Rudolf Zahradník - Laboratorní deník: Zač jsme bojovali

1-2 2009 Knihy česky

Životopisné vzpomínky fyzikálního a kvantového chemika prof. ing. Rudolfa Zahradníka, DrSc. (narozen 20. 10. 1928, v období 1993 až 2001 předseda Akademie věd České republiky a v letech 1994–1997 první předseda obnovené Učené společnosti ČR) zachycují půlstoletí klíčových událostí zrodu a vývoje české vědy a výzkumu.

Respektovaný vědec, který ve svém oboru daleko předstihl dobu a pro chemii se rozhodl již jako dvanáctiletý gymnazista, charakterizuje tuto svoji knihu jako určité skládání účtů. Jde tu především o výzkum uskutečňovaný v chemických ústavech Čs. akademie věd. Každému desetiletí od poloviny 20. do začátku 21. století je při tomto bilancování věnována samostatná kapitola: prof. Zahradník v ní popisuje svoji vlastní práci i činnost jiných předních badatelů, zaznamenává kontakty se zahraničními pracovišti, obecné klima i významné události sledovaného období. A přidává historky o lidech a o životě, nazvané kupříkladu: Jak jsme žili v šedesátých letech; Drobné příběhy o Státní bezpečnosti; Bitva o zlato v České republice atd.

Zde je několik výňatků ze zmíněné publikace:

• Co pokládám za dary boží či dary bohů? Je to touha po poznání, jež hraje v životě všech vnímavých velkou úlohu. U badatelů, humanistů a přírodovědců je to podmínka nutná pro veškerou činnost. S tím se snoubí druhý z darů, totiž to, že lidská bytost je dána superpozicí rozumu a citu. Obojího je naléhavě potřeba; jsou-li tyto složky v harmonii, nehrozí – v souvislosti s vědou – etické problémy. Za třetí z darů božích pokládám přátelství, nad něž stavím máloco. ·V přírodních vědách jde o úsilí pochopit vše, čím jsme obklopeni, od elementárních částic až po vesmír, včetně nás samých. Takto pojatá příroda tvoří celek a bylo by krásné, kdybychom byli schopni popsat jej pomocí jediné vědní disciplíny. Zatím ale musíme vzít za vděk fyzikou, chemií, biodisciplínami, lékařstvím. Na matematiku jsem nezapomněl, ta je rigorózní bází, na níž přírodní a technické vědy spočívají.
• Počítače nemají morálku, a proto slouží stejně dobře kulturní společnosti i organizovanému zločinu. Stejně je tomu s pomocí, kterou bohatší svět poskytuje světu chudšímu. Ta pomoc může sloužit strádajícím anebo zvětšit bankovní konto rozdělovatele pomoci, chová-li se jako zločinec.
• V roce 1968 mi bylo divné, že od konce února jsem osamocen s přesvědčením (vírou, pocitem), že je to jen otázka času, kdy Sověti vpadnou a všemi prostředky Pražské jaro zničí. Můj hlavní důvod byl ten, že kdyby to tolerovali, došlo by k rychlému zániku sovětského impéria. Pražské jaro bylo impulzem a katalyzátorem. Dokonce jsem se obával, že pro zachování impéria by byli schopni použít i taktických jaderných zbraní. Těžko, těžko jsem hledal doma bližní, kteří by moje názory sdíleli. Dodnes je mi však záhadou, že tolik lidí, kteří měli mít ve věci politické jasno, zastávalo názory tak jiné.
• Je pozoruhodné, s jakým nasazením se mnohým z těch, kdo byli u nás před rokem 1989 zapojeni do tajných služeb, podařilo proniknout do významných pozic. Bylo-li to ve státní službě, byli v určitém počtu případů zbaveni rozhodování o desetitisících, tu a tam milionech. Ani v nejmenším to nebránilo dostat se ke stamilionovým i miliardovým majetkům a ke klíčovým pozicím ve středním i velkém průmyslu a v bankovnictví.

Z následujících historek, jimiž prof. Zahradník své bilancování prokládá, jsou dvě z časů tzv. reálného socialismu, třetí je z doby novější:

Uznání chemickému výzkumu

Hostem ČSAV byl na jaře 1968 šéf výzkumu německého chemického gigantu Hoechst, vynikající chemik prof. Horn, který obdivoval prof. Wichterleho a velice ctil Prahu. Při čekání na tramvaj mi říkal:

Pane Zahradníku, dokud zdejší průmysl nepochopí, jaký mozkový potenciál má v chemických ústavech Akademie, nebude v Československu lépe. Nyní je velká naděje na dobrou změnu...

Je 37 let po tomto rozhovoru (psáno v roce 2005) a ono se pořád nic podstatného neudálo.

Zapomenutý kartáček

Vážený spektroskopik z Texasu Ralph S. Becker projevil zájem o seznámení. Navíc poznamenal, že Praha a Československo ho přitahují proto, že část jeho předků je českého původu. Také neodolal a po vystoupení z letadla poklekl a symbolicky políbil půdu svých předků. Čekal jsem na hosta v Ruzyni na letišti. Jen jsme nasedli do auta, řekl, že v Paříži v hotelu zapomněl zubní kartáček a prosil, abychom u prvního vhodného obchodu zastavili a kartáček koupili. Hrklo ve mně – v té době nebylo v Praze možné už řadu týdnů o zubní kartáček ani zavadit. Ralph byl ale posedlý touhou po kartáčku a během jízdy jej připomínal... (Situaci – a nechtěně i pověst jinak ubohého hospodářského systému v této zemi – zachránila až doma paní Milena Zahradníková, která měla dva či tři kartáčky v zásobě.)

Královská návštěva

V březnu 1996 navštívilo Českou republiku a především Václava Havla Její Veličenstvo Alžběta II., královna Spojeného království Velké Británie a Severního Irska s chotěm, Jeho královskou Výsostí princem Filipem, vévodou z Edinburghu. Byli jsme písemně poučeni o oslovování veličenstev a vše probíhalo hladce a elegantně.

Na večeři ve Španělském sále Pražského hradu bylo asi 300 hostů. Dostalo se mi cti sedět u jednoho stolu s prezidentem a královnou. Štěstí jsem měl i na sousedy – po pravici první dvorní dámu Jejího Veličenstva lady Dugdale, po levici Jeho Excelenci britského velvyslance Michaela Burtona. Konverzace napravo i nalevo byla velmi živá a témat mnoho. Neméně pěkný byl i dozvuk večeře druhý den, slavností recepce v Rudolfinu. Jako živě konverzující hosté jsme vykračovali snad deset minut kolem velkého sálu. Vtom to zašumělo, otevřel se postranní vchod, nahoře stanuli královští a prezidentští manželé a pak zvolna sestupovali do sálu. Čirou náhodou nás to zastihlo v místě, kde těch pár schodů ústí do sálu. Princ Filip, usmívaje se, šel přímo k nám: Dobrý večer, my jsme se někde viděli, můžete mi říct kde? Vaše Výsosti, jistě – včera jsme společně večeřeli na Hradě a já měl to potěšení, že jsem seděl u Vašeho stolu. Ó to mám radost, že jsem se nemýlil! Od té doby máme známé v Buckinghamském paláci. Amen.

Knihu vydalo
nakladatelství Academia,
Jaromír Novotný