Witold Gombrowicz - Trans-Atlantik

11-12 2008 Knihy česky
obálka čísla

Zajímavý příběh, satira i vážná myšlenka je obsažena v Trans-Atlantiku, knize, která poprvé vyšla v roce 1953 a vzbudila velikou nevoli veřejnosti. Od té doby uplynulo mnoho času, ale přesto téma knihy - národa a jeho mentality je zajímavé a aktuální i dnes. Jaký národ jsou dnes Poláci a jak se od nás liší?

Kniha Trans-Atlantik od autora polského původu Witolda Gombrowice se po otevření tváří jako životopis mladého muže, který jede poprvé v životě do Argentiny a po propuknutí války zde zůstává . Čtenář se ovšem nesmí nechat zmýlit, celá kniha je satirický pohled plný fantazií autora.

Velice zajímavý stylistický prostředek je použití velkých písmen uprostřed věty.

„Nemám moc rád máslovité Máslo, moc nudlovité Nudle, moc jahelnaté Jáhly, moc kroupovité Kroupy“.

V celé knize je skrytý hluboký vlastenecký podtext, který se skrývá pod ostrou kritikou a břitkým humorem. Přesto je jasné, že tuto knihu napsal člověk, který miluje svou zemi a svůj národ. Gombrowic se nebojí kritiky a dokáže s naprostou přesností sdělit co mu vadí na Polsku, Polácích i na Argentině.

Celé dílo je ovlivněno dobou ve které bylo napsáno. Válka zasáhla celou Evropu a ovlivnila všechny její obyvatele. Bez rozdílu národnosti.

Velice zajímavá scéna je souboj dvou mužů – Tomáše a Gonzala. Jejich přátelé se dohodnou a dají jim prázdné pistole. Dojde k paradoxní situaci.Tomáš pečlivě míří, když vidí, že jeho soupeř ho nezasáhl. Tato situace nám připomíná válku a celý svět, kdy jeden přítel míří na druhého a stejně jako v souboji není cesty zpět.

Souboj je jako válka. Dva přátelé si dali úkol – souboj do první krve. Ale kde není náboj,nemůže být ani krev a tak nastává nekonečný koloběh bez konce. Nabít, zacílit, vypálit.

Stejně jako válka, která neprobíhá pouze na bojišti, ale i v diplomatických kruzích.

Nabít, zacílit, vypálit.

Možná, že i tak závažná situace jako je celosvětová válka by mohla končit, když se psi poperou.

Mám strach z toho, že nemám strach. Jednoduchá věta, kterou autor použil je plná humoru a přesto vystihuje podstatu věci.

„Třetího dne zmocnil se mě Strach z toho, že nemám žádný strach…“

Velké S ve slově strach navozuje pocit, že Strach je něco jiného než strach.

Strach je bytost nejenom slovo. A bytost dokáže napáchat více škody než věc. Bytost má moc, vůli, může ničit a ubližovat. Strach je opravdová konkrétní bytost, nebo je součástí každého z nás? Je správné strach cítit nebo ne? Autor velice vtipným a bystrým způsobem předkládá čtenáři hluboké myšlenky a ten pokud si tuto knihu přečte pečlivě nebude zklamán. Trans-Atlantik se musí číst pomalu beze spěchu, tak aby čtenář nasákl celým příběhem jako houba. Autor nás nenápadně mezi řádky nutí přemýšlet nad vážnými věcmi.

Stejně tak nás Gombrowicz dokáže přesvědčit, že válka není jenom vážná věc, ale lze se jí i smát. Způsob jakým uchopil postavu velvyslance nám napovídá, že celá politika je vlastně jedna veliká komedie a myslím, že v tomto ohledu se do dnešního dne nic nezměnilo.

Autor nám ukazuje, jak je pro člověka, který má ve své zemi už určité jméno, těžké začínat znovu.

Trans-Atlantik
překlad Helena Stachová
Nakladatelství Revolver Revue
v Praze 2007, 167 stran
Anna Sobotková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012