Soňa Červená

Když jsem zazvonila u dveří bytu Soni Červené na vltavském nábřeží, přiběhla mi naproti krásná tříbarevná kočka. Absolvuje s námi celý rozhovor a vychovaně sleduje, jak pijeme kávu. Je totiž Francouzka. Paní Červená, hvězda světových operních pódií, je až neuvěřitelně přirozená a milá. Energie a síla, kterou tato žena vyzařuje pokaždé, když ji vidím na jevišti, působí na mne i v civilu. Když však přijde řeč na začátky její dlouhé kariéry, už se jí posté na to samé odpovídat nechce. A tak dostávám knížku pamětí a úkol všechno si tam najít a rozhovor postupně stáčíme na současnost a budoucnost. Kočka Mamina pozorně naslouchá.

Má netrpělivost mne žene stále dopředu

Váš tatínek Jiří Červený byl bohém, veselý člověk, duše známého kabaretu Červená sedma, i když vlastně občanským povoláním právník. Maminka spíš náročná žena s přáním, mít z dcery dámu zaopatřenou bohatým manželem. Po kom jste vy?

Nevím, jestli jsem bohém, ale určitě tu lásku k hudbě, ke slovu, ke kumštu jsem zdědila po svém otci.

Jste proslulá svou precizností, pečlivou přípravou. Tyto vlastnosti pomohly vašemu talentu do světa. To vyplynulo během života nebo jste taková byla odmalička?

Jako malá jsem byla strašně nepořádná, s maminkou jsem měla pořád nějaké dohady, že si mám něco uklidit… ale dnes jsem jí hrozně vděčná, že byla tak důsledná a že mne tak přísně vychovala. Ale ta preciznost v povolání, to přišlo, až když jsem začala s divadlem, asi to ve mně bylo. Například nesnesu myšlenku, že bych přišla někam pozdě, že by někdo musel čekat. Myslím ale, že má přesnost je hlavně daná mou netrpělivostí. Pořád chci něco dohonit, splnit… moje netrpělivost mne pořád někam žene (smích).

Werich a Voskovec si vás vybrali do Osvobozeného divadla jako Káču v představení Divotvorný hrnec. Vaše první skutečná role, a hned hlavní. To musely být krásné roky…

Byly. Ale to jsem všechno napsala ve své knížce. Ráda na to vzpomínám, ale už jsem to vyprávěla tolikrát, nechci se opakovat... Knížka, „kousek mého děje-spisu a zeměspisu“ se jmenuje Stýskání zakázáno a je tam všecko o mých začátcích. Film, divadlo, muzikál i jak jsem pak zběhla k opeře. I o mém odchodu nejprve do východního a odtud do Západního Berlína, odkud jsem pak vyjížděla zpívat do světa.

Zpívala jste na předních evropských operních scénách i v USA a my o vás tady nic nevěděli. Bohatou kariéru dokládá alespoň CD s průřezem vašich nejlepších rolí, které vyšlo jako doplněk vaší knihy.

Co vás ale, jako kosmopolitního člověka, který už neměl v Československu nikoho z těch nejbližších, opět přitáhlo do Prahy?

Měla jsem v Praze nejen přátele, ale i vlastní sestru. Avšak s nikým jsem během své emigrace neudržovala pevný kontakt, protože jsem je nechtěla přivádět do nesnází či nebezpečí. Po roce 1989 jsem přijela aniž bych věděla, co mne čeká, ne za žádnou pracovní nabídkou. Narodila jsem se tady, a tak jsem tu Vltavu prostě chtěla ještě jednou cítit. Vidíte, zůstala jsem a dnes ji mám pod okny a dívám se na ni každý den

Zajíždíte ještě pracovat do zahraničí?

Jistě, například do Hamburku, to je taková moje „třetí noha“. Jezdím tam kvůli prostředí, když potřebuji pracovat v němčině. Teď právě překládám do němčiny Martinů operu Voják a tanečnice, což si vyžádala Nadace Bohuslava Martinů.

Je to 400 stránek ve verších, ale velmi mne to baví. Němčina má jiný slovosled, jiné přízvuky, a to všecko se musí přizpůsobit délkám not a hudebním obloukům. Je dost důležité, aby to překládal někdo, komu je zpěv blízký, zpívané slovo je něco úplně jiného než slovo mluvené.

Vy ale v poslední době pracujete hodně pro hudbu Bohuslava Martinů…

Ano, v létě jsem byla v USA na Long Island, kde má Robert Wilson, skvělý avantgardní režisér a univerzální divadelník, letní školu. Pozval mne, abych tam přednášela a vybrala si sama téma. Pochopitelně jsem si vybrala opět Bohuslava Martinů, protože Leoš Janáček už vyhrál svět. Je zajímavé, že Martinů, který má příští rok 50. výročí úmrtí, když žil a skládal v USA, byl tam nesmírně slavný, jeho díla získávala prestižní ceny. Ale nová generace jakoby na něj pozapomněla. Takže jsem tam přednášela o jeho životě z pohledu emigranta, protože to je něco, o čem se mi dobře povídá.

Vlastně jste se „těsně minuli“. Bohuslav Martinů zemřel ve vynucené emigraci v roce 1959, vy jste v témž roce odešla z Prahy do Berlína a odtud se vám začaly otevírat západní scény…

S Martinů jsem se sice nesetkala, ale můj otec ano, když vedl svůj literární kabaret Červená sedma. Jednoho dne přišel k němu do kanceláře mladý Martinů a povídá: „Pane doktore, rád bych pro vás něco napsal, ale nemám bohužel žádné texty.“

Tatínek byl potěšen, protože i když byl Martinů začínající skladatel, byl již znám a uznáván. Řekl mu: „Tak si vezměte něco tady z té zásuvky“. Tam měl uložené bez ladu a skladu různé texty do zásoby. Martinů se pak zeptal: „A smím vědět, co platíte?“ Otec odpověděl, že je u nich zvykem platit 100 Kč za text a 100 Kč za hudbu. Martinů tedy sáhl do zásuvky a namátkou si něco vytáhl: „Tak já bych si vzal tyhle tři, potřeboval bych totiž tři stovky.“ A skutečně pak ty písně pro Červenou sedmu napsal a dokonce nyní i vyšly.

České hudbě v zahraničí jste ale velice pomáhala už dříve tím, že jste dělala poradkyni při nastudování Janáčkových oper v češtině.

Ano, naléhala jsem na to, aby se v San Franciské opeře, kde jsem často působila, Janáček zpíval česky. Tam snad nastal ten průlom v nastudování jeho oper v češtině. V USA i jinde pak pochopili, že čeština je od Janáčkovy hudby neodlučitelná..

Které české role jste během vaší světové kariéry měla nejraději?

Samozřejmě všechny ty janáčkovské. Nejdřív jsem zpívala Varvaru z Káti Kabanové, pak Kabanichu, často Zefku v Zápisníku zmizelého, také s Rudolfem Firkušným…

A vaše životní role?

Carmen – nejprve v Divadle 5. května (dnes Státní opera) a v Brně, do Národního jsem nesměla. Carmen mne pak provázela životem velmi dlouho a po celém světě. (Dočteme se, že to bylo celkem 156! představení).

Vaše současná role v komorní opeře Aleše Březiny Zítra se bude… je velice zvláštní. Kromě dalších postav (protože nikdo v tomto díle nepředstavuje jen jedinou postavu) zde vašimi ústy hovoří Milada Horáková. Dílo totiž pojednává o procesu, v němž byla odsouzena k trestu smrti.

Na diváky celá opera velice působí – a to z velké části právě díky vašemu výkonu. Vyvolává ve vás tato role po všech vašich životních zkušenostech emoce?

Na jeviště nemůžete nosit svoje osobní zkušenosti, vlastní žaly, svůj soukromý život, tam musíte zůstat nad rolí, sama nad sebou. To ale, prosím, neznamená, že jste jako automat. Samozřejmě při přípravě tohoto představení, ony tři měsíce, jsem si mohla dovolit, aby mne téma ovlivňovalo, zraňovalo a působilo na mne, a právě to mne přivedlo tam, kde jsem pak na jevišti byla.

Na pomník Milady Horákové, který má stát před pražsku věznicí, kde byla i popravena, přispěli i komunisté Ransdorf a Filip. Do sbírky, kterou uspořádala Česká strana národně socialistická, jíž byla Horáková členkou, přispěli slušnými částkami. Vidíte to jako možnou a přijatelnou formu omluvy za spáchanou justiční vraždu na Horákové?

Já jsem apolitický člověk, ale jestli oni peníze dají, stejně si tím nevykoupí odpuštění za to, jak se na národu provinili.

A na čem pracujete tuto sezonu?

Hodně se zabývám melodramy. V tomto oboru jsme byli kdysi velice silní, měli jsme slavné autory jak hudby tak textů - Fibicha, Vrchlického, ale za německé okupace i za totalitní éry nebylo přáním, aby byla čeština touto cestou kultivována. Nyní je snaha na tyto tradice navázat, vznikají nové krásné, moderní melodramy a paní doktorka Šustíková z Českého muzea hudby se snaží je oživit na festivalu melodramu každý rok. Já jsem vychovaná otcem, že slovo a hudba mají být v rovnováze a melodram je pro mne světem, který ráda probádávám.

Dokonce pro mne již několik skladatelů melodram i napsalo - Miloš Štědroň, Jan Klusák, Otomar Kvěch, Aleš Březina, Tomáš Hanzlík a jiní. Teď právě jedu do Plzně, kde budu v tamní synagoze vystupovat s velice krásným melodramem Písně o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka od skladatele Viktora Ullmanna. Napsal jej v Terezíně nedlouho před smrtí.

Stále také pracujeme s představením Zítra se bude…. Přála bych si, aby se hrálo nejen v Praze, ale i jinde po republice. Čím víc lidí, a hlavně mladých, je uvidí, tím lépe. Je krásné, že máme v obecenstvu hodně mladých lidí - je to zásluhou Březinovy hudby 21. století a také moderně zpracovaného libreta od Jiřího Nekvasila a Aleše Březiny. Já osobně to nepovažuji za nějaké „svoje“ přestavení, spíše za svoje poslání.

Děkuji za rozhovor a odnáším si knihu Stýskání zakázáno s vloženým CD.

Doma se pak kromě zpracování natočeného nořím do stránek a těším se z krásného jazyka i výstižného stylu, kterým paní Červená popisuje své pestré předválečné dětství, obrovskou touhu po divadle a opeře, souhry různých náhod, které ji k obojímu nakonec přivedly. Fascinovaně čtu, jaké osudové události prožila se svými blízkými během války, po komunistickém převratu. Odchod manžela do exilu, zatčení matky a její neobjasněnou smrt. Nemožnost rozvíjet v tehdejším Československu další kariéru pod stálým nátlakem a dohledem Stb vedla Soňu Červenou nejprve z Prahy do Brna, pak do Berlína východního a odtud na západ. Velice emotivně však působí dík Soni Červené za možnost návratu do milované Prahy po roce 1989 a za příležitost, poprvé stát na prknech Národního divadla. I svými dalšími rolemi symbolicky naplňuje jakési poslání Janáčkova „Osudu“, který zde ztvárnila. Ti, kdo si knihu Soni Červené přečtou a v některé z jejích rolí ji uvidí, pochopí, že tato žena, která již překročila osmdesátku, čerpá celý život sílu právě z překonávání obtíží a ze své práce, kterou nade vše miluje.

Soňa Červená stanula mezi prvotřídní pěveckou elitou, spolupracovala s nejlepšími režiséry a dirigenty na operních scénách Berlíně, Frankfurtu, Beyreuthu, Ženevě, San Francisku, Chicagu a dalších… vytvořila desítky mezzosopránových a altových operních rolí zejména repertoáru 20. století, ale i hudby italské, francouzské, německé. Nastudovala a provedla obdivuhodně rozsáhlý repertoár písňový, kantátový i oratorní.

Dodatek

Asi za měsíc po tomto rozhovoru jsem se od Soni Červené dozvěděla, že spolu s Alešem Březinou, autorem zmiňované opery Zítra se bude (a zároveň ředitelem Institutu Bohuslava Martrinů) letí oba na slavnostní otevření České národní budovy v New Yorku. Tento, pro naši historii významný objekt, jsem ještě ve stavu rekostrukce asi před třemi lety navštívila. Jeho pohnuté soudy sledujeme v Českém dialogu již řadu let. Poprosila jsem tedy Soňu Červenou, zda by po příletu nedopsala k našemu rozhovoru několik vět o této významné události, na níž učinkovala. Zde jsou.

Do New Yorku jsme byli pozváni tamnějším Českým centrem, které 30. října slavnostně znovuotevíralo Českou národní budovu. To byl dům, který v předminulém století vystavěli v New Yorku čeští vystěhovalci a vlastenci. Trochu jsem o tom slyšela z rodiných zápisů, protože tou dobou /1848 - studentské bouře!/ musel uprchnout můj prastrýc František Červený, společně s kamarádem Vojtou Náprstkem. Nejdřív se ukrývali nějakou dobu v Hradci Králové u Františkova bratra Václava Červeného /mého pradědečka/, a když pro ně přišli četníci, podařilo se jim utéci a dostat se oklikami až do Ameriky. Ale teď o té budově. Jistě už jste informovaní, jak ten vysněný a milovaný dům ve 20. století chátral a chátral, až do takového stavu, kdy se musel buď opravit, nebo zbořit. Po roce 1989 se naše vláda naštěstí rozhodla pro to méně drastické řešení a dům za veliké finanční podpory nechala opravit. A tak vzniklo v New Yorku, dost blízko Manhattanu, ČESKÉ CENTRUM, na které můžeme být všichni hrdi. Alespoň se mnou ta hrdost a to češství dočista zacloumalo. A stát tam při slavnostním zahajovacím večeru na jevišti, - hlediště bylo plné českých a amerických osobností, český velvyslanec pan Kolář, pan Švejnar, new yorský místostarosta, novináři, umělci, - na ten pocit nezapomenu! Iva Bittová zazpívala nejdřív KDE DOMOV MŮJ, já pak americkou státní hymnu. K tomu mne Aleš Březina doprovázel na violu. Obecenstvo vstalo a mnozí položili ruku na srdce. Prostě, všechno bylo, jak to má být. O patro níž byla instalována výstava fotografií a textů obětí totalitního režimu. V této veliké místnosti uspořádal Aleš Březina přednášku o své komorní opeře ZÍTRA SE BUDE.., provázenou na velkém plátně obrázky z představení a ukázkami textů, které jsem podala zčásti česky a zčásti v anglickém překladu. Ta „černá hodinka“ měla úžasnou atmosféru a velký ohlas. V těch několika málo dnech, které jsme strávili v New Yorku, jsme ještě stihli odpolední představení v Metropolitan opeře: Madame Butterfly v mimořádně úchvatné režii Anthony Minghelly a činohru Petera Brooka Velký inkvizitor /inquisitor?/ New York mě zase jednou naprosto „dostal“!