá dvě volební období, a stejně tak jeho nástupce Bush mladší, jehož rovněž osmiletý pobyt notně poznamenaly útok 11. září 2001 a následná válka v Iráku. Historie nám časem poskytne odpověď, zda s dopadem zkázonosným či blahodárným.

V rámci globálního oteplování tady tuze mrzneme a inaugurační úterní den 20. ledna 2009 nebyl výjimkou. Dva miliony zájemců se přihrnuly do Washingtonu být u historické události, kdy Barack Hussein Obama, sice každým označovaný jako „Afro-Američan“, ale ve skutečnosti míšenec (z bělošské matky a keňského otce, který rodinu opustil, když mu byly dva roky), se dostává na vrchol moci jako přesvědčivý důkaz o pokračující transformaci americké společenosti. Černoch již byl zvolen guvernérem ve státu Massachusetts, Ind, nota bene konzervativní republikán, se stal guvernérem v Louisianě, Vietnamec, který jako dítě uprchlíků vyrostl v Kalifornii, teď dorazil do Washingtonu v roli nového kongresmana.

Hlasoval jsem pro Obamova oponenta Johna McCaina z několika důvodů včetně zcela osobního (znám se s jeho matkou, pozoruhodnou dámou, věk 96), ač bych mohl mít i osobní důvod sympatizovat s jeho přemožitelem. Však moje manželka je rovněž míšenka (otec Číňan, matka Švýcarka). Ve svých začátcích v Americe, jako pracovnice u OSN, při prvních cestách v jižanských státech okusila rasismus na své položluté kůži (výkop ze záchodů jen pro bílé, odkop na poslední sedadla autobusu pro černé).

V mém početném táboře McCainových podpůrců jsem byl svědkem hořekování, přirovnávajícím výsledek voleb ke katastrofě 11. září 2001. Slyšel jsem též ale konejšení v podobě připomínky na stařičký vtip o jeptišce, která v okamžiku neodvratitelného znásilnění se povzbudila ve smyslu „když už to musí být, tak ať si to aspoň trošku užiju.“ Naštěstí převládá názor, že když se tedy Obama stal naším prezidentem, je to ten jediný, jehož máme, a bude ke prospěchu nás všech, abychom mu přáli jen to dobré, vzájemně užitečné.

Problémů má teď před sebou vrchovatě.