Mnoho prima tváří Ivana Jonáše

11-12 2008 Naši ve světě česky
obálka čísla

Znám toho zajímavého a velmi činného člověka asi patnáct let a považuji ho za dobrého kamaráda. Žije ve Švédsku, v krásné lesní pustině asi hodinu od Stockholmu, kde - jak říká - lišky a losi dávají dobrou noc, o srnčí zvěři a rozmanitém ptactvu nemluvě. Občas se mu a jeho milé ženě Alence (malířka a milovnice koček) pověsím (někdy i s kolegyní) na pár dní na krk při své každoroční návštěvě báječného setkání našinců v Kyrkekvarnu (jak je ostatně popsáno mnohokrát v jiných číslech časopisu). Když společně autem (jeho) putujeme těch 400 km ze severu na jih do místa určení, posloucháme s nadšením jeho barvité vyprávění o všem možném. O jezerech, lesích a krajině, co vidíme kolem, o švédské, ale i české a světové historii (jeho znalosti jsou více než encyklopedické, ale vtipněji podávané než bývá v těch knihách), i o situaci ve Švédsku, diskutujeme o situaci v Česku, v USA a jinde, ale dojde i na vzpomínky... nedávno jsme si např. u něho doma hráli staré nahrávky Sputniků.

Sputnici a doba...

V anonci minulého čísla ČD jsem slibovala článek Sputnici a Ivan Jonáš. Ale to bylo trochu zkreslené. Ivana totiž se Sputniky cosi spojuje, ale jinak je to muž více tváří. Takže, já bych na začátek tu kdysi velmi slavnou kapelu a atmosféru doby jen připomenula a míním se k ní extra vrátit v dalším vydání ČD, neboť zájemci se mohou těšit na CD a knížku! Něco o ní už je i na webu: http://www.sputnici.cz.

Sputnici byli mezi prvními rock´n´rollovými či bigbeatovými kapelami, které vznikaly živelně koncem padesátých a začátkem šedesátých let minulého století jako určitý vzdor, provokace, ale i vyjádření vlastních názorů a postojů. Na rozdíl od pozdějších skupin, kde zpěváci zpívali (špatně) anglické texty, měli Sputnici hned od začátku vlastní textovou i hudební tvorbu. Jejich tvůrci byli Tomislav Vašíček, Eduard Krečmar, Karel Hlavatý, Petr Janda a celá řada dalších.

Základ souboru vznikl ze spolužáků jedenáctiletky (slovo gymnázium znělo soudruhům moc buržoazně) na tř. W. Piecka (dnes Korunní) 2 v Praze na Vinohradech. A Ivan Jonáš byl jedním ze zakladatelů, psal literární, scénické i písňové texty, sháněl možnosti vystupování a hlavně čelil stálým výtkám všelijakých referentů proti této západní a podvratné kultuře, tedy měl jakousi funkci manažera.

V roce 1958 se odehrálo první představení pro spolužáky, ale ředitelka školy jim další hraní ‘rozmluvila’. Nicméně po roce už byla veřejná premiéra nazvaná Život je žízní aneb Ať žije, kdo pije a následovala další a další vystoupení. Narůstal počet tanečních zábav, soutěží a přehlídek i vlastních koncertních programů, největší ve vyprodané Lucerně a Vojanových sadech v roce 1962. Byla to doba mírného politického uvolnění, kdy mladí lidé (i já) poslouchali do noci rádio Luxembourg a zkoušeli zpívat a hrát místo dosud vnucovaných častušek a budovatelských písní (např. Přes spáleniště, přes krvavé řeky jdou mstící pluky neochvějně dál...) písně populární a rockové.

Sputnici se nejprve stali amatérskou kapelou a „estrádním souborem“ ZK ROH Tesla, kde byli brzy zakázáni.

Od září 1960 působili při Přírodovědecké fakultě UK, kde studovali Hlavatý a Jonáš. Ke konci roku 1962 rostly ve skupině rozpory. Na jedné straně stálo hudební křídlo s Petrem Jandou, Janem Obermajerem, Tomem Vašíčkem a sestrami Němcovými. Na druhé straně stálo divadelní křídlo s Eduardem Krečmarem, Zdeňkem Leišem, Ivanem Jonášem a Jiřím Klímou. Hudební křídlo chtělo hrát písničky a instrumentálky, pracovat na aranžích a rozvíjet vlastní tvorbu. Divadelní křídlo chtělo promlouvat ke světu ve formě vlastní podoby divadla malých forem, divadla, které neskrývá obdiv k podobnému dění v Semaforu, Redutě, Rokoku či Na zábradlí...Tímto rozkolem Ivanova éra ve Sputnicích skončila, ale ne navždy, jak se dnes ukazuje.

Ivan odjakživa miloval přírodu, putování a objevování. Už se spolužáky z vinohradské jedenáctiletky lezli a chodili po horách, což pokračovalo při studiu na Přírodovědecké fakultě, kterou dokončil a poté pracoval na VŠCHT a taky v Akademii věd.

Rodinné zázemí a ruské tanky

Ivan se narodil 15. dubna 1942. Jeho otec Jaromír byl právníkem, ale všichni čtyři dědečkové a babičky byli učitelé, stejně tak jako jsou dnes jsou bratr Pavel a jeho dvě vlastní dcery Patricie a Zuzana. Maminka Lilinka pedagogické studium nedokončila, ale o to více si svou učitelskou vášeň vybíjela na synech. Prostě rodina vzdělanců, intelektuálů, kde se mluvilo otevřeně doma o tom, o čem se následně nemluvilo ve škole. Mladí lidé v té době chápali, že něco není v pořádku, a že dospělí mají strach...

Jeho otec po roce 1948 vyměnil advokacii za práci pomocného skladníka ve Vysočanech. Ale protože byl veskrze milý a oblíbený člověk, časem postoupil na místo podnikového právníka.

V roce 1968 Ivan spolu s mladými kolegy ze studia, chemiky usoudili, že když nejsou komunisté, měli by založit nějaké vlastní společenství s vlastní iniciativou a odpovědností za vývoj společnosti. Nazvali jej KAN (Klub angažovaných nestraníků). Dubčekova vláda jej sice nezakázala, ale také nepovolila. Když udělali v té opojné době údajně nastupujícího socialismu s lidskou tváří první veřejné prezentace (jezdili například do malých měst a na venkov), dostali na čtyřicet tisíc přihlášek! Byli tam mladí nadšenci, ale i starší se zkušenostmi jako například Rudolf Battěk. Ale brzy přišla sprcha, normalizace, prověrky. KAN se rozpadl a Ivan byl vyloučen z VŠCHT, nicméně ještě nějakou dobu zůstal na Akademii věd, ale už tam neměl ani židli, což dnes komentuje: „Byl jsem vlastně placený kontrarevolucionář.“

V roce 1971 dospěl k názoru, že tady nemá moc šancí. Odjel nejdříve do Montreaux ke svému bratranci a poté do Švédska.

„Naivně jsem si představoval, že někde na Západě se můžeme zapojit do nějakého hnutí na pomoc svobodě v Československu – a nebo třeba takové založit. A tak jsem tam od toho Ženevského jezera volal po celé Evropě ‚kde už někde někdo něco dělá‘ a všichni říkali jen to jediné rozumné ‚nejdřiv si najdi práci a existenci, a pak se můžeš o něco pokoušet‘ - což se mi vůbec nelíbilo. Až nakonec jsem zatelefonoval do Švédska, kde mi člověk s egem dostatečně velikým řekl, ať hned ale hned přijedu, že oni tam už takto pracují, že už jsem tam měl být včera. A tak jsem jel. Samozřejmě, že to byl nesmysl, protože to, co dělali, nebylo nic moc... ale hlavně, když člověk přijel do cizí země, musel své síly napnout na to, aby měl kde bydlet a kde pracovat, na odbojné hnutí už mu moc nezbývalo, mladí političtí lidé na Západě měli jiné priority... Lepší to pak bylo po vzniku Charty 77, ale to už je jiná kapitola,“ říká Ivan.

V zahraničí

Pracoval ve Švédsku jako chemik, a když se ocitl ve vědeckém sporu se známým prof. Josefem Michlem, dostal možnost jet dvakrát k němu na stáž do Utahu v USA. To byly jeho velmi šťastné chvíle. Mohl skloubit profesi se zážitky, s pobytem v exotice a s objevováním neznámého.

Jeden víkend jsem byl uprostřed arizonské pouště, příště v Glacieru, horách vysokých jak Tatry. Když se mi dopoledne v Salt Lake City “rozbil” experiment, odpoledne už jsem lyžoval na Wassatchských horách nad městem. Užil jsem si to velice. I později jsem pendloval mezi Švédskem a USA a díky práci, kterou jsem tam dělal, jsem dostal doporučení a později dobré místo ve firmě Ericsson ve Švédsku, kde jsem strávil 23 let. Ale i tehdy jsem měl možnost naplnit své touhy po cestování a prociťování cizích krajin. Byl jsem na Tajwanu, Filipinách, v Malajsii, Japonsku. Zajímají mne země, příroda (rád vzpomínám, jak jsme s kluky prošlapali hory v Rumunských Karpatech), ale také lidé všech barev, jejich životy, zvyky, mám rád lidi kolem sebe, ať je to kdekoli na světě. Zajímá mne společnost, její vývoj, její historie.“

Současnost

Nyní je Ivan již jen soukromníkem, jak říká skromně, když odešel od firmy, ale že by se nudil, to se říci nedá. Když se nemohl dle svých „naivních“ představ angažovat v politice, pracoval alespoň ve společenských organizacích: v Afgánistánském výboru (80. léta), v organizaci pro pomoc Bosně (90. léta) – tenkrát zas znova něco zakládal: politickou stranu Sarajevo-lista k prvním volbám do Evropského parlamentu ve Švédsku. Po roce 1989 se zapojil do krajanského hnutí. Pět let byl předsedou Švédskočesko- slovenského spolku, nyní je místopředesou Svazu českých a slovenských spolků, který je zastřešovací organizací krajanských spolků ve Švédsku.

Ivanovi oblíbení literární autoři jsou Karel Čapek, Ladislav Klíma, Jaroslav Havlíček, William Faulkner, Gabriel García Márquez, Salmon Rushdie a mnoho jiných, hlavně anglosaských spisovatelů, čte i ruskou literaturu. Tak může využít své jazykové znalosti, už před odchodem do zahraničí uměl velmi dobře nejen - ve škole povinnou - ruštinu, ale i němčinu a angličtinu, kterou studoval soukromě. A samozřemě umí i česky a švédsky.

Také má velmi pěkný zvučný hlas, což se projevuje i při našich společných setkáních v Kyrkekvarnu. Ale nyní mne nutí napsat, že mu chybí hudební sluch. No, to bych nechala na posluchačích, ale v každém případě musím napsat, že je také úspěšným poetou. Loni mu vyšla básnická sbírka Severské předjaří, kde titulní stránku moc pěkně ilustrovala jeho žena Alenka. A já jednu hezkou báseň připojuji... a těším se na další shledání.

Tvé oči

Před chvíli ještě splašeně skákaly
po louce tváře
vracejí se teď jak zvědavá hříbata
ke břevnu ohrady:
co že nás vyděsilo?
to sis jen namlouval
svědku bláhový

My na té louce známe každý trs trávy
šílenství jen ty bys chtěl vidět
vést naše kopýtka - zapomeň na to
kdo že se zadýchal
však my tě viděly
nestáls tu u plotu
nevíš nic blázínku

Připravila Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012