Báječná Dobře placená procházka

10 2008 Kultura česky
obálka čísla

Inscenace Národního divadla, vzniklá přepracováním té legendární semaforské z roku 1965, a samozřejmě inspirovaná i stejnojmenným televizním filmem (1966), se stala událostí sezóny 2007/8. A protože představení nebylo mnoho (nejsou zařazena během roku, hrálo se jen na jaře, pak v červenci a několikrát v srpnu a září), stíháme referovat až nyní. Buffoopery, jazzové opery či muzikálu (anebo jak chcete) autorů Šlitra a Suchého se chopili ti nejpovolanější – a tak spíše než obavy, které při přepracovávání legendárních titulů vznikají, panovala mezi kulturní veřejností obrovská zvědavost.

Jak by ne, když režie nové „Procházky“ se ujal Miloš Forman spolu se svým synem Petrem, velkolepou scénu navrhl Matěj Forman, druhý z nadaných Formanových dvojčat. Skvělé kostýmy Jan Pištěk (malíř a filmový výtvarník, syn slavného otce Theodora). Novou instrumentci pro velký orchestr přizpůsobil již osvědčený Marko Ivanovič, mladý talentovaný hudební skladatel a dirigent s širokým záběrem, odnedávna ve stálém angažmá ND. Hudební nastudování pak s orchestrem ND provedl mezinárodně proslulý dirigent Libor Pešek.

Perfektní sborové scény obstarávají členky sboru ND a děti z Kühnova dětského sboru pod vedením Jiřího Chvály

V prvotní „Procházce“ hrála a zpívala zvučná jména naší tehdejší pop-music (Eva Pilarová a Naďa Urbánková v roli Vanilky, René Gabzdyl jako Uli, Hana Hegerová jako teta Rockefellerová, Jiří Šlitr – advokát, Jiří Suchý – listonoš, který ve stejné roli vystupuje i v současné inscenaci). V představení současném najdeme vedle současných hvězd i jména méně známá. (Z těch prvních zmíněný Jiří Suchý, výborný Tomáš Trapl – advokát, ale předvším excelentní teta v podání Zuzany Stivínové, mj. též vyzdvihované představitelky hlavní role v novém Havlově Odcházení.) V jiné alternaci se můžeme setkat s druhou vynikající tetou Jitky Molavcové, současné semaforské partnerky Jiřího Suchého.

I jména méně známá však ve formanovské režii dokážou zazářit, a tak zjišťujeme, jaký potenciál mají například půvabná Dáša Zázvůrková jako Vanilka či mladý listonoš – Petr Stach.

V co se tedy po shlédnutí promění výše zmíněná zvědavost? V docela bezuzdné nadšení.

Jak si povolaní se semaforskou poetikou a vtipem poradili na jednom z našich největších a asi nejváženějším jevišti? Nejsem divadelní kritik a dokonce ani pamětník oné Dobře placené procházky z let šedesátých (to jsem ještě chodila spíš na divadlo loutkové). Znám však onen film a vyrůstala jsem za zvuku semaforských hitů linoucích se z gramofonu mých rodičů, později sama začala objevovat semaforský humor a i když jsem na pódiu už nezažila Jiřího Šlitra, chápala jsem dobře, čím fenomén Semaforu byl a je. Mám dojem, a se mnou zřejmě i nadšeně aplaudující obecenstvo zcela zaplněného Národního divadla, že ani velká scéna, velký orchestr, početné chóry, a velice rozmařilá výprava to semaforské kouzlo neporušily. Naopak. Divák sice ví, že není v divadle malých forem, ale tato „formanovská velká forma“ zachovává, ale snad i rozvíjí to pověstné a neuchopitelné fluidum semaforského humoru, nadsázky a poetiky i ve ctihodné budově Národního divadla. Ani známé melodie (ústřední Jsi ta nejkrásnější krajina co znám) se neztratily, ale naopak skvěle vyniknou v aranžmá symfonického zpracování, kterým co chvíli vytryskne čirý jazz a pod energickou taktovkou Libora Peška naplní budovu až po strop dobrou náladou. Vypadá to, že orchestr hraje s mnohem větší chutí než při mnohých tradičních operních inscenacích.

A o co tady vůbec jde? O nic menšího než o lásku a o velké peníze, za kterou si ji, jak známo, stejně nekoupíme. Hrdinové, tedy mladí manželé Uli a Vanilka k tomuto poznání ale musí dospět, a tak se nejprve chtějí rozvést. Na scénu však vstupuje pošťák s dopisem od tety z Liverpoolu, která se rozhodla, nemajíc vlastní potomky, odkázat nemalou částku miliónu liber ještě nenarozenému děcku své neteře Vanilky a jejího muže Uliho. To rychle mění situaci, a tak to vypadá, že rozvod nebude. Do hry o milion však hodlá zasáhnout i úlisný právník obou manželů, a nechtěně je do ní vtažen i pošťák, nosící různé nečekané zprávy od tety. Ta náhle přicestuje i osobně… ani pro ty, kdo děj neznají, není nutné jej dovyprávět. Komedie se mění v hořkou frašku, ale té hořkosti je přesně jen tolik, aby se divák nepřestal smát, i když si náhle uvědomí, že se vlastně směje sám sobě. Konec je smírný a fenomén lásky, která za peníze opravdu není, samosebou vítězí.

K inscenaci byl připraven obsáhlý program, který souhrnně a s láskyplnou úctou informuje o semaforské „Procházce“ z let šedesátých, o filmu i okolnostech jeho vzniku. Představuje všechny tvůrce dnešní inscenace v Národním a obsahuje mnoho archivních i současných fotografií. Co však více, obsahuje i celé libreto – a to dvojjazyčně, i v angličtině. Nezapomeňme dodat, že představení je opatřeno i anglickými a německými titulky.

Z programu nemohu neocitovat alespoň sbor roztomilých andílků, jedno z nejpůsobivějších míst. Třepajíce legračně bílými křidélky, představují ještě nenarozené děti a zpívají:

...Nevíme ani co je svatokrádež
Nevíme tudíž za co budem sedět
Nevíme ani jaká jsme to mládež
Nevíme ani kdo by to moh vědět
Nevíme ani proč jsme vlastně tady
Nevíme čípak to byl asi nápad
Nevíme čí a nevíme si rady
Nevíme, proč jsme nešli radši chrápat…
Nevíme nic a v tom je naše síla

Největší sílu však získává představení až po závěrečném aplausu, když zadním vchodem historické budovy pro umělce vybíhají tihle andělíčci už v civilu, s křidélky v podpaží. Doprovázeni maminkami či tatínky, cestou na tramvaj poskakují po noční ulici a zpívají zplna hrdla semaforské melodie. A nad hlavami všech, kdo vycházejí z divadla, na tmavomodrém večerním nebi poletují bílé holubice a dosedají na zlatě zářící ohrádku střechy Národního.

P.S.: Někdo říká, že jazzový muzikál se na scénu Národního nehodí. V případě inscenace těchto kvalit si to nemyslím. Naopak, možná se do Zlaté kapličky dostane pár takových diváků, kteří by sem jinak nezavítali. Můj dojem byl, že nám to Národní krásně oživlo.

A zpráva pro ty, kdo představení nemohli vidět v Praze – Dobře placená procházka 2008 byla v září zaznamenána na film, a to opět v režii samotného Miloše Formana.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012