Stromy jako zázrak přírody a umělecká díla

    Neumím stromy k ničemu přirovnat. Jsou pro mne tak důležité, že mohu k nim chovat jen úctu. Nedokáži si svět bez stromů představit. Tam, kde se jim špatně daří, v nehostinných pustinách, po nich zůstává studeně prázdno. Snad proto i Islanďané ve své zemi uctívají několik málo místeček, snad dá se říci, že stromy, i když my bychom tyto jejich rezervace, pokud bychom je potkali jinde, přešli nevšímavě.
    Strom cítím jako jeden z nejlepších a nekrásnějších projevů života. Když někoho nebo něco mám rád, nemohu se tohoto hlubokého citu zbavit. Stromy miluji. Obdivuji jejich stavbu, vznešenost, tvarování, jejich touhu vidět dál. Už několik let vyhledávám mezi nimi krasavce, kteří z nějakého důvodu předčili ostatní. Měly málo či mnoho místa, mohly se rozvíjet co jim síly stačily, či naopak se rvaly se životem a vytrvaly třeba na nejnehostinnějším místě. Byl jsem okouzlen stromy za polárním kruhem, které se svým úsporným růstem přizpůsobily tvrdým podmínkám a přitom si zachovaly půvab. Vlastně neznám druh, který by v nejkvalitnějších jedincích nebyl krasavcem. Nemohu než žasnout, od prvního setkání, nad ušlechtilou vznešeností cedrů. Nad bukovými lesy, jednotlivými duby, kaštany, lípami. Nad nebe se dotýkajícími smrky. Nad množstvím druhů borovic. Nad rozmanitostí a sebejistotou palem.
    Zvláštní kapitolou jsou jednotlivci, ti, kteří jen sami reprezentují sebe a neskrývají se za les, jednotlivci kteří mohou kázat co jsou zač a co umějí. Záleží na tom, jak si dají se svými větvemi záležet, ale vždy jsou nenapodobitelnými individui a originály. A to jsem ještě chtěl složit tu nejhlubší úctu starým stromům. Opravdu zasluhují úctu. Nejen pro svou rozložitost a pompéznost. Ale ony zaznamenávaly čas. Jsou jeho svědky. Přerůstají i možnosti člověka. Ukazují, že stáří samo o sobě je určitým věčným připomenutím závažnosti života. Jsou tací, když mluví o stromech a často i o lidech a praví: jsou přestárlí. Měli by se tito nemoudří lidé hanbit. Podívejte se dobře na fotografie. Je ta báječná, mohutná borovice, kterou nemůžeme přejít bez pohnutí a nesmírné pokory a opět úcty, přestárlá? Nebo ona velmi stará oliva, která, právě ve vrcholném věku a později, vytváří těžko definovatelné tvary, jakoby nebyly ani součástí přírody, přestárlá? Byla vaše maminka přestárlá? Prosím, nepoužívejte slovo přestárlá, byli byste hlupáci. Mnohokrát jsem nejen polemizoval, ale zle se rozčílil, když někdo argumentoval, že je třeba tento a tamten strom zlikvidovat, protože je to nálet. Pokud si dobře prohlédnete následující fotografie, mnohé, myslím obdivuhodné, stromy, které právě vidíme, jsou v tomto zkomoleném slova smyslu: nálet. Nemají právo žít, jsou méněcenné a méně krásné?
    Skutečně, většina stromů jsou zároveň uměleckými díly. Kolik je v nich neopakovatelnosti a tvůrčí fantazie? Vždy jsem v mnohých viděl sochy. Socha totiž není jen, jak také někdo myslí, socha jakéhosi panáka. Socha je mnohoobsažné, výtvarně mnohostranné ztvárnění hmoty, prostoru či myšlenky. Tomu stromy odpovídají. Konečně abstrakce do umění 20. století přišla i z této strany. Je na nás, abychom se my naučili vidět a všechnu tu výtvarnost a krásu pojmenovat.