40 let exilu vzpomínka a dík 1968 - 2008

11-12 2008 Naši ve světě česky
obálka čísla

Švýcarsko

Slavnostní večer, který uspořádal Svaz spolků a SOKOL ve Švýcarsku, se konal dne 4. října v kulturním a sportovním centru Wettingen nedaleko Zürichu. Připomněl za účasti více než 400 krajanů onu velkou vlnu emigrace z Československa po roce 1968. Smyslem večera bylo i poděkovat švýcarskému obyvatelstvu i úřadům za jejich přátelské přijetí a podporu v následujících letech. Měla jsem tu čest být při tom díky pozvání Majky Cron, aktivní členky Sokola Luzern a zároveň i zástupkyně Českého dialogu pro Švýcarsko.

A tak jsem již potřetí navštívila nejprve Luzern, toto krásné město u jezera takřka nevyslovitelného jména (Vierwladstädtersee), tentokrát přivítána deštěm. Nepřízeň počasí však brzy přebilo milé přivítání s Majkou a dalšími Čechy z Luzernu, kteří se všichni chystali do Wettingen na tuto významnou událost. Po cestě, zpovídána jak to vypadá s Českým Dialogem a povzbuzována ve směru jeho další existence, dozvídám se různé zajímavosti ze života zdejších krajanů. Zjišťuji, jak se situace krásně obrací. Dříve naši mladí lidé emigrovali na Západ často i kvůli možnosti dalšího svobodného vzdělávání. Dnes děti českých rodičů, žijících zde, ve Švýcarsku (ale i jinde), touží studovat v Praze, Brně či jinde v České republice. Příjemný pocit.

Ale již vysedáme před Wettingenským kulturním střediskem, kde se v zimě odehrávají pověstné sokolské plesy. Dnes se v sále pro mnoho set lidí kromě dlouhých řad stolů s židlemi nachází i několik výstav. Jsme tu brzy, jela jsem s organizátory, které čeká ještě hodně práce, a tak si výstavy v klidu, než se sál zaplní, prohlížím. Zaujmou mne především charakteristické grafiky známého, zde ve Švýcarsku žijícího exilového malíře, grafika a ilustrátora Jana Kristoforiho (+2004)‚ a dalších českých výtvarníků. Prohlížím ale také výstavu věnovanou historii československých spolků ve Švýcarsku. Nejvíce mne zaujmou prastaré fotografie, které dokumentují první roky nejstaršího zdejšího spolku, Beseda Svatopluk Čech. Jsou opravdu unikátní, říkám si, a myslím, že by stálo za to je nějakým způsobem přetisknout. O to větší mám pak radost, když se mi podaří domluvit zapůjčení vzácných fotografií s panem Krausem, zastupujícím Besedu dnes.

Již se ale schyluje k zahájení, sál se mezitím zcela zaplnil a tak hledám svoje místo a těším se – v programu večera je po slavnostním zahájení totiž také avizován koncert klavírního tria tří vynikajícíh českých umělců. Ale popořadě:

Slavnostního večera se zúčastnili a přítomné krajany pozdravili nejen zástupci českých a slovenských spolků a Sokola, ale i pánové Boris Lazar a Jiří Beránek, český a slovenský velvyslanec, a také političtí zástupci některých švýcarských regionů.

Vybírám několik myšlenek.

Český velvyslanec poděkoval Švýcarům za výborné přijetí naší emigrace a připomenul zároveň, že šlo o československou elitu, která se nechtěla smířit s okupací své země a zmarem demokratických procesů.

Zástupce švýcarské vlády se přiznal, že 21. 8. 1968 byl prvním dnem, kdy se jako mladík začal zajímat o politiku, denně napjatě sledoval rozhlasové zprávy z Československa a přemýšlel o tehdejších událostech.

„Vážené dámy, vážení pánové, československá emigrace má můj obdiv i obdiv všech Švýcarů, a vy jste velice vážení občané Švýcarska. Váš boj za svobodu se vyplatil – a Švýcarsku se zase vyplatil váš příchod.“, byla jeho slova.

Moc krásný a přirozený projev pronesla pak před samotným vypuknutím programu za zdejší Čechy a Slováky, za organizátory a vlastně za všechny v sále paní Helena Springinsfeld z organizačního výboru – a to ve švycrdyč, ale zároveň v krásném českém kroji. Sklidila velký potlesk.

A pak již zahájení zmíněným koncertem. Skladbami českých skladatelů (J. Suk, B. Martinů a A. Dvořák) rozezněli sál tři vynikající hudebníci.

Mariek Jerie (1955) – cellista s vynikajícím renomé, již dlouhá léta působí v Luzernu na Musikhochschule jako profesor, vyučuje zde sólovou i komorní hru.

Čeněk Pavlík (1947) – jeden z nejlepších houslistů své generace, vítěz soutěží v Londýně i Praze, žije v ČR, (oba pánové tvoří spolu s Ivanem Klánským, také v Luzernu vyučujícícm vynikajícím klavíristou známé Guarneri trio).

Ivona Suma-Solonková (1972) – žačka Ivana Klánského, žije v Luzernu, již několik let vyučuje klavír na zdejší konzervatoři a v hudební škole v Kriensu.

Koncert byl lahůdkou pro laiky i zasvěcené, zejména závěrečná Dvořákova Sonatina v podání Ivony Solonkové a Čeňka Pavlíka doslova přikovala přítomné do židlí a vyvolala pocit nezměrné krásy.

V programu nechyběla také taneční čísla v podání temperamentní taneční skupiny Folklor 75, složené jak z Čechů, Slováků, tak i ze Švýcarů, obdivujících slovanské lidové tance. Připomenutí domova, pestré kroje s červenými sukénkami a veselé písničky i nálada. Také nelze zapomenout na Vladimíra Vlasatého, který přednesl několik svých básní věnovaných vlasti, Praze, lásce, ale i nové zemi, která jej jako básníka přijala. Po zbytek večeře ještě ke zpěvu i tanci zahrál na svůj akordeon zde všem dobře známý pan Míťa Smetana.

A pak již následovala dobrá večeře a volná zábava, při níž se měli možnost pozdravit mnozí přátelé z různých koutů Švýcarska, zhodnotit činnost jednotlivých organizací, poptat se, co je nového, prohlédnout připravené výstavy, vyzpovídat děti svých přátel, jak který potomek rozumí a mluví česky či slovensky. (Na okraj – mezi propagačními materiály jsem našla i nabídku České školičky, která začala pracovat před rokem. Předškolní děti tu mají možnost seznámit se s českými tradicemi, písničkami, navázat kontakty s českými vrstevníky...).

Dík patří jistě organizátorům celé akce, kteří mohli být spokojeni jak s jejím průběhem, tak vysokým počtem účastníků. (Za Sokol Jiří Jordán, Petr Chour, Václav Günter, za Svaz spolků Josef Dvořáček, Helena Springinsfeld a Majka Cron)

A pak již se účstníci rozjeli opět do všech švýcarských koutů, já spolu s Majkou, rodinou Jordánových a dalšími do Luzernu. A že byl deštivý den plný podzimních plískanic? Nikomu to nevadilo, organizátory hřál příjemný pocit z úspěchu akce a ostatní z hezkého zážitku.

Můj den druhý, již v Luzernu, vypadal zase úplně jinak. Po plískanicích ani památka, nad již sněhem poprášenými vrcholky Alp vykouklo do modré oblohy zlaté sluníčko a vytvořilo tak opět nezapomenutelnou scenerii. A tak následovala procházka po již známých místech v Luzernu, který je krásně fotogenický. Ale měla jsem díky Majce možnost poznat zase něco nového. Pozvala mne totiž na aperitiv do luxusního hotelu Montana, na jeho terasu, odkud je snad nejkrásnější vyhlídka na Luzern a jeho jezero. I samotná budova stojí na prohlídku, je ve stylu Art deco a nejpohodlněji se sem dostanete privátní hotelovou kabinkovou lanovkou. Hotel v příštím roce oslaví 100 let. A pak již pozdravit kamenného luzernského lva a je čas se chystat na cestu domů.

Nutno ještě pochválit přepravní společnost ČSAD Tišnov, s níž jsem podnikla již druhou cestu do Švýcarska. Její moderní a spolehlivé autobusy řídí také spolehliví a navíc příjemní řidiči, kteří po cestě nabízejí občerstvení a vyjdou vstříc (pokud možno) vašim potřebám při dlouhé cestě. S linkami ČSAD Tišnov se dostanete do všech velkých měst ve Švýcarsku a jezdí – na rozdíl od některých jiných mezinárodních linek denně. Jsme rádi, že prostřednictvím našich stránek společnost ČSAD Tišnov inzeruje svoje služby a pokud se někdo chystáte do Švýcarska a nehodí se to zrovna letět letadlem či jet autem, bez váhání služeb ČSAD Tišnov využijte.

Jezdí s nimi běžně řada našich krajanů, pro které naštěstí, tak jako pro statisíce dalších tam venku a pro miliony Čechů u nás doma již neplatí ostnaté dráty a zátarasy.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012