Čtyři Janové

Je studený leden roku 2009. Vykonávám běžné práce, sypu ptákům do krmítka, pečuji o svých pět slepic, slepého starého jezevčíka a hlavou mi jdou vzpomínky na leden před 40 lety. To jsem necelé dva roky učila na staroslavném Akademickém gymnáziu v Praze svůj milovaný předmět dějepis. Šťastná z toho, jak mě mezi sebe přijala většina kolegů, šťastná z krásných mladých lidí, našich studentů. A do toho v srpnové noci vpád tzv. spřátelených vojsk států Varšavské smlouvy, poté můj příjezd do okupované Prahy plné tanků a vojáků. Když tehdejší politická reprezentace v čele s Dubčekem zbaběle podepsala v Moskvě souhlas se vstupem armád, tak pro mne jediným opravdovým mužem, který neztratil tvář, byl dr. František Kriegel. Pocit beznaděje byl tak obrovský, že jsem si jej do svých letitých zápisků napsala.

A potom přišel 16. leden roku 1969. Při první zprávě o činu studenta Filozofické fakulty UK Jana Palacha se mi téměř zastavilo srdce. Srdce matky tří dětí a kantorky, která svoje řemeslo milovala. S nejstarším synkem jsem zašla rozsvítit svíčku na Václavské náměstí. On, ač tehdy teprve desetiletý, nikdy na ten okamžik nezapomněl. Já také ne. Dne 25. února toho roku smrt dalšího Jana. Jana Zajíce, středoškolského studenta ze severní Moravy. Den své dobrovolné smrti patrně nezvolil náhodou. V roce 1948 se ujala v naší zemi vláda v čele s Komunistickou stranou a byli to její představitelé, kteří záhy po smrti obou Janů se snažili jejich čin zlehčovat všemi prostředky, až po exhumaci těla Jana Palacha z hrobu na Olšanech a následném zpopelnění. Rodina byla přinucena k souhlasu hrozbou, že jeho popel rozptýlí neznámo kde. Urnu nakonec dovolili uložit na hřbitově rodného města Všetat.

Jak nevzpomenout osudu českého náboženského reformátora Jana Husa, jehož popel spolu se zemí kat vhodil do vod řeky Rýna, aby po tomto muži neprávem obžalovaném a odsouzeném k smrti upálením nezůstala sebemenší památka. Nepodařilo se! Vzpomínka na jeho: „...hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti...“ žije v historické paměti lidí naší země stále. A Husova slova Jan Palach pocházející z evangelické rodiny jistě znal. Chování komunistických politiků mi připomnělo to, jak němečtí fašisté zlikvidovali tisíce vězňů koncentračních táborů. V Praze jsem jako studentka historie poprvé viděla desítky jmen jejich obětí na zdech Pinkasovy synagogy na Starém Městě pražském, zůstala jsem tam tenkrát stát v němé hrůze. O praktikách likvidace politických vězňů, mezi něž patřili i tzv. třídní nepřátelé – sedláci, živnostníci – o nichž mluvili můj dědeček – sedlák a otec – truhlář. Byla jsem tehdy malá, proto hovořili šeptem. V celé nahotě jsem se o praktikách komunistické justice, tak podobných těm fašistickým, dozvídala právě v roce 1968.

Léta normalizace byla nejen tíživá, ale lámala charaktery a obávám se, že ovoce těchto let budeme sklízet ještě drahnou dobu.

Říká se, že „historie je učitelkou života“, proto mi nedalo srovnávat chování české politické reprezentace po smrti Jana Husa s chováním té, která vládla o 500 let později. Moderní historie občas nazývá středověk temným. Ale tehdy představitelé země – šlechta – poslali kostnickému koncilu (církevní koncil je nejvyšší sbor a jeho závěry dodnes závazné pro katolickou církev) list, v němž protestovali proti potrestání mistra univerzity a kazatele Jana Husa na základě „lživého, a tudíž nespravedlivého obvinění a rozsudku“. Bylo k němu připojeno víc než 400 pečetí předních mužů království. A jak se zachovali ti, kteří vládli naší zemi ve 20. století?

Nejenže v Moskvě v roce 1968 až na jednoho zbaběle a ustrašeně sklonili hlavy, ale hned v lednu roku následujícího poslali oddíly domácí policie a „věrných“ Lidových milicí proti občanům protestujícím proti okupaci.

Chci ještě připomenout prvního z Janů 20. století v Čechách. Byl to také student, tenkrát medicíny. Rok končil také devítkou. Po ostudném podepsání mnichovské smlouvy rok předtím vyšli lidé do ulic 28. října, v den, kdy před jednadvaceti lety vznikla svobodná Československá republika. Pár měsíců existoval protektorát – lidový šibeniční humor mu říkal „Protentokrát“. Zklamání ze zrady sladké Francie a hrdého Albionu bylo příliš velké. I tehdy zasáhla proti demonstrantům policie a německý policista postřelil, jak se ukázalo smrtelně, studenta z Moravy Jana Opletala. Po několika dnech zemřel a jeho pohřeb 17. listopadu 1939 byl posledním okamžikem veřejného protestu proti okupantům na dlouhých šest let. Byly zavřeny vysoké školy, z představitelů studentů několik popraveno a řada poslána do koncentračních táborů. Svým žákům jsem vždy tyto chvíle připomínala; učinila jsem tak i v pátek 17. 11. 1989.

Dodnes mi z paměti nevymizela délka hodin, které plynuly zoufale pomalu do pondělního rána, než jsem šla do školy a našla jsem je tam všechny odhodlané a rozhodnuté k činům, k nimž jsme my dospělí až na pár výjimek neměli odvahu. Během těch listopadových dnů před dvaceti lety mi táhly hlavou.

Nejen vzpomínka na tři Jany 20. století a jednoho z 15. století, i slova amerického prezidenta, kterého nejen moje generace, ale svět obdivoval, J. F. Kennedyho: „Neptejte se, co pro vás může udělat vaše země. Ptejte se, co pro svou zemi můžete udělat vy.“ A naši mladí lidé tehdy tato slova naplnili činy, tak jako Janové našich dějin. Budiž jim za to dík. Vím, že historická paměť je věčná.

Českých dějin hrátky ošidné

Prvotina a hned bestseller. Právě vyšlo už čtvrté vydání tého čtivé knihy plné malých úsměvných příběhů z české historie. Namátkou pár názvů kapitol: O dvou knížecích bratrech a prvním českém králi, O strýci básníkovi a synovci králi, Vína pitel, nebo muž hájící zájmy království až do těch statků a hrdel?, Osud frejíře, Autor prvního bestselleru český kronikář, Tajemství osudové ženy Rudolfa II., První české noviny.

Autorka dvaapadesáti portrétů historických osobností a krátkých vyprávění o významných anebo méně významných, ale nějak pozoruhodných událostech, historička Jana Volfová, má dar vtipného „pera“. Knihou se člověk poučí, ale i pobaví a potěší.

Knihu vydává nakladatelství LEDA a ROZMLUVY Alexandra Tomského. Možno si ji objednat na poštovní adrese Českého dialogu, Sokolovská 179, 190 00, Praha 9, tel. 420 266 131 241 (dopoledne), tel. (odpoledne) a fax (celý den i noc) 420 222 221 344, e-mail: strizovska@seznam.cz nebo m.fialkova@centrum.cz