Jan Horal – O ideálech

Pane Horale, jak jste se podílel na vzniku tohoto filmu?

Radami, informacemi, které jsem mohl jeho tvůrcům poskytnout o té době. Zejména pak o atmosféře první republiky, kterou legionáři do značné míry utvářeli.

Víte, já jsem se narodil brzy po první světové válce, je mi osmdesát šest. Můj otec, jeho přátelé, mnozí moji učitelé byli legionáři... to byly generace, které nás vychovávaly.

Když mi bylo pět, přišel jsem do Sokola. Možná, že největší ztráta pro dnešní společnost je právě ten Sokol a sokolský duch, v němž nás tito lidé vedli odmalička. Dal mi nejvíc k tomu, že jsem byl schopen se pak ve druhém odboji za války (v Británii) postavit na zadní - a když bylo zapotřebí, bojovat. A přitom nebýt egoistou.

Víte, pomoc Sokola byla naprostým základem, pilířem tehdejší výchovy k odolnosti, dobré fyzické kondici, ale hlavně také k lásce a úctě k vlastnímu národu a republice. V ideál sobody, poctivosti a užitečnosti práce pro Československou republiku věřili legionáři, tehdejší českoslovenští politici i občané – a v duchu těchto ideálů pro tuto republiku vychovávali děti a mládež a byli jí vzory.

Jak jste tedy viděl legionáře tehdy jako mladý kluk?

Historie mne odjakživa zajímala. Táta mi říkal, když chceš pochopit přítomnost, musíš znát minulost. Chodli k nám jeho kamarádi a vyprávěli... A mne velmi zajímalo, proč ti lidé, kteří šli do války v rakouskouherské uniformě, přešli na druhou stranu. Velká skupina Čechů je považovala zpočátku skutečně za dezertéry. Ta situace se měnila až v průběhu, kdy lidé pochopili, že je to příležitost ukázat světu, kdo jsou Češi, a že jsou schopni a ochotni bojovat za ideály nové republiky, o kterou šlo. Zpočátku ale neměli zdaleka jednoznačnou podporu veřejnosti.

Nepřipadalo vám, že je škoda, že se přípravy tohoto filmu nechopili Češi? Že to museli udělat Američani?

Vidíte, ted´jste to vlastně řekla! Ten film mohli vytvořit jen lidé, kteří mají dojem, že vznik československých legií bylo něco mimořádného. Kteří mají ještě ideály. Vypadá to, že naši lidé je jakoby ztratili

Já myslím, že je ale i dnes mezi mladými lidmi dost výjimek, jsou i ti, kteří se o historii zajímají a jsou i čestní mladí lidé s ideály... dnes je myslím například dobře vychovává Skaut, který je docela rozšířený, nemyslíte?

Ale kdepak, podívejte se kolik je skautů, a kolik bylo tehdy sokolů! A hlavně, skauting je mezinárodní a nevěnoval a nevěnuje zdaleka tolik pozornost těm národním hodnotám, spíše sportu a čím dál více zábavě. Je pozitivní, ale dnes aby děti přitáhl, snaží se být hlavně zábavou.

Já bohužel vidím, že obecně nyní panuje nezájem mladé generace o svoji minulost, nejen u nás, ale v celém západním světě. Neříkám to rád, ale západní svět je v naprosté dekadenci.

Co s tím? Je něco takového, jako film o hrdinných legionářích lékem?

Víte, život se zakládá ať chceme nebo ne na boji. Ale nové generace neumí bojovat za svá práva a budoucnost. Bojovat nebo se namáhat se nenosí. A ono to ani není třeba! Jenže kultura, která přestala bojovat, se stává dekadentní a spěje ke svému zániku. To není nic nového, to je zánik tolika kultur před naší. Po druhé světové válce západní svět žil lépe a lépe a zapomněl na to, že jsou i mimomateriální hodnoty. Zapomněl na ideje.

naše společnost zapomněla na to, jak se to stalo, že může žít lépe. A že měla ještě před 19 lety ideály. A to mohou českoslovenští legionáři v tomhle optimistickém americkém filmu alespoň trochu připomenout.

Plk. Ing. Jan Horal, MBE,

Nositel řádu Francouzské čestné legie, Válečného kříže 39-45, Medaile za chrabrost

Po okupaci Čech a Moravy odešel ve svých 16 letech do exilu. Do řad československé armády se dobrovolně přihlásil na Středním východě. V červenci 1943 se v rámci jednotky přesunul do Velké Británie a byl zařazen do Československé samostatné obrněné brigády. Během jejího nasazení u Dukerque byl vážně zraněn. Po vyléčení a návratu do Československa vystudoval obor strojního inženýrství. Po komunistickém převratu emigroval do Švédska. Po pádu komunismu se vrátil do Čech. Významný mecenáš válečných veteránů.