Konec českého tisku aneb co teď?

    Nová verze publikace "Konec českého tisku", která se věnuje aktuálnímu tématu českého tisku v zahraničních rukách, byla slavnostně pokřtěna 7. března 2002 v literární kavárně Academia v Praze. Autorem není nikdo jiný než historik a spisovatel Bořivoj Čelovský, který nepřestává překvapovat českou veřejnost. A to nejen svou vitalitou, ale především nevšedním zájmem o věci veřejné, o události a jevy, které neodmyslitelně patří k české státnosti a navazují na demokratické a humanitní tradice.
    Z druhého, opraveného a podstatně rozšířeného vydání "Konec českého tisku" (Tilia, Šenov u Ostravy 2002, 320 s.) tentokrát vypadl otazník. Autor to vysvětluje v ;předmluvě takto: "Ohlasy na knížku Konec českého tisku? mě přesvědčily, že na českém strništi už nikdy nevzejde obilí s tučnými klasy -- všude vidím růst plevel. Prodali jsme vodu, kterou pijeme, plyn, na němž vaříme, a zítra prodáme cizincům telekomunikace, které nás spojují, i elektřinu, jíž svítíme. Na prodej toho zbývá už jen málo, snad jenom špitály a kriminály. Prodali jsme také naše noviny, které se dnes už přestaly pohoršovat nad tímto zločinným výprodejem národní podstaty, a dokonce se ani netáží, jak se uživíme, když už nebudeme mít vůbec nic na prodej".
    Co předcházelo tomuto vydání? V září 2001 vyšla Čelovského brožura "Konec českého tisku?" (Tilia, Šenov u Ostravy 2001, 86 s.), kde autor stručně analyzuje stav českého denního tisku. Bořivoj Čelovský jasně a srozumitelně formuluje fakta, která jsou již všeobecně známá, ale bohužel opomíjená. Cizí vliv, v tomto případě německý, prostupuje plíživě českou společností, a setkává se s překvapivou lhostejností. Čelovského srovnání se situací v Kanadě (kde byly včas podchyceny podobné kapitálové tendence a bylo tak zabráněno USA skoupit kanadský tisk) by pro český mediální trh mělo být inspirací. Proč se nepoučit z modelu, který již funguje? Proč nevyužít koncepci legislativy vyspělé demokracie? Vzniklou situaci by měli řešit čeští zákonodárci, neboť jedině legislativními opatřeními lze zabránit tomuto alarmujícímu stavu.
    Autor na vlastní náklady rozeslal v září loňského roku brožuru "Konec českého tisku?" všem poslancům a senátorům, členům vlády, Kanceláři prezidenta republiky a dalším 1060 jednotlivcům (spisovatelům, historikům, univerzitním pedagogům, vědcům, publicistům a dalším významným osobnostem). Jak v úvodu druhého dílu píše, "ke konci ledna 2002 jsem poštou a prostřednictvím internetu obdržel celkem 262 dopisy od 244 osob". V nezkráceném nebo částečném znění uveřejnil 223 ohlasů. Odpovědi jsou řazeny abecedně, výjimku tvoří jen oddíly věnované korespondenci poslanců a senátorů, v nichž dal autor přednost uspořádání podle stranické příslušnosti.
    Pročítání dopisů politiků, historiků, vědců, spisovatelů a dalších osobností je velmi poučné. Zajímavé jsou některé názory a postoje k předloženému tématu. Svědčí o je jich informovanosti, ale i trestuhodné nevědomosti, o rozhledu, samostatném myšlení, někdy i bezradnosti (u poslanců až zarážející) a slušném vychování. Někteří lidé ani nechápou, oč jde a jsou neuvěřitelně naivní. Vedle souhlasných příspěvků nechybí ani kritické připomínky, z kterých je patrná nedůvěra k Čelovskému pojetí a výtky jeho údajné zaujatosti. Čelovský mezi reakce zařadil i zdvořilostní nebo jen formální odpovědi.
    U některých dopisů poslanců a senátorů jsou uvedeny i autorovy písemné odpovědi. Nejednou jim doporučuje, co si představuje, že by se s touto situací ještě dalo dělat: vytvořit nezávislou komisi, novelizovat patřičné zákony či použít již fungující a osvědčený kanadský model vlastnictví národního tisku. Autor také v ;některých případech konstatuje, že slibovaný dopis politika dosud nedošel, že někdo slíbil osobně s ním věc projednat a dosud se neozval, prostě tvrdě nastavuje zrcadlo neserióznímu jednání. Pokud někdo přislíbil, že hodlá v této věci něco podniknout, Čelovský ho chválí, ale často tušíme, že ani sám nevěří těmto planým slibům.
    Odvážný počin dr. Čelovského -- zmapování situace českého tisku a volání po nápravě -- by měl zalarmovat naši politickou a kulturní veřejnost, aby si uvědomila, že českému tisku zvoní hrana. Můžeme za těchto okolností ještě vůbec používat přívlastek "český"? Nebo pokud hovoříme o tisku, vycházejícím na území České republiky, budeme používat přívlastek "německý"? Logicky je to oprávněné a především pravdivé. Na tradice, morálku a národní hodnoty se dnes již nehledí... Co tedy teď? Pokusit se napravit chyby minulosti, ke kterým vedle nezkušenosti přispěla i vychytralost některých našich občanů, ale i lačnost po penězích. Snažme se zachránit, co se dá.