Bocelli a další dojmy

10 2008 Kultura česky
obálka čísla

Český národní symfonický orchestr v Austrálii

„Český národní symfonický orchestr doprovází Andrea Bocelliho na jeho turné po Austrálii“, hlásaly reklamní tabule po celé Austrálii už od počátku zimy. Jaká zvláštní věc, pomyslela jsem si. Ohromné české hudební těleso jede s italským zpěvákem na druhý konec světa, aby koncertovalo v ohromných sportovních halách zdejších hlavních měst, která mají své vlastní slavné symfonické orchestry. Na české hudebníky jsem však byla zvědava, na Bocelliho méně.

Nedovedla jsem si představit, že by dokázal zaplnit haly o téměř dvacetitisícových kapacitách jako je Acer Arena v Sydney, Rod Laver Arena v Melbourne či Vector Arena v novozélandském Aucklandu. Pavarotti to rozhodně není, ba ani charismatický Julio Iglesias. A ceny lístků? Ty se pohybovaly mezi 900 dolary za místa, kde si člověk může koncert slušně vychutnat a 140 dolary za místa pod střechou stadionu, odkud se účinkujícící jeví ve špendlíkové velikosti, a tak divák sleduje spolu s dalšími desetitisíci velkou obrazovku víc než samotné pódium.

Má zvědavost mi nedala, tím spíš, když jsem zjistila, že celé megaturné organizuje úplný nováček na scéně australských producentů, nebo-li v tomto případě tzv. promotérů – pořadatelů velkých akcí, a je mu pouhých šestadvacet let! Jeho troufalost byla obdivuhodná. Když oslovil Andrea Bocelliho, ten mu řekl: - „Přijedu, ale pouze s Českým národním symfonickým orchestrem“. Mladý producent čerstvě založené společnosti Serendipity Touring na to: „Tak budiž.“

Andrea Bocelli si oblíbil český orchestr již před šesti lety, v té době hledal náhradu za Londýnský symfonický orchestr pro svůj koncert v Mnichově. Celkem náhodný rychlý záskok ČNSO následovala řada prestižních koncertů českého orchestru s Bocellim po celém světě pod taktovkou vynikajícího italského dirigenta Marcella Roty.

Zajímavě a v jistém slova smyslu snad i trefně vystihl jejich společné vystoupení perthský tisk, který se zmiňuje o doprovodném orchestru jako o „sometimes sassy“ – pravděpodobně míněno jako o odvážném, živém, veselém, v dobrém rozmaru... Hudebníci se zdáli být nejen precizně dokonalí a sehraní, ale také dodávali svým vzezřením celému koncertu určitý glanc. Šmrnc měl i výběr děl, vedle klasiky byly mezi orchestrálními skladbami zařazeny i nádherné filmové melodie Nino Roty z Kmotra a Amarcordu.

duchu žánrové pestrosti se ostatně nesl celý koncert. Operními kritiky často adresované nedostatky Bocelliho zastiňovali v první části skvělí hosté – dramatický baryton Gianfranco Montresor a krásné soprano Paoly Sanguinetti. Věřím, že jsem nebyla sama, která pookřála, když přišly na řadu romantické a barevné neapolitánské písně, ve kterých je Andrea Bocelli skutečným Maestrem navazujícím na tradice Enrica Carusa. Andrea Bocelli přidal ke koncertům slavných tenorů navíc svou vlastní pečeť v podobě současné italské písně. Dvě dueta – Canto della terra a Prayer s australskou oblíbenou popovou hvězdou Tinou Arenou byla přednesena s takovou vroucností, že pokaždé zdvihala v potlesku diváky z křesel, sedadel, míst... dle té které haly.

V této souvislosti mi nedá nepřipojit vlastní perličku z návštěvy koncertu jak v Sydney tak v Melbourne. Nejdřív je však třeba předeslat, že k mému skutečnému překvapení byly obě haly olympionických rozměrů zaplněny do posledního místečka - od první řady až ke stropu. Nevidomý zpěvák, který prodal celosvětově přes 60 miliónů kompaktních disků, má u protinožců širokou diváckou a posluchačskou obec nejen díky silné místní italské komunitě. Jeho poslední album „Vivere“ vydané jako kompilace nejlepších písní v minulém roce se dá poslouchat donekonečna.

Se vzpomínkou na slova jednoho z nejúspěšnějších australských producentů a divadelníků, Johna Frosta, jsem se na koncert do Acer Areny vypravila střízlivě oblečena. Řekl mi kdysi: „Australani se neumějí oblékat do divadla. Proto dávají přednost sportovním halám i v případě kulturních akcí.

Tam mohou přijít ve svých pohodlných bundách, koupit si párek a popíjet pivo z plastikových kalíšků.“ To se mi také v Melbourne párkrát potvrdilo. Nutno bohužel říci, že tento zlozvyk ignorování společenského oblečení přebírají v poslední době od západního světa i Češi. Jaké bylo tedy mé překvapení v Sydney Acer aréně - dámy v lakových stiletto podpacích, černých pavučinkových punčoškách, flitrech a hedvábí, pánové v šálách a v motýlcích, pilo se šampaňské. Ještě že byla ten den v Sydney taková zima a já měla na sobě svůj parádní kožíšek. Do melbournské Rod Laver haly jsem se už patřičně nastrojila a – takový trapas. Davy v džínách a teniskách posedávaly před zahájením koncertu po zemi a pojídaly česnekovou pizzu z papírových tácků. Porovnání se Sydney mne trochu zamrzelo, protože srdcem jsem přece jen víc ‚Melbournian‘. Snad to bylo dáno převážně sportovním charakterem zdejší haly.

Ale v jednom se rozdílné publikum i ohromná auditoria rozhodně shodla. V tom, na co správně vsadil i mladý schopný pořadatel turné Craig McMahon. V Austrálii najdeme vedle jednostranně zaměřených sportovních fanoušků i velký počet diváků lačných kvalitního a povznášejícího kulturního zážitku bez ohledu na věk, původ, cenu či místo konání. A právě takovým zážitkem byly srpnové koncerty Andrea Bocelliho a Českého národního symfonického orchestru v Austrálii a na Novém Zélandu. - Bravo.

Barbara Semenov

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012