Pražské jaro ve Švýcarsku 1968 - 2008

11-12 2008 Kultura česky
obálka čísla

Tak zněl název výstavy, kterou na podzim uspořádala Bazilejská univerzita spolu se Švýcarským velvyslanectvím v Praze. Výstava byla původně s velkým ohlasem instalována v bazilejské Univerzitní knihovně a po dalším úspěšném hostování v Německu přenesena až do Prahy. Tvořilo ji mnoho působivých fotografií a dokumentů z oněch celkem čtyřiceti let, v nichž českoslovenští uprchlíci z tak zvané „posrpnové vlny“, kteří po okupaci republiky armádami Varšavské smlouvy dorazili do Švýcarska, nejprve ve vlasti se svými spoluobčany prožili události předcházející invazi i tragédie jí způsobené, aby se v jejich důsledku rozhodli k přesídlení a později se úspěšně integrovali v novém domově. Autorka výstavní koncepce, Dr. Helena Kanyar – Becker, zdůraznila výběrem exponátů i úvodním slovem nadšené přijetí příchozích v osudné době většinou Švýcarů i plodnou „pomoc k svépomoci“ spolkových orgánů, kantonů a obcí. Neopomněla však zmínit hořké poučení z odmítání uprchlíků ve válečném obklíčení, ani mnohaletou konjunkturu a vysokou kvalifikaci Čechoslováků, tvořící předpoklady jejich integrace, v historii Švýcarska jako azylové země snad nejúspěšnější. Podobně vyzněly výpovědi „srpnových“ Čechoslováků i tehdejších studentských aktivistů a švýcarských činitelů (m.j. spolkového ministra R. Merze) o často osobním vztahu k „Pražskému jaru“ 1968 i jeho anonymním protagonistům v přesvědčivém dokumentu B. Šafaříka „My a Matterhorn – Matterhorn a my“, promítnutém po vernisáži výstavy v pražském kině Ponrepo.

Tyto řádky nejsou jen chválou Švýcarska, byť jediné pisateli známé země, jež tak zhodnotila přínos celé skupiny přistěhovalců (po okupaci přibylo do r. 1969 v malé zemi 13.400 Čechoslováků, pak další tisíce). Neděkují také pouze tvůrcům či paní Domique Peter, kulturní atašé, jež akce spojila (Také s přednáškou Z. Bidla, Z. Roudnického, J. Vejvody o spolcích Čechů a české kultuře ve Švýcarsku). Čímž zdůraznila přínos Čechů i Slováků alpské zemi, který je dle výstavy hlavně kulturní a vědecký. Mimo dokumentů shlédli diváci odborná a umělecká díla, která naši krajané vytvořili v nové zemi. Šlo o díla pouze dvanácti autorů, příkladně vybraných z mnohatisícové „srpnové“ skupiny nových občanů. Tyto osobnosti však zaplnily výstavní síň mnoha vědeckými díly z teologie (prof. J.M.Lochman, dlouholetý rektor Univerzity v Bazileji), dějin (univ. prof. F. Graus, Bazilej), ekonomie (Ota Šik, profesor Vysoké obchodní St.Gallen), dějin umění (doc. T. Lochman, Bazilej) a etnografie (M.Stanek), jakož i romány v různých jazycích, zčásti i rodných (Slováci I. Brežná a D. Šimko, též docent sociální geografie, a Čech J. Vejvoda – všichni spisovatelé obdrželi mezinárodní i domácí literární ceny). Plakáty svých celovečerních filmů i dokumentů na výstavě zářil režisér B. Šafařík, za svá díla vyznamenaný na festivalech. Prosperující švýcarské hospodářství za dva krajané: docent daňového práva a spolumajitel významné poradenské firmy F. J. Šafařík a K. Hrubý, sociolog v divizi farmaceutiky Ciba-Geigy a exilový politik. Politikem byl i M. Tuček, který se stal ze stipendisty ředitelem Sociálního archivu.

Také pisatele této zprávy potěšilo, že země, jejíž světové umělce (m. j. F. Dürrenmatt, M. Frisch) zastiňují banky, cení kulturní přínos krajanů ještě více, než jejich dnešní jmění.(Viz nezmíněný p. Šťáva, kdysi v Bernu, nyní miliardář v ČR.)

Je to však zjištění současně kritické. Obzvláště při srovnání všeho, co krajané kdysi přinesli ve svých hlavách a srdcích svým hostitelským zemím, se zřejmým podceněním kultury i vědy současnou politickou elitou naší rodné země. K tomu stačí nahlédnout do čísel státního rozpočtu. Duchovní statky nejsou nadarmo - ani zadarmo! Že kultura není pouhou třešničkou rozpočtového dortu signalizují nyní z Bruselu. Jde o ekonomickou přínosnost kultury jako investice. Někteří naši činitelé ale mlží jasný signál téměř protinávrhem tak zvaného kulturního procenta, zčásti předaného jiným rezortům (Českým centrům ministerstva zahraničí). Signály ale kdysi vyšly odsud. Teď je jako českou tvůrčí uličku k úspěchu potvrdili i šetrní Švýcaři. Neodmítneme je jako jiné dobré rady jenom proto, že je nepodepsal tvrdohlavý středočeský vrchní dvorní ouřada?

J. Marek-Vejvoda

Jaroslav Vejvoda, *13. 9. 1940, Praha, Prozaik

Vlastním jménem Jaroslav Marek. Pseudonymu (podle názvu pražské pivnice U Vejvodů) začal užívat od začátku 70. let, nejprve kvůli tradiční praxi švýcarské vlády, zakazující politickou a publikační činnost exulantům. – Vyrostl v rodině technického úředníka a novinářky. Roku 1954 začal studovat jedenáctiletou střední školu v rodišti, 1956 přešel do Tábora. Po maturitě (1957) absolvoval Právnickou fakultu UK (1962) a dvouletou vojenskou službu v Liptovském Hrádku a na Mělnicku. Od roku 1964 pracoval jako právník v bytovém odboru Obvodního národního výboru v Praze 5 a od 1966 v aparátu kontrolní komise Krajského národního výboru v Praze. V roce 1968 zároveň působil v mezioborovém týmu pro přípravu nového čs. správního systému. V září téhož roku zvolil odchod do exilu. Žil ve Švýcarsku; nejprve se krátce živil jako umývač v hotelu u Bodamského jezera a poté pracoval jako pomocný knihovník v Bernu. Po absolvování jazykového kurzu němčiny studoval v letech 1969–73 na bernské univerzitě práva, sociologii a státovědu. Studium nedokončil a v letech 1973–74 se věnoval především literární tvorbě a publicistice; roku 1975 přesídlil do Curychu. Pracoval (s výjimkou období 1981–83, kdy byl ve svobodném povolání) jako lektor-auditor a analytik masmédií v tiskovém lektorátu a později v oddělení televizní dokumentace u firmy Int. Argus d. Presse AG. Od roku 1995 v této činnosti pokračoval na základě krátkodobých smluv a zakázek. V roce 1997 se přestěhoval do Prahy, kde až do roku 2000 působil jako pedagog v Institutu základů vzdělanosti UK (kursy tvůrčího psaní).

Vladimír Novotný
převzato z www.slovnikceskeliteratury.cz
kráceno

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012