Přitažlivá a moderní opera není žádný přelud

Opakovaně zcela vyprodané Národní divadlo při některých operních inscenacích svědčí v poslední době o jakési malé obrodě pražské opery. Byly (a dosud jsou) obavy o osud tohoto žánru v moderní době. Ale zdá se, že nejen v zahraničí byl již vynalezen recept na Věc Makropulos pro operu. I u nás v Praze se již vícekrát zablýskalo na časy kvalitní operní režie 21. století.

Paradoxně však méně často při uvádění klasického repertoáru. Zde je to právě, zdá se, nejsvízelnější, a nové a nové pokusy o dobré nastudování národních oper, jako jsou Prodaná nevěsta, Rusalka či Hubička, mají velmi střídavou kvalitu. Národnímu divadlu se však docela daří uvádět díla moderní či pro tuto scénu netradiční. Nyní se například do repertoáru vrací již před čtyřmi lety uvedené a úspěšné Nagano Ondřeje Havelky, inspirované vítězstvím českých hokejistů na olympiádě. Stále je velký zájem o Březinovu komorní operu Zítra se bude... uváděnou v divadle Kolowrat. Vynikajícím tahem byla i Šlitrova a Suchého Dobře placená procházka. Všechny tyto inscenace vedou bezpochyby k omlazení diváctva a k vytvoření nového okruhu zájemců o operu.

Kvalitě může pomoci i práce nového šéfdirigenta Orchestru ND, mladého, charismatického a již velmi osvědčeného Tomáše Netopila. Důležité je však najít cestu ke zvýšení zájmu i o tradiční repertoár – a ta opět vede přes originalitu, i když raději ne za každou cenu. Zde se Národnímu divadlu, tedy jeho současnému vedení (šéfem opery je Jiří Heřman) daří především u koprodukcí či inscenací vytvořených spolu se zahraničními režiséry. Velkým úspěchem bylo nastudování Mozartova Tita (La Clemenza di Tito) v roce 2006. Německý manželský pár Userl a Karl-Ernst Hermannovi s hostujícími zahraničními sólisty a s pražskými umělci dokázali vytvořit moderní a nadčasovou záležitost, která vzbudila jak obrovský divácký ohlas, tak i nadšení kritiků. I Tito se nyní znovu objevil na repertoáru.

Poslední lahůdkou, kterou ND připravilo, je Janáčkova Věc Makropulos v koprodukci s English National Opera. Režie, scéna, kostýmy, vše dílo britských divadelníků, jsou vynikající. Vycházejí z doby, v níž vznikla Čapkova předloha – ostatně Janáček ji geniálně zhudebnil brzy na to. Výprava obsahuje prvky chladného konstruktivismu a může evokovat stejně tak dobře moderní advokátní kancelář, divadelní foyer či prostory krematoria. To sice není místem děje, ale záplavy květin, jimiž je scéna po představení slavné pěvkyně Emíle Marty zavalena, paradoxně umocňují hrůzu ze smrti i z nesmrtelnosti a krematorium připomínají. Režie docílila obdivuhodného napětí a spádu, zejména v posledním, až strhujícím jednání. Výkony všech pěvců je třeba ocenit, vyniká však především německá sopranistka Gun-Brit Barkmin v roli Eliny Makropulos alias Emílie Marty. Bylo by fraškou, kdyby představitelka role operní divy, před kterou všichni muži padají na kolena a kvůli níž se zabíjejí, kulhala za svojí postavou. V tomto případě jde však o skutečně obdivuhodný pěvecký i herecký výkon a je třeba pochválit i slušnou kvalitu češtiny. Obdobně to platí i pro tenoristu Gianlucu Zampieriho v roli Gregora.

Loňské Janáčkovo výročí bylo tak v Národním dobře oslaveno. Otázka však zní. Bude nutné si k dosažení obdobné kvality sjednávat další zahraniční koprodukce i pro Smetanovy či Dvořákovy opery? Doufejme, že lze podobné možnosti najít i v domácích zdrojích.