Jazz na hradě

Ať už máme kdokoliv všelijaké připomínky k našemu panu prezidentovi, jedno se Václavu Klausovi nedá upřít. Zavedl na svém prezidentském sídle neobvyklé, ale báječné jazzové svátky. Začalo to už v roce 2004 vzpomínkou na kontrabasistu Luďka Hulana, kdy si se špičkovými muzikanty zazpívala Jana Koubková, a pokračovalo každýn dalším rokem jedním nebo několika koncerty. Nelze zde jmenovat všechny, ale například koncem roku 2008 zněl Rožmberským sálem nezaměnitelný hlas Evy Pilarové, kterou milovník jazzu Josef Švorecký kdysi přezdil na Evu Fitzpilarovou a na 21. ledna t. r., kdy by se dožila 75 let legendární zpěvačka Eva Olmerová, pozvala Kancelář prezidenta republiky a Správa Pražského hradu opět vynikající hudebníky a jazzové zpěvačky. Evu Emingerovou, která je zkušenou jazzmankou již od svých studentských let, Gabrielu Kočí, charismatickou brněnskou rodačku, Yvonne Sanchéz – zpěvačku s exotickým jménem i původem a také zkušenou Elenu Suchánkovou.

Večer dramaturgicky připravil Josef Vejvoda, syn hitmakera století Jaromíra Vejvody (Škoda lásky, původně Modřanská polka), výborný jazzman (byl např. člen legendárních SHQ Karla Velebného a Jazz Celluly Laca Deciho). Chystáme s ním rozhovor, stejně jako s Jiřím Stivínem, který nakonec koncertu pokřtil své nové CD, právě na Hradě před dvěma lety natočené.

Byl to moc hezký večer, na němž jsme mohli vzpomenout Evu Olmerovou nejen v podání písní jejích mladších kolegyň, ale i v krátkém, zato úžasném dokumentu. Evě by se koncert jistě také líbil... připomeňme si ji:

Eva Olmerová

...nebyla obyčejná žena, obyčejná zpěvačka, obyčejná manželka či přítelkyně mužů, kteří si nevěděli rady s jejím temperamenten. Ona byla přírodní úkaz, živel. Někdy povodeň, bouřka i tornádo, někdy zas zurčivá říčka či něžný potůček, který dovedl pohladit, utěšit.

Osud jí nadělil mimořádný muzikální talent a cit – a to nejen jak se říká jazzový feeling, ale i schopnost vcítění se do trablů nebo naopak radostí jiných lidí, plakat s nimi i prožívat hezké chvíle. To vše z jejího podání písní zaznívá.

Neučila se nikde zpívat a také nemusela. Podmanivý hlas i muzikálnost dostala při narození do vínku...

Jako dítko ze slušné rodiny hrála na piano. Později, když se její rodiče rozvedli, jako dospívající dívka nacházela přátele mezi trampy, kde hráli na kytary a zpívali. Brzy hru na kytaru také zvládla a její zpěv se jejím přátelům líbil.

Když jí bylo šestnáct, chodila tancovat na tzv. nedělní čaje, kde hrál swingový muzikant Arnošt Kavka. A tam poprvé – s velikou trémou, která jí mimochodem nikdy neopustila – si zazpívala na veřejnosti. Pak už přicházely další příležitosti.

V roce 1962 byla pozvána do populárního divadla Semafor, aby vystřídala na pódiu Evu Pilarovou, která odcházela na mateřskou dovolenou. Olmerová měla úspěch a Jiří Suchý s ní nazkoušel hru Šest žen, kde „zpívala jako bohyně“, jak se později vyjádřil. Bohužel, z tehdejšího Národního výboru přišlo nařízení, že Eva nesmí vystupovat v Praze. Soudruhům vadilo její přátelství s trampy a jak napsali „kriminální minulost“. Ona si totiž nikdy nebrala servítky a tak jednou dala facku policistovi, který ji obtěžoval. Nato byla vzata do vazby a vyslýchána. Facka byla zřejmě spíše záminka, šlo hlavně o jejího dědečka, diplomata, který za války v Londýně pracoval v exilové vládě Edvarda Beneše. StB chtělo Evu získat pro donášení. Ale to se jim nezdařilo.

Jiří Suchý tehdy Šest žen přemístil z Prahy do Plzně, kde měla hra velký ohlas. Po čase se s ní vrátilo divadlo do Prahy, kde doufalo, že úředníky obměkčí. To se také nezdařilo a Olmerová musela z divadla Semafor odejít. Nešla daleko, dostala angažmá v nočním revuálním podniku Alhambra na Václavském náměstí.

Ale ještě před ponižujícím zákazem se Evě podařilo natočit svoji první písničku na desku. Překrásný šanson Jsi jako dlouhý most pro ni napsal skladatel Karel Mareš (který ji také přivedl do Semaforu) a otextoval Rostislav Černý. Doprovázel orchestr Karla Krautgartnera. Eva písničku zpívala v Lucerně na koncertu televizní soutěže Hledáme písničku pro všední den a získala od odborné poroty první cenu.

V roce 1967 se Eva vrátila do Semaforu a v době tzv. Pražského jara se tam dočkala i svého recitálu. Také natočila své první album a to s vynikajícími jazzovými muzikanty. Následovala úspěšná etapa zpívání v Ateliéru, kam ji pozval Ivan Vyskočil. Eva zpívala s mnohými zvučnými kapelami a sólisty, natočila řadu desek, objevovala se i v televizi. Ačkoliv se všichni hudební kritici shodovali v tom, že je úžasná jazzová zpěvačka, ona se za ni nepovažovala. Ráda zpívala i trampské písně a country. Já jsem s ní dokonce zažila večírek, kde se po chvilce odmítání přidala k moravským lidovým – a jak! Vždycky chytila ten chybějící druhý, třetí či jaký hlas...

Dlouho by se dalo o Eviných hudebních i životních krocích psát... však v knížce Jaroslava Kříženeckého Eva Olmerová se můžete dočíst hodně...