Poslední slovo ze Senátu

11-12 2008 Aktuality česky
obálka čísla

Tisková zpráva 5. 11. 2008

Mnozí nám, studentským leaderům z roku 1989, vyčítali a vyčítají, že jsme revoluci nedotáhli do konce. Jako bychom je my zradili. Ale my jsme nemohli uskutečnit to, co jsme si všichni přáli. Stejně jako ostatní jsme věřili v nové, demokraticky zvolené elity. Slepě a nekriticky jsme věřili Václavu Havlovi, presidentu této země, a stejně slepě a nekriticky jsme v 90. letech věřili Václavu Klausovi, premiéru této země.

V roce 1989 jsme byli studenty, v 90. letech jsme končili školy, zakládali rodiny a sbírali první profesní a politické zkušenosti. My jsme nemohli než věřit, že vyrovnání se s komunistickou minulostí, potrestání komunistických špiček a všech aktivních spolupracovníků komunistické diktatury, učiní nové politické elity vedené těmito dvěma státníky. Mně osobně trvalo 10 let, než jsem pochopil, že ani jeden z nich nemá vůli toto učinit. A trvalo mi skoro dalších pět let, než jsem dospěl k názoru, že tu vůli neměli a nemají proto, že se prostě s komunisty v roce 1989 dohodli. Ta dohoda se jmenovala tlustá čára.

Nastoupil jsem do Senátu v roce 2002 a během šesti let se mi podařilo vrátit téma vyrovnání se s minulostí, téma dekomunisace společnosti, na stůl. Ano, možná jsme potřebovali oněch dvacet let odstupu, dvacet let poznání na to, že tento nesplněný „revoluční“ úkol je opravdu na naší generaci.

Od počátku jsem razil heslo, že na nápravu chyb není nikdy pozdě.

Během mého mandátu se podařilo něco, v co již nikdo nedoufal.

Podařilo se přesvědčit více než 50 procent našeho národa o tom, že za svobodu, proti diktatuře, je možno, ba někdy nutno (!), bojovat se zbraní v ruce. Podařilo se, že horní komora českého parlamentu navrhla ocenit vysokým státním vyznamenáním odbojovou skupinu bratrů Mašínů a skrze ně všechny statečné česko-slovenské občany, kteří se v 50. letech nenechali zlomit a pokusili se proti komunistům pozvednout zbraň.

Podařilo se, že pan premiér Topolánek odbojovou skupinu bratří Mašínů vyznamenal plaketou předsedy vlády České republiky.

Podařilo se přijmout zákon o třetím odboji.

Podařilo se přijmout zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů a úspěšně rozjet jeho činnost.

Podařilo se, že horní komora českého parlamentu přijala normu, která zakazovala propagaci komunismu stejně jako nacismu.

Podařilo se, že tato komora přijala usnesení, v němž volá i po zákazu symbolů komunismu, stejně tak jako jsou zakázány nacistické.

Podařilo se rozpustit Komunistický svaz mladých.

Podařilo se, že horní komora českého parlamentu dokázala přinést důkazy o právní animositě českého prostředí, kdy v parlamentu České republiky působí členové zločinné a zavrženíhodné organisace.

Podařilo se do Prahy svolat zástupce Evropského Parlamentu, Rady Evropy, historiky, politiky, svědky zločinů komunismu a na základě jejich rokování vznikl text – Pražská deklarace, v níž se jednoznačně požaduje odsouzení komunismu na evropské úrovni stejně tak, jako byl odsouzen nacismus. To bychom mohli pokládat za vrchol mé činnosti posledních šesti let. Lidé, politici si začínají uvědomovat, že téma de-komunisace není tématem pouze českým, polským, maďarským nebo rumunským. Začíná být jasné, že to je veliké evropské, světové téma.

Vrátím se zpátky do Čech

Podařilo se ale také – bohužel – dokázat, že česká politická reprezentace, co se týká vyrovnávání se s komunistickou minulostí, není prozatím tak konsistentní jak bychom si přáli a jak by to mělo být. Zde se zmíním o místopředsedovi poslanecké sněmovny Vojtěchu Filipovi - Falmerovi. Podařilo se nám prokázat, že tento člověk zcela jednoznačně spolupracoval s komunistickou tajnou bezpečností. Byl nasazen proti demokratickým zemím západní Evropy, prokazatelně donášel StB na své spoluobčany a bral za to peníze. Přes to, že všechny parlamentní politické strany o těchto skutečnostech věděly, byl tento člověk, který by mohl sloužit jako personifikovaný příklad nejhorších lidských vlastností spolupracovníků komunistické diktatury, zvolen na druhé funkční období místopředsedou Poslanecké sněmovny.

Závěrem se mi podařilo dokázat, že česká justice je prolezlá bývalými komunistickými soudci, a že nejvíce jsou jimi infikovány soudy vyšších stupňů. Podařilo se dokázat, že mnohé z těchto soudů řídí z pozic předsedů či místopředsedů bývalí členové KSČ. A to jsme zcela pominuli státní zastupitelství, kde se hovoří o tom, že situace je ještě daleko horší.

Odcházím ze Senátu s pocitem, že jsem vynaložil maximum energie, času i prostředků na to, abych se pokusil napravit chybu, nechuť, či neschopnost politiků 90. let. Abych se pokusil rozrušit onu tlustou čáru, vypovědět dohody, které nikdo z nás nepodepsal.

Bylo to šest vyčerpávajících a těžkých let, ale dělal jsem svou práci rád, protože jsem v ní viděl a vidím smysl. Nemohu říci, že bych odcházel s pocitem, že jsem - že jsme - vyhráli. Naopak - daleko větší díl práce, daleko více zápasů je ještě před námi. Ale odcházím s pocitem, že jsme dokázali nemožné. Dokázali jsme rozhýbat vlak, který stál patnáct let na odstaveném kolejišti a předpokládalo se, že tam tiše, všemi zapomenut, podlehne rzi. Postavili jsem lokomotivu na jednu z hlavních kolejí a ona jede plnou parou vpřed. Je na vás žurnalistech, ale zejména na mých kolegyních a kolezích v českém parlamentu, aby ten rozjetý vlak dovedli zdárně do cílové stanice. Tou cílovou stanicí je opravdu demokratická Česká republika zbavená všech pozůstatků doby komunismu.

Jsem připraven pomoci.

Mgr. Martin Mejstřík senátor Parlamentu České republiky

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012